Žádné jiné arktické zvíře nemá na svědomí životy tolika lidí jako mrož. Dospělý mroží býk váží víc než lední medvěd a jeho kly mohou měřit až tři čtvrtě metru. Mimo člověka nemá v přírodě prakticky žádného přirozeného nepřítele. Mroži jsou skuteční vládci severních moří a ledových ker.
Žádné jiné arktické zvíře nemá na svědomí životy tolika lidí jako mrož. Dospělý mroží býk váží víc než lední medvěd a jeho kly mohou měřit až tři čtvrtě metru. Mimo člověka nemá v přírodě prakticky žádného přirozeného nepřítele. Mroži jsou skuteční vládci severních moří a ledových ker.
Zkušený Inuit - Eskymák - by nikdy nezabil mroží mládě, i kdyby vypadalo sebeopuštěněji. Jeho matka je vždy někde poblíž připravená mládě bránit nebo pomstít. Bez váhání zaútočí, svými kly rozbije kajak, rozsápe posádku... Ani lední medvěd si nedovolí přiblížit se k mroží rodině ve vodě. Jen na břehu, kde jsou mroži neobratní a pomalí, příležitostně uloupí mládě, které se vzdálilo od matky. Pak ale s kořistí hodně rychle utíká, aby se dostal z dosahu rozzuřené samice a jejích smrtelně nebezpečných klů.
Akumalik, Avataq a Pudlaq jsou již dva týdny na lovu na částečně zamrzlé Smithově úžině mezi grónským Thule a kanadským ostrovem Ellesmere. Jsou hladoví, jejich saňoví psi už také spotřebovali veškerou zásobu potravy. A bez psů se tady, nad tzv. psí hranicí (nad 67. rovnoběžkou zakazují grónské zákony veškeré motorové dopravní prostředky), neobejdou. Zachránit je může jen kapitální mroží býk: aaveq, jak mu říkají podle zvuku jeho dunivého hlasu. Lovci se proto vracejí k pobřeží, kde hloubka nepřesahuje 100 m - jen tam se mroži dostanou na dno, prorývají ho svými kly a krmí se nesčetnými tělíčky měkkýšů. Mělké pobřežní vody v zimě zamrzají, mroži si proto v ledu udržují okrouhlé dýchací otvory - nejsou to totiž žádní vynikající potápěči a každých dvanáct minut se musejí nadechnout. A právě to je jejich největší slabinou - jen tady je lze ulovit. Loveckou techniku odkoukali Eskymáci od ledních medvědů. Mroži mají vynikající čich a ipod vodou výborně slyší, co se děje na ledě. Akumalik se proto k otvoru přibližuje proti větru a jen ve chvílích, kdy jeho kroky na zmrzlém sněhu přehlušuje funění vydechujícího zvířete. Konečně se dostal k okraji otvoru a teď nehybně vyčkává s harpunou připravenou k úderu. Led pod nohama se náhle zachvěl a z otvoru se vynořila vousatá hlava mrože. Lovec vší silou vrazil harpunu do hrudi zvířete. To okamžitě zmizelo pod hladinou, lano harpuny se rychle odvíjí za ním. Lovci ho nechávají probíhat rukama až ke konci. Když ho pak vytahují zpět na led, cítí v rukou smrtelný boj zasaženého zvířete. Asi po deseti minutách je po všem - téměř tunový mroží býk šplíchne s proudem vody a krve na led, lovci ho dobíjejí a táhnou ke břehu. Hladoví psi i lidé se těší na hostinu.
DÁRCI ŽIVOTA
Dávno před tím, než přinesli Evropané za polární kruh dřevo, železo a později zavedli i elektřinu, poskytovali mroži severským národům všechno, co potřebovali k životu. Mroží tuk svítil v eskymáckých lampičkách a zaháněl tmu dlouhé polární noci, pevné kosti tvořily výztuže člunů potažených kůží a kly - tvrdší než sloní - sloužily k výrobě hrotů šípů a harpun, Inuité z nich vyřezávali různé ozdoby a figurky, ryli do nich mytologické či lovecké výjevy... Právě kly, bílé zlato severu, se staly mrožům osudnými. První vlnu vyvražďování mrožů pro kly přinesla po roce 1000 kolonizace Grónska Vikingy a norskými králi. Ti vyžadovali od porobených obyvatel stále větší a větší desátky, splácené především ve vzácné slonovině. Vyvražďování mrožů pro slonovinu naštěstí po čase skončilo - na konci čtrnáctého století vikinský rod v Grónsku vymřel a celá Arktida opět patřila pouze skromným Inuitům. Zdecimovaní mroži se začali znovu objevovat na oblíbených místech, stovky, ba i tisíce mohutných zvířat ležely natěsnány na ledových krách a ledových polích...
