Je největším ze všech pěvců. Je symbolem zla i dobra, poslem špatných i dobrých zpráv. Podle legend stvořil zemi, rostliny a zvířata a nakonec i člověka. Doprovází bohy a rozmlouvá se živými i mrtvými. Jen jeho české jméno nám nějak nevyhovuje, a tak v písních, pohádkách a pověstech mluvíme o havranovi. Ve skutečnosti je tím legendárním a mystickým ptákem téměř vždy krkavec!
PTÁCI OPŘEDENÍ POVĚRAMI SE VRACEJÍ
Je největším ze všech pěvců. Je symbolem zla i dobra, poslem špatných i dobrých zpráv. Podle legend stvořil zemi, rostliny a zvířata a nakonec i člověka. Doprovází bohy a rozmlouvá se živými i mrtvými. Jen jeho české jméno nám nějak nevyhovuje, a tak v písních, pohádkách a pověstech mluvíme o havranovi. Ve skutečnosti je tím legendárním a mystickým ptákem téměř vždy krkavec!
NÁVRAT RUMBURAKA
Filmového Rumburaka v ptačí podobě hrál v mnoha scénách skutečný krkavec. Když natáčení skončilo, bylo nutné vzácného a přísně chráněného opeřence vrátit zpět do míst, odkud pocházel - na Slovensko do pohoří Velká Fatra. Jeho dočasný chovatel ho tam odvezl osobně a jen těžko se s ním loučil. Když černá silueta mizela k obzoru za chraplavých výkřiků "Šéfe! Šéfe!", musel se prý hodně přemáhat, aby ho nepřivolal zpět.
Na jaře o rok později procházel polesím, kde pracoval, a tu náhle zaslechl z výšky povědomý hlas. Zpoza obzoru se vyhoupla černá ptačí silueta a zakroužila mu nad hlavou. Ptačí herec se vrátil. A nebyl sám, přivedl si s sebou družku. Krkavčí pár se ve středních Čechách usadil natrvalo - skoro by se chtělo říct, že od návratu Rumburaka tu tito největší pěvci opět hnízdí. Skutečnost je však jiná, krkavci se do Čech začali vracet již dříve.
KRKAVCI PŘILÉTAJÍ
Krkavci obývají prakticky celou severní polokouli od Evropy přes celou asijskou tajgu a tundru až po lesnaté oblasti Severní Ameriky. Nejsou ovšem výlučně severským druhem - najdeme je i v mnoha oblastech jižní Evropy a severní Afriky, v Americe zasahují až do Mexika... V téměř celé střední Evropě však byli počátkem minulého století vyhubeni, zmizeli i z českých zemí. A jedinci, kteří přežili intenzivní lov, otrávené návnady a ničení hnízd, raději odtáhli: krkavci jsou dost chytří na to, aby se vzdálili z oblastí, kde jim hrozí nebezpečí. Po druhé světové válce se názor na přítomnost krkavců v krajině změnil, v mnoha zemích se jim dostalo zákonné ochrany a na vybrané lokality (u nás např. do Krkonoš) byli dokonce uměle vysazováni. S tím se však krkavci nespokojili - skoro to vypadá, jako by se ti inteligentní ptáci nějak dozvěděli, že jsou chránění, a řekli si to mezi sebou. Do svých dávných domovů se začali navracet sami. U nás zpočátku osídlovali pohraniční hory na severu republiky, ale odtud se postupně rozšířili i do vnitrozemí. Dnes už je zastihnete prakticky všude, kde jsou větší lesní celky, skály a skalnaté rokle, rozsáhlé opuštěné lomy a další podobná místa, která jim skýtají vhodná místa k hnízdění.
Krkavci a krkavcovití ptáci vůbec mají rozporuplnou pověst. Mnohé národy je považují za posly smrti - a není to jen tím, že jsou černí. Středověké rytiny, na nichž krkavci posedávají na šibenici, klovou oči oběšencům, hejna černých ptáků na bojišti posetém mrtvolami - to všechno jim dodává i v našich očích jakýsi nádech zla, krutosti až morbidity.
