Nejdřív téměř šest tisíc kilometrů letadlem. Pak dalších osm set místní dopravou, tj. nepříliš pohodlným rozvrzaným autobusem, do kterého se netěsnícími dveřmi valí oblaka prachu z kamenitých horských silnic. Ten nás doveze nejdál, kam až to jde - do městečka Tjungur. Nad ním se za řekou Katuň vypíná jedno z nejrozsáhlejších pohoří světa - Altaj. Tam už musíme pěšky.
Na místo jsme dorazili krátce před půlnocí. Rychle jsme postavili stany a zalezli. V sedm hodin ráno odcházíme - a to už musíme mít věci rozdělené na ty, které ponesou koně, a na ty, které si poneseme sami. "Koně nás budou provázet celou cestu," sliboval organizátor výpravy, a tak jsem si pro sebe zabalila jen malý batůžek s fotoaparátem a rezervním filmem, svačinou a nějakými drobnostmi, které bych přes den mohla potřebovat. Bylo sedm, osm, devět, nosiči nikde.
Až někdy kolem jedenácté zadusala na dřevěném mostě přes Katuň kopyta koní. Ukázalo se, že nás koně nebudou doprovázet celou cestu, naopak, půjdou úplně jinudy, takže si věci na třídenní pochod horami musíme nést sami. Prohodila jsem batohy. Já ponesu ten velký, těžký, se stanem, spacákem, baterkou, jídlem na tři dny a věcmi na vaření. A samozřejmě foťák a filmy. Koně ponesou malý lehký batůžek s rezervním prádlem, ponožkami a zbývajícím jídlem (nahoře se nedá nic koupit, co si tam člověk dopraví, to má - poslední tři dny jsem proto večeřela misku ovesných vloček zalitých horkou vodou).
Celé hodiny jsem kdysi vydržela stát v zoo před klecí s burunduky. O tom, že bych ty půvabné pruhované veverky někdy mohla vidět v přírodě, jsem si netroufla ani snít - zdálo se mi to příliš nesplnitelné, asi jako vidět sněžného muže...
PRUHOVANÍ SKŘÍTKOVÉ
Horolezci nasadili hned od začátku ostré tempo - chtějí být nahoře co nejdřív, aby měli dost času na zdolávání ledovců a nejvyššího vrcholu Altaje, Beluchy. My, netrénovaní nehorolezci, klopýtáme daleko za nimi - bahnem, přes kameny a padlé stromy, potácíme se a potíme pod těžkými batohy na zádech. Každá záminka k zastávce je dobrá: je třeba vyfotografovat divoce skákající potok. Půvabnou květinu, jaká u nás neroste. A tady se musím napít, kdo ví, kdy zase přijdeme k vodě. Utáhnout povolenou tkaničku. Postříkat se repelentem - na zpocenou kůži se lepí tisíce much a komárů. Vyzout boty a srovnat v nich úplně propocené ponožky (puchýřům stejně neuniknu). Při jedné takové zastávce se mi cosi mihlo po straně zorného pole. Unaveně se tím směrem otáčím a rázem zapomínám na bolavé nohy, ramena, záda... Na šikmém kmeni padlé borovice sedí pruhovaný skřítek. Pocukává huňatým ocáskem a hledí kamsi před sebe. Podívám se tam také a hle - za větví se ukrývá druhý, úplně stejný. Mě si nevšímají, chvilku si hrají na honěnou, mizejí a zase se objevují. Můj tajný sen, s nímž jsem do tajgy odjížděla, se mi splnil hned první den - viděla jsem ve volné přírodě burunduky. To jsem ještě netušila, že mě ta půvabná zvířátka budou provázet po celou dobu našeho pobytu v horách.
PRVNÍ POZDRAV TUNDRY
Konečně jsme nahoře. Opouštíme les a kraj se jako mávnutím kouzelného proutku změní - okolí jezera Ak-kem, které se na čtrnáct dní stane naším domovem, to už je pravá nefalšovaná horská tundra. Sem tam strom, mokřady a rozmáčená rašeliniště, plazivé břízky a vrbičky, suchopýry a sítiny. Na větev větrem ošlehaného modřínu usedl přímo přede mě drobný ptáček se zářivě modrou náprsenkou: první živý pozdrav tundry, která mu dala jméno modráček tundrový. Nehýbu se, abych ho nevyplašila, stojím i s batohem na zádech, ale jeho váhu nevnímám. Ten ptáček velký asi jako vrabec žije i u nás, ale je to jeden z našich nejvzácnějších druhů, a tak se těším z okamžiku, který už možná nikdy nezažiju.
RÁNO U JEZERA
Brzy ráno je nad jezerem lehký opar. Na jihu září zasněžená, sluncem nasvícená Belucha a okolní hřebeny, ale náš tábor je ještě ve stínu. Tráva je šedá jinovatkou a jezerní hladina hladká jako zrcadlo. Voda má mléčně bílou barvu ledovcové řeky, která jezero napájí: ledovec drtí obrovským tlakem horninu pod sebou na velejemný prášek, jenž barví vodu zpod něj vytékající. Má teplotu tajícího ledu, když se do ní ponořím, její chlad mě na kůži doslova pálí.