KONEC MROŽŮ NA ŠPICBERKÁCH
Atlantští mroži nežili jen v okolí Grónska - obývali i ostrovy a pobřeží severní Evropy. Evropská populace, jejímž nejoblíbenějším zimovištěm byly tisíce ostrovů a ostrůvků Špicberků, se z nastoleného klidu a míru netěšila dlouho. Již začátkem 16. století byla tato zimoviště - spíš náhodou než záměrně - objevena a pro mrože nastaly zlé časy. Téměř všechny severoevropské země vysílaly do oblasti Špicberků lovecké flotily, které vybíjely bezbranná a na souši nemotorná zvířata. Přibližně v polovině 20. století byla evropská populace atlantských mrožů prakticky vyhubena. Posledních asi 2000 jedinců se rozptýlilo po celé oblasti a Špicberkům se začalo vyhýbat. Na ostrovech po nich zbyly jen hromady vybělených kostí, němých svědků lidské chamtivosti.
SIBIŘŠTÍ MROŽI
Svému osudu neunikl ani větší tichomořský poddruh, který obývá Beringovo a Karské moře, pobřeží Aljašky, a především celé severní pobřeží Sibiře. Pro severské sibiřské národy byli mroži stejně důležití jako pro Inuity: od pradávna poskytovali lidem vše, co potřebovali k životu. Dokud je Sibiřané lovili tradiční metodou - harpunou -, nedalo se mluvit o nějakém vybíjení, lovci ulovili jen tolik, kolik potřebovali k životu. Zkázu přinesly až střelné zbraně - lov se sice stal bezpečnějším, ale mrož zasažený kulí stačí často zmizet ve vodě a je nenávratně ztracen. Lovci proto postříleli nejméně dvakrát víc zvířat, než bylo nutné. Poptávka po slonovině pak dílo zkázy dokonala: zatímco v polovině 19. století obývalo pobřeží Aljašky a Sibiře odhadem 200 tisíc mrožů, o sto let později už jich zbývalo pouhých 45 tisíc. Počty zabitých zvířat se přitom do roku 1960 zvyšovaly až na neuvěřitelných 10 tisíc mrožů ročně!
JEDINEČNÝ MROŽ
Mroži patří mezi ploutvonožce, ale tvoří v rámci čeledi samostatný řád s jediným druhem, odborně pojmenovaným Odobenus rosmarus. Od všech ostatních ploutvonožců se liší mohutnými kly - prodlouženými horními špičáky -, jimiž jsou vybaveni samci i samice. Další zvláštností mrožů, kterou ostatní příslušníci čeledi postrádají, jsou mohutné rezonanční vaky; ty nejen zesilují hlas, jímž se zvířata dorozumívají pod vodou i na souši, ale slouží i jako "plovací vesty", které je ve spánku či v případě poranění nadnášejí. Druh se dělí na dva poddruhy - atlantský (O. r. rosmarus), jehož příslušníků dnes díky přísné ochraně žije asi 50 tisíc, a pacifický (O. r. divergens) - počet těchto mrožů se opět zvýšil na 200 tisíc.
JEN HARPUNOU!
Dnes jsou mroži jak v Rusku, tak v severní Evropě, Americe i Grónsku přísně chráněni. Existuje jediná výjimka: severské národy, které žijí tradičním způsobem života, smějí pro vlastní potřebu ulovit určitý počet mrožů. Např. indiáni v Severní Americe mají povoleno zabít ročně čtyři mrože na rodinu. Vývoz kůží a slonoviny je však přísně zakázán. A lov smí probíhat pouze tradičním způsobem - tedy harpunou navázanou na laně, aby žádné zasažené zvíře nepřišlo nazmar. V chráněných oblastech Grónska je dokonce vymezeno období, kdy lze tato zvířata lovit, po zbytek roku (od 1. května do 31. ledna) je jejich lov zakázán.