Pravda je, že krkavci jsou významní mrchožrouti. A v jejich jídelníčku zaujímá - či spíše v minulosti zaujímal - nezanedbatelné místo i člověk. Od pradávna byla proto bojiště, stejně jako různá veřejná popraviště nebo hromadné nezakryté hroby lidí, kteří zemřeli při nějaké rozsáhlé epidemii, spojena s hejny těchto černých ptáků, kteří se, jak jim jejich přirozenost velí, živili masem mrtvých... Lidí i zvířat - ptáci to nerozlišují. Ale jen málokdo si v těch dobách uvědomoval, jak důležitou zdravotní službu tito ptáci vykonávají. Zatímco v jižnějších oblastech se o rozkládající se mršiny starají hejna supů, u nás žádní podobní mrchožraví predátoři nežijí. Nebýt krkavců a jejich příbuzných, kteří se vždy ochotně ujímali role zdravotní hlídky, mrtvá těla zvířat i lidí by zůstávala v přírodě a ohrožovala zdraví a někdy i životy obyvatel.
BÁJNÍ POSLOVÉ
Silní, stateční a inteligentní ptáci ovšem mají i zcela opačnou pověst. Severské legendy - americké, evropské i asijské - si krkavců váží a opěvují je. Nejvyšší norský bůh Odin měl dva krkavce, jejichž jména Huginn a Mudinn lze volně přeložit jako Přemýšlivý a Pamatující si. Každý den je vysílal do světa, v němž krkavci rozmlouvali se živými i mrtvými, a večer se navraceli k Odinovi, usedli mu na ramena a do obou uší mu šeptali, co nového se ten den dozvěděli.
Podle pověstí severoamerických indiánů, Laponců či sibiřských a kamčatských národů zase krkavci stvořili zemi, slunce a všechno živé včetně člověka; některé národy také věřili, že krkavčí peří vhozené do větru může lovci ukázat cestu k potravě. Krkavec je proto pro ně posvátné totemové zvíře; spolu s medvědem, orlem, vlkem, bobrem a dalšími významnými živočichy severu. Ostatně, pověry se nevyhýbají ani ptákům, kteří od nepaměti obývají londýnský Tower. Stará legenda tvrdí, že až krkavci opustí Tower, padne královská koruna a s ní i celá monarchie. Moderní Londýňané už možná nejsou pověrčiví, přesto pro jistotu zastřihují krkavcům konečky křídel.
CHYTROST POMÁHÁ
Původně plaší krkavci se dnes nijak nevyhýbají ani hustě osídleným oblastem - právě naopak, naučili se využívat všeho, co jim člověk nabízí. Silným zobákem dovedou otevírat různé schránky a krabice, rozepínají zipy stanů a přezky batohů, rozhazují a přebírají odpadky, ale také kradou klíčky od aut či úlovky jiným druhům zvířat. Přitom jsou sami docela schopní lovci - mezi jejich úlovky převládají drobní živočichové, skupina krkavců je však schopna zabít i tak velké zvíře, jako je srnec. Svůj útok zahajuje po krkavčím způsobu - oběť ze všeho nejdřív oslepí...
NEJEN ČERNÉ BRATRSTVO
Mezi krkavcovité (Corvidae) patří vedle černých krkavců (Corvus corax, havranů (C. frugilegus), vran (C. corone) či kavek (C. monedula) i řada nesmírně pestrých druhů - z našich např. sojka (Garrulus glandarius) se svými svítivě modře, bíle a černě pruhovanými pírky na křídlech. Přestože se zvukové projevy krkavcovitých rozhodně nedají nazývat zpěvem, patří tito ptáci mezi pěvce - stejně jako kos, slavík či červenka. Krkavci mezi nimi ovšem zaujímají zvláštní místo, nejen že jsou to vůbec největší pěvci na světě, ale soupeří s velkými papoušky také o titul nejchytřejších ptáků. Hlasové ústrojí umožňuje některým krkavcovitým také dokonale napodobovat nejrůznější zvuky: sojky jsou např. proslulé tím, že imitují různé ptáky v lese, především dravce, naučí se však i mluvit stejně jako kavky nebo krkavci. Tito ptáci hravě a věrně napodobí i štěkot psa, vrzání dveří, kýchání, kvílení brzd ap.