Než se vrátím ke stanu, probouzejí se i ostatní. Zanedlouho se přes hřeben, který se strmě zvedá nad východním břehem jezera, přehoupne sluníčko. Teplotní zlom je nečekaný - ranní chlad je v několika minutách pryč, rtuť teploměru prudce stoupá. Příroda ožívá. Kolem tábora pokřikují ořešníci, velcí kropenatí ptáci z příbuzenstva havranů a krkavců, které důvěrně znám i z našich a slovenských hor. Tady v tajze vůbec žije plno živočichů - od savců přes ptáky až po hmyz -, kteří se objevují i u nás. Někteří sice jen vzácně - často jde o druhy žijící pouze v chladných horských oblastech, jiní, např. sýkorky, sojky či zmije, patří i u nás k docela běžným druhům.
ZEMNÍ "NEZEMNÍ" VEVERKY
Burunduky znám i z Prahy - je to jedno z běžně chovaných zvířat, jaké lze vidět v každé větší prodejně se zvířaty, na burzách, u chovatelů. Ale vidět burunduka v kleci a ve volné přírodě, to jsou dva zcela odlišné zážitky. Malé pruhované veverky se bezstarostně prohánějí úplně všude, kde roste jen pár stromů. Lidí se příliš nebojí, stačí si na chvilku někde tiše sednout a určitě se dříve či později nějaký objeví. Říká se jim také zemní veverky, ale není to úplně přesné, většinou se zdržují v okolí padlých stromů, pobíhají po jejich roztříštěných kmenech, proplétají se změtí rozlámaných větví a obnažených kořenů. Se stejnou samozřejmostí a obratností však šplhají i po normálně rostoucích stromech - vybíhají vzhůru do větví úplně stejně jako naše veverky - snad jen jejich skoky z větve na větev jsou kratší. Na zem se naopak odvažují jen tam, kde je hustě zarostlá křovinami a trávou, a volnému prostranství se pečlivě vyhýbají. A ani na chvilku se nezastaví, neustále šmejdí, hledají různá semínka, hmyz a jeho larvy, nebo si jen tak hrají na honěnou či schovávanou. Někdy se mi dokonce zdá, že si hrají i se mnou. Vykouknou za kmenem - tady jsem! A když se zrovna nedívám, přiběhnou blíž a zadupou. A honem pryč. Bavilo mě to, bez nich by byla tajga mnohem smutnější.
HVÍZDÁLKOVÉ
Hory jsou plné neviditelných uličníků. Zapískají zprava - otáčím se po zvuku, ale nic a nikoho nevidím. Jak bych také mohla, když se tajemný hvízdálek mezitím přesunul na opačnou stranu a drze se mi svým hvízdáním vysmívá. Zastavím se před suťovým polem, odkud se jich ozývá nejvíc, a trpělivě čekám. Pět minut, deset. Nic se neděje, ticho. Jakmile se však otočím zády, ozývají se ze všech stran. Až blížící se večer je vyláká z úkrytů, je třeba se napást, noc bude dlouhá a studená. Hvízdající uličníci vypadají jako malý kříženec morčete a králíka. Zaokrouhlená ouška, oči jako korálky. Mihnou se mezi balvany, strnou a zmizí. Zajímavý tvoreček, který patří do příbuzenstva zajíců, má případné jméno pišťucha. Tady žijí nejméně dva druhy. Skrývají se v zarostlých suťových polích na planinách i v lese, obývají i holé kamenité pustiny v blízkosti ledovcových polí. Domov mezi kameny je spolehlivě ochrání před dravými ptáky, nedostanou se za nimi ani větší šelmy... A tu trochu zeleně, kterou potřebují k životu, najdou všude.
TAJGA
Zeleň až oči přecházejí, padlé tlející stromy, vysoká vrstva mechu, do kterého se bořím po kolena, a lišejníky vlající z větví stromů. V nižších polohách jsou světliny hustě zarostlé maliním, zimolezem, různými okoličnatými rostlinami a kopřivami, divokými pivoňkami a kýchavicemi... Jak stoupáme nad hranici 1000 m n. m. a výš, podrost se mění. Mech je hlubší, objevují se nové druhy rostlin - hruštičky, upolíny, bergénie. A všudypřítomné zakrslé břízy ("borůvčí" bez borůvek, jak to nazvali kolegové z výpravy), jimiž se jen obtížně prodírám - jejich tuhé větvičky zanechávají na holé kůži nohou krvavé šrámy.
TUNDRA
Pláně na hřebenech lákají k procházkám. Jsou mírné, nezarostlé křovím, občas je křižuje potůček... Ale běda, dojít k nim znamená vyšplhat se o dalších tisíc metrů výš. Kolmo a bez cest. A když se konečně přehoupnu přes poslední morénu, poslední obzor, procházka se nekoná. Opět se prodírám hustým porostem zakrslých bříz či vrbiček. Zamířím proto do míst, kde zjevně žádné dřeviny nerostou, na rozsáhlé travnaté plochy vytvářející v zeleni plání záplaty podivně nažloutlé barvy. Kolem poletují vzácní horští jasoni. S úlevou vykročím z břízek - a zapadnu po kolena do vody. Ony "nezalesněné" plochy jsou plné vody, rašeliniště, v nichž je rašeliník nahrazen jinými druhy mechů. A tak se střídavě brodím močálem a střídavě prodírám břízkami - jako lepší se mi vždycky po chvilce chůze jeví to druhé...
ALTAJ
Rozlehlé pohoří v centrální Asii dlouhé přes 1600 km se táhne od jižní Sibiře až po poušť Gobi a zaujímá plochu asi 200 000 km 2. Nejvyšší vrchol, Belucha, měří 4506 m. Jméno vystihuje jeho charakter - vrchol je opravdu bílý, po celý rok pokrytý ledem a sněhem. Pohoří se rozkládá na hranicích Ruska, Kazachstánu, Mongolