Kde jsou informace, bude i špionáž. Ve druhém díle našeho seriálu budeme sledovat tajné výzvědy na nejvyšších politických místech Spojených států a Sovětského svazu, řekneme si něco o nejmodernějších způsobech odhalování tajných informací a nezapomeneme ani na úlohu rozvědky v aktuálním boji proti světovému terorismu.
Kde jsou informace, bude i špionáž. Ve druhém díle našeho seriálu budeme sledovat tajné výzvědy na nejvyšších politických místech Spojených států a Sovětského svazu, řekneme si něco o nejmodernějších způsobech odhalování tajných informací a nezapomeneme ani na úlohu rozvědky v aktuálním boji proti světovému terorismu.
ŠIFROVACÍ KNIHA
Za sovětsko-finské války na počátku 40. let našli finští důstojníci šifrovací knihu vyššího sovětského velitelství. Potom ji prodali Američanům. Když se o tom dověděl prezident Franklin D. Roosevelt, nařídil veliteli výzvědné služby OSS generálu Billu Donovanovi, aby ji Sovětům vrátil. Roosevelt byl příliš čestný muž, než aby připustil, že Stalin posílá vyzvědače ke spojencům. Naštěstí byl Donovan natolik prozíravý, že nechal šifrovací knihu před odevzdáním okopírovat. Až v roce 1947, kdy už byl Roosevelt dávno mrtev, se pustili kryptoanalytici vedení Meredith Gardnerovou do dešifrování depeší, které si za války vyměňovali sovětští diplomaté a obchodníci ve Washingtonu, New Yorku, Londýně, Ottawě a v dalších západních městech s Moskvou. Gardnerová se za války vyznamenala tím, že během čtvrt roku rozlouskla japonský válečný kód. Začala přísně tajná operace Bride, později přejmenovaná na Venona a nakonec na Drug, nicméně pod označením Venona vešla do dějin. Luštění cizích depeší, byť za pomoci originálního návodu, není jednoduché. Řadou praktických rad Američanům hodně pomohl Igor Guzenko, vojenský šifrér, který utekl na podzim 1945 ze sovětského vyslanectví v Ottawě. A k pochopení některých nejasných vzkazů přispěla Elisabeth Bentleyová, bývalá spojka šéfa jedné sovětské sítě, která se přihlásila na FBI. Už na jaře 1948 začala Gardnerová číst zprávy sovětské rezidentury v New Yorku. Avšak za několik měsíců zradil americký šifrant William Weisband: oznámil existenci Venony Moskvě. Nicméně Sověti pořád neměli ponětí, co všechno mohou Američané zjistit.
V předaných zprávách se objevilo na dvě stě krycích jmen, která patřila americkým občanům. Tajná policie dokázala postupem času identifikovat asi polovinu z nich. Byli mezi nimi Julius a Ethel Rosenbergovi, kteří skončili roku 1953 na elektrickém křesle. Julius Rosenberg totiž vedl skupinu vyzvědačů, vesměs zarytých komunistů, kteří sbírali zprávy o výzkumech v oblasti atomových zbraní, letectví, spojovací techniky a podobně na východním pobřeží USA. Tímto způsobem se rovněž podařilo odhalit britského fyzika německého původu Klause Fuchse, který už v roce 1941 informoval Moskvu o tom, že jeho kolegové zahájili výzkum atomové bomby. Fuchse poslal londýnský soud na 15 let do vězení. Někteří vyzvědači