Ráno jsem ještě v polospánku z rádia zaslechl píseň pohybující se poslední dobou na čele hitparád . Nelíbí se mi, je mi dokonce vysloveně protivná. Přesto mi po celý den zněla v hlavě . Čím to, že nad námi různé slogany, myšlenky a módní vlny mají takovou moc? Vysvětlení nabízí nově se rodící věda - jakási genetika kultury.
Ráno jsem ještě v polospánku z rádia zaslechl píseň pohybující se poslední dobou na čele hitparád . Nelíbí se mi, je mi dokonce vysloveně protivná. Přesto mi po celý den zněla v hlavě . Čím to, že nad námi různé slogany, myšlenky a módní vlny mají takovou moc? Vysvětlení nabízí nově se rodící věda - jakási genetika kultury.
Na každého z nás neustále útočí obrovské množství informací: mluví na nás kamarádi, učitelé a další známí i neznámí lidé, posloucháme rozhlas, díváme se na televizi, čteme knihy a časopisy. Všímáme si i gest, mimiky, oblečení, účesů a chování...
PŘÍRODA A GENY
Prvním, kdo rozpoznal význam přírodního výběru, byl bezmála před 150 lety Charles Darwin. Popsal přírodu jako svět s omezenými zdroji, v němž proto vládne tvrdá konkurence. Princip přírodního výběru je jednoduchý: Jedinci každého druhu se mezi sebou liší schopností poradit si s nástrahami života, přičemž jen ti nejlépe přizpůsobení přežijí a zanechají po sobě potomky. S rozvojem genetiky se Darwinova teorie postupně upřesňovala. Učiněný poprask vyvolal v roce 1976 další anglický biolog - Richard Dawkins. Ve své knize Sobecký gen přišel s myšlenkou, že jednotkou přírodního výběru nejsou jedinci, ale samotné geny. Ty sice zanikají spolu s organismem, v jehož buňkách sídlí, ale jejich přesné kopie dál přežívají v tělech potomků. Úspěšné geny vyrobí více svých vlastních kopií, a tak postupně vytlačí své méně zdatné konkurenty. Jinými slovy: Mluvit o "našich genech" vlastně není správné, vlastnický vztah je přesně opačný. Geny se v průběhu evoluce sdružovaly do spolupracujících skupin a vytvářely si stále dokonalejší nástroje pro vlastní šíření. Organismy nejsou ničím jiným než poslušnými otroky ve službách genů.
ČLOVĚK A MEMY
I my jsme do značné míry svými geny ovládáni - to je důvod, proč rodiče milují své děti, líbí se nám sex a jsme ochotni pomoci spíše sourozencům (s nimiž sdílíme mnoho společných genů) než cizímu člověku. Tím vším si geny zajišťují, že jejich kopie v pořádku předáme příštím generacím. Absolutní moc však nad námi přece jen nemají. Člověk jako jediný z živočichů dělá i věci, které jsou se zájmy genů v rozporu. Z jejich nadvlády jsme se částečně vymanili, ale memetika tvrdí, že se tak stalo pouze za cenu otroctví nového. Lidský mozek se biologickou evolucí vyvinul do takové dokonalosti, že umožnil zrod čehosi, co se proti genům vzbouřilo a co jim stále více leze do zelí. Dawkins toto "cosi" pojmenoval novým slovem: mem. Nejde o nic jiného než o informaci, která se může šířit z jednoho mozku do druhého. "Příklady memů jsou písně, nápady, chytlavé fráze, móda v odívání, způsob výroby hrnců nebo stavby oblouků," píše Dawkins.
BOJ O MOZKY
V lidské společnosti koluje nepřeberné množství memů, které si (podobně jako geny) vzájemně konkurují. Soutěží o místo v našich mozcích a využívají je pro své šíření. Většina má jepičí život. Přežijí pouze ty, kterým se podaří přesvědčit co nejvíce lidí, aby je předávali dál a dál.
