Foggary

Obyvatelé Sahary odedávna přiváděli podzemní vodu na zavlažování svých políček, záhonů zeleniny a hájů datlových palem pomocí předchůdce našeho vodovodu - foggarů. Tato zavodňovací zařízení v Alžírsku místy dosud fungují, i když téměř v každé oáze již lze využít technického pokroku - vrtaných studní, vybavených elektrickými čerpadly.
Nejvýznamnějším sladkovodním zdrojem jsou zásoby podzemní vody, obsažené v několika vrstvách porézních pískovců a slepenců, oddělených vrstvami málo propustných jílovců, břidlic a podobných hornin. Voda v těchto vodonosných horninách většinou obsahuje jen malé množství rozpuštěných látek a je vhodná bez jakékoliv úpravy k pití nebo jinému využití. Bakteriologicky je tato voda nezávadná, pokud ji lidé neznečistí při čerpání. Některé podzemní vody na Sahaře však obsahují velké množství síranu hořečnatého, takže pokud bychom je nechtěli užít jako projímadlo, pitné nejsou.

VODA POD SAHAROU
Množství podzemní vody na Sahaře je dosud obrovské, i když se jí "pomocí" techniky nyní až neskutečně plýtvá. Ale jak se voda do hornin dostala, když na většině Sahary neprší vůbec a sem tam jen k ránu padne rosa? Podzemní voda je společně s existencí mnoha koryt vyschlých řek a kotlin pokrytých jezerními usazeninami svědectvím toho, že Sahara nebývala vždy nehostinnou pouští, ale že před 40 až 20 tisíci lety a znovu přibližně mezi 12 až 8 tisíci lety byla stepí, pravidelně zavlažovanou deštěm. Podzemní voda na Sahaře je tedy velmi stará, příroda ji jakoby "konzervovala". Její značné stáří bylo potvrzeno i tzv. radiokarbonovou metodou - stanovením poměru obsahu izotopů uhlíku ve sloučeninách v této vodě rozpuštěných.

SEBCHY
Některé zvodněné horniny jsou v hloubkách až několika kilometrů, jiné vycházejí až na povrch. Přibližně od třetího tisíciletí před naším letopočtem, kdy ustávaly deště, se vlivem pozvolného oteplování ovzduší a zvýšeného odparu vody ze sladkovodních jezer tvořila slaná jezera a bažiny zvané sebchy. I prostá (tzv. sladká) voda totiž obsahuje malé množství různých solí, jejichž koncentrace se odparem vody mnohonásobně zvyšuje. Sahara tehdy byla jednou z nejhustěji osídlených oblastí na světě. Obývali ji lovci, rybáři, pastevci a v údolích i první zemědělci a sadaři, kterým sůl znehodnotila i půdu. Zásoby podzemní vody v horninách ve svazích nad sebchami však nadále mohli využívat, k čemuž vymysleli foggary.

PRVNÍ FOGGAR
Obyvatelé Sahary budovali foggary nejméně od začátku třetího tisíciletí před naším letopočtem. Nejdříve ve svahu nad zahradami, odkud dříve prýštil pramen, vyhloubili studnu hlubokou až 30 metrů. Celodenní ruční čerpání a vylévání vody do korýtka vedoucího na zavlažované pole nebo palmérii (palmový sad) bylo velice namáhavé a voda se navíc cestou do zahrad rychle vsakovala do země. Lidé proto přemýšleli, jak si práci usnadnit a její výsledek vylepšit. Uvědomili si, že kdyby se podařilo od zahrad prokopat ke dnu studny štolu, voda by mohla téci sama dolů. Důlní díla však tehdy ještě razit neuměli, nehledě na to, že by měli velké problémy s jejich pažením (tento hornický pojem neznamená roztahování paží, ale zabezpečení důlní chodby výdřevou, vyzdívkou nebo jiným způsobem před závalem zeminou).

TECHNICKÉ ŘEŠENÍ
Stavitelé si tedy pomohli tak, že od studně až do svých zahrad vyhloubili řadu šachtic, vzdálených od sebe pouze kolem deseti metrů. Hloubku těchto šachtic vyměřili tak, aby jejich dna byla v jedné přímce, spojující hladinu podzemní vody v první pramenné studni s horní hranicí zahrad. Řada šachtic u zahrad končila mělkým korytem. Spodní části šachtic stavitelé propojili krátkými rozrážkami, čímž vznikla mírně se svažující štola, kterou voda samovolně stékala od pramene do zavlažované oblasti. Aby šachtice a štolu nezavalila zemina, saharští "havíři" jejich stěny obložili rohožemi z palmových listů.

DÍLO OHROMUJÍCÍCH ROZMĚRŮ
Obdivuhodný je nejenom důvtip, s jakým si lidé před mnoha tisíciletími zabezpečili zásobování vodou, ale i rozměry foggarů a rozsah práce, kterou bylo nutno vykonat. Každá vodovodní štola byla dlouhá až 4 km a šachtice, hluboké 5 až 30 metrů, o profilu okolo jednoho čtverečního metru, byly od sebe vzdálené přibližně 10 m. Ze šachtic tvořících jeden foggar tedy bylo nutno vytěžit až 6000 m3 zeminy, k nimž musíme připočítat dalších přibližně 3600 m3 zeminy z rozrážek, tj. celkem téměř 10 000 m3 materiálu z výkopu jediného foggaru. A představte si, že ze svahů jediného saharského údolí se k zahradám na jeho dně mohlo sbíhat takových foggarů až několik set. A kolik je na Sahaře údolí, kde se ve starověku zelenaly pastviny a zahrady? To snad už nikdo nespočítá. Vychází nám, že za dlouhá staletí starověcí a méně i středověcí Sahařané museli ručně vykopat, zvednout a přenést mnoho milionů kubických metrů zeminy, jen pomocí dřevěných a kamenných motyk a košů. Jedinou odměnou těmto razičům vodovodních tunelů byla naděje na úrodu.

SMUTNÝ KONEC
Velká spotřeba vody, nedostatečné srážky a sílící odpařování způsobily, že na většině míst se zásoby vody z podpovrchových zdrojů vyčerpaly. Mnoho foggarů vyschlo ještě dávno předtím, než byla vynalezena čerpadla a než byli lidé schopni získat vodu z větší hloubky. Sahara se vylidnila a ani silná finanční podpora vlád bohatých států těžících ropu a realizace odvážných zemědělských projektů příliš neláká lidi k návratu do pouště, kde sice jsou až neskutečně krásné západy slunce, ale kde často chamsín, ghibli a jiné písečné smrště připomínají peklo na zemi. Ještě dnes jsou ale patrné řady mělkých dolíků po foggarech - připomínka nezměrné vůle lidí udržet život proti postupující poušti, odkaz starých Sahařanů dnešním obyvatelům.

NEJSTARŠÍ VODOVOD SVĚTA?
Ve starověkých stavbách z první poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem ve Středomoří a na Blízkém východě (např. v paláci v Knóssu na Krétě, v Ugaritu a jinde) již měli jakýsi vodovod s korýtky, kanálky a později kamennými a keramickými rourami, rozvádějící vodu z potoků tekoucích z okolních hor. Můžeme se však domnívat, že saharské foggary byly zřízeny ještě dříve, přičemž snad poprvé na světě byly využívány zásoby podzemní vody.