dokonce pronikli do vysokých vládních funkcí. Náměstka amerického ministra zahraničí a na jaře 1945 prvního generálního tajemníka OSN Algera Hisse se nepodařilo před soudem plně usvědčit, byť pozdější důkazy ukázaly, že pro Moskvu pracoval od roku 1940. Zato náměstek ministra financí Harry White šel do vězení. Další dva špioni, osobní tajemník prezidenta Roosevelta Lauchlin Curie a poradce velitele OSS Duncan Lee, včas uprchli do Moskvy. Americké špionážní letadlo U-2 bylo v roce 1962 sestřeleno nad Sovětským svazem. Událost tajily obě země Idokazování viny bylo někdy dost složité. Kontrašpionáž totiž nechtěla prozradit, že čte šifrované sovětské depeše z doby války, a proto si musela vypomáhat jinými důkazy. Také někteří další sovětští vyzvědači oné epochy unikli. Například vědec, který pracoval v atomovém středisku v Los Alamos a měl krycí jméno Perseus. Třebaže FBI nakonec zjistila, kdo se pod ním skrývá, nenašla dost důkazů, aby ho mohla obžalovat. Další fyzik, označovaný jako Mlad čili Mladý, se sám přihlásil před několika lety, kdy už bylo všechno promlčeno - britský fyzik Tedd Hall si před svou smrtí přivydělal knihou memoárů, kde činnost popsal. Britský diplomat Donald Maclean, který to dotáhl na šéfa amerického odboru ministerstva zahraničí, zásoboval Sověty tajnými vládními informacemi včetně údajů o britských a amerických poválečných plánech nukleární strategie. Zmizel v květnu 1951 těsně před tím, než měl být zatčen. Spolu s ním se ztratil diplomat Guy Burgess, který právě přiletěl z USA do Londýna. Zřejmě Macleana varoval, že smyčka z Venony se stahuje i okolo něho. Za několik týdnů se oba vynořili v Moskvě. Jejich útěk naznačil, že musí existovat ještě někdo třetí.
VELKÁ PĚTKA
Nejpodezřelejším se stal Kim Philby, styčný důstojník britských tajných služeb ve Washingtonu, který postup na dešifrování sledoval. Philby toto podezření vyvrátil, nicméně ze služby musel odejít. Potom pracoval jako novinář na Středním východě. Ale když se objevily další důkazy proti němu, raději se i on v roce 1963 přesunul do Moskvy. Do Philbyho skupiny, která se zformovala ve třicátých letech na univerzitě v Cambridge a jíž říkali v moskevské centrále výzvědné služby "velká pětka", patřili rovněž John Cairncross a Anthony Blunt. Cairncross byl na začátku války tajemníkem ministra, který měl na starosti atomový výzkum a tajné služby, později pracoval v dešifrovací centrále. Blunt byl důstojníkem tajné služby a po válce správcem královské galérie. Cairncross unikl včas do zahraničí, Blunt se vyzpovídal, když mu před tím slíbili milost. A to byl konec "velké pětky" sovětských vyzvědačů, která nemálo přispěla jak k vytvoření moskevského impéria ve střední a východní Evropě, tak ke zrychlení jeho atomového vyzbrojování.
Když v roce 1949 oslavovali v Moskvě první pokusný atomový výbuch, shodli se šéfové jaderného programu a výzvědné služby, že na tomto úspěchu se rovným dílem podílely obě instituce.