RYCHLÁ EVOLUCE
Má-li gen v evoluci uspět, musí přimět svého nositele, aby po sobě zanechal potomky. Šíří se tedy pouze z generace na generaci a to není zrovna nejrychlejší. Mem tak dlouho čekat nemusí; šíří se napodobováním. Ve velmi krátké době proto může proniknout do milionů mozků. Zazní-li chytlavá melodie několikrát v rádiu, pobrukuje si ji za chvíli každý druhý. A vzpomeňte si, jak bleskově se rozšířila móda Pokemonů nebo Harryho Pottera. Tato schopnost memů má jeden nepříjemný důsledek: Zatímco geny si nemohou dovolit svým nositelům škodit, chtějí-li se jejich prostřednictvím zkopírovat do dalších generací, některé memy si počínají mnohem bezohledněji. Stačí jim, když je člověk předá dostatečnému množství dalších lidí, a potom ho klidně odkopnou. Tváří se jako prospěšnost sama nebo se dokonce drze připojí k nějakému vlídnějšímu memu, aby své sobecké zájmy zamaskovaly.
TICHÁ SPOJENECTVÍ
Memy si k sobě hledají vhodné kamarády, což jim usnadňuje šíření. Mem hlásající, že "zvířata bychom neměli zabíjet", si bude rozumět spíše s memem "správné je být vegetarián" než "na zimu je nejlepší norkový kožich". Velké soubory vzájemně se doplňujících memů tvoří např. různá náboženství, politické ideologie nebo vědecké teorie. Zopakujme si, že taková spolupráce bývá výhodná pro memy, ale ne nutně pro jejich nositele. Třeba mem hlásající, že "pokud se po smrti dostaneš do ráje, čeká tě věčná blaženost", se může spojit s memem "do ráje se dostaneš nejlépe tak, že sprovodíš ze světa co nejvíce bezvěrců". Návod na sebevražedný atentát je na světě. Výsledek: mrtvý terorista, mrtvé oběti - a memy, které se nerušeně šíří dál, protože příklady táhnou a zájemců o rychlou cestu k blaženosti je dost a dost.
ROZUMNÁ MOLEKULA? MYSLÍCÍ MYŠLENKA?
Zdá se vám divné, že geny a memy něco chtějí, soupeří spolu a říkají nám, co máme dělat? Vždyť geny tvoří části řetězce DNA a memy jsou vlastně pouhými myšlenkami! Máte pravdu. Když o nich mluvíme jako o myslících bytostech, je to jen metafora. Nejsou živé, nemají svobodnou vůli, nerozhodují se vědomě. Ale v obrovské konkurenci uspějí pouze ty, které mají náhodou takové vlastnosti, jež jim dovolují účinně se kopírovat a šířit. Děje se to automaticky, aniž by o tom věděly nebo mohly vědět. Většinu z těchto informací ihned pustíme z hlavy, ale některé si zapamatujeme a v budoucnu je můžeme předat dál. O tom, které novinky se budou šířit a které naopak upadnou v zapomnění, rozhoduje mechanismus ne nepodobný přírodnímu výběru, pohánějícímu biologickou evoluci. Alespoň to tvrdí memetika - věda o utváření lidské kultury, která se nejen svým názvem inspirovala genetikou. Má-li pravdu, budeme se muset smířit s tím, že jsme nikoli pány svého světa a tvůrci civilizace, ale spíše nástroji "v rukou" genů a myšlenek.
MEMETIČTÍ INŽENÝŘI
Osobnost každého z nás je určena geny, které jsme zdědili po rodičích, a memy, jež jsme vstřebali během života. Genetičtí inženýři se učí do genů aktivně zasahovat, což by v budoucnu mohlo znamenat velký pokrok v medicíně. Podobně jsme schopni ovlivňovat i memy. Své o tom vědí tvůrci reklam, politici, autoři bestsellerů... Ti všichni patří k odborníkům na výrobu takových memů, které zaujmou co nejvíce lidí a svým tvůrcům zajistí zájem zákazníků, volební úspěch nebo vysoký náklad nové detektivky. Jen z mála nových písní se stanou hity a ještě méně z nich si lidé budou zpívat i za padesát let. Většina módních kreací nikdy neopustí přehlídková mola, zatímco džíny, navržené původně jako pracovní kalhoty amerických zlatokopů, má ve svém šatníku snad každý. Stovky denně slýchaných vět si nikdy nezapamatujeme, menšiny se nezbavíme do konce života. "Jeden za všechny, všichni za jednoho!" "A přece se točí!" "Hliník se odstěhoval do Humpolce."