CELÝ SVĚT POD DOHLEDEM
Po druhé světové válce se rozšířil nový typ výzvědné služby - rádiová rozvědka. Podél hranic mezi Východem a Západem zakládaly obě strany, tedy komunistický a nekomunistický svět, odposlouchávací stanice. Tyto stanice se zaměřily na odposlech veškerého rádiového vysílání na území potenciálního protivníka. Postupem doby vyvinuli odborníci obou stran velmi dokonalé odposlouchávací aparatury, které měly dosah několika tisíců kilometrů. Těmito stanicemi, vybavenými velkými anténami, obkroužily USA celý Sovětský svaz a státy jeho bloku, a to z Norska, Velké Británie, Spolkové republiky Německo, Turecka, Íránu (později zrušeno) a Pákistánu. Kromě toho Američané vysílali do blízkosti komunistického světa letadla a lodě speciálně vybavené rovněž pro odposlech. Začátkem 60. let 20. století doplnily USA tento systém ještě špionážními družicemi. První z nich typu Ferret byly určené pro odposlech. Další typ se zabýval snímkováním území protivníka a pomocí infračervených paprsků zjišťováním tepelné mapy krajiny. Odborníci uvádějí, že na dnešních záběrech z vesmíru se dají přečíst poznávací tabulky aut, infrapaprsky ukazují teploty s přesností na několik desetin stupně, což umožňuje zjistit, jestli třeba auta, tanky a letadla mají zapnuté motory, případně na kterém poli před hodinou ležela rota vojáků. Výzvědné družice dnes vysílají nejen USA a Rusko, nýbrž rovněž Čína, Francie a Izrael. Patří mezi nejdokonalejší způsoby kontroly pohybu armád na celém světě. Při bojových operacích se začínají nasazovat bezpilotní průzkumné letouny. Na tento typ špionážních prostředků navazují nejrůznější druhy odposlechů telefonních hovorů, dále prověřování internetu a mailové korespondence. Vzhledem k obrovskému množství zachycovaných informací je třídí speciální počítače podle předem daných klíčových slov. Tímto způsobem například koncem minulého století dokázala britská policie odhalit a zneškodnit několik příprav k teroristickým útokům Irské republikánské armády IRA v Londýně. Odposlechem telefonů, dodatečným rozborem mailové korespondence a čtením vybraných internetových stránek zajistily západní tajné služby mnoho buněk teroristické sítě Al-Kajda po útoku na USA 11. září 2001.
TIŠÍ SPOLEČNÍCI
Štěnice bývají často různým způsobem zakamuflovány - tyto kamufly představují ozdobnou součást nábytku, zapomenuté pero, knihu, lampu. Před mnoha lety darovali Moskvané americkému velvyslanci maketu americké orlice, v níž byla zabudována odposlechová aparatura. V polovině 60. let se pokusila čs. rozvědka instalovat odposlech v ozdobném kusu nábytku do pracovny šéfa evropského odboru amerického ministerstva zahraničí - neměla úspěch, pracovník ministerstva, jehož o to požádala, byl dablérem FBI.
MINIATURNÍ TECHNIKA
Dnešní vyzvědači používají ke své práci důmyslné přístroje k odposlechu a fotografování. Aparaturám pro odposlech se často říká "štěnice", protože bývají velmi malé. Původně se montovaly do bytů a pracoven sledovaných osob, zvláště pak pod obrazy a nábytek, přičemž bylo do nejbližšího okolí, třeba do bytu souseda, vyvést přístroj, u něhož seděl odposlouchávací personál, který si hovory stenografoval a později nahrával na magnetofon. Dnes už jsou tyto přístroje velice miniaturizované, napojené na telefonní kabel anebo s vlastním vysílačem, který hovor přenáší do vzdálenosti několika kilometrů, kde se nahrává. Někdy se umisťují přímo do telefonního sluchátka.
POSLOUCHÁNÍ NA DÁLKU
Pro jednorázové akce se používají odposlechová zařízení teleskopická, která vypadají jako fotoaparát s teleskopem. Jejich pomocí lze poslouchat rozhovor lidí v terénu na vzdálenost několika stovek metrů. Jiný typ zase zjišťuje, o čem se mluví v uzavřené místnosti, na základě chvění okenních tabulek. Podobným způsobem se dnes dají zabudovat miniaturní fotoaparáty anebo televizní či filmové kamery do zapalovače, do krabičky cigaret, do knoflíku, do falešného oka (v případě, že agent má jenom jedno oko), do kabelky, do knihy, do přívěsku na krk. Samozřejmě kontrašpionáž se snaží používat proti všem těmto prostředkům důmyslné detektory, jimiž je odhaluje - to ale pouze v případě, že není na nižší technické úrovni.
První část seriálu vyšla v ABC č. 1.
Třetí část seriálu naleznete v ABC č. 5.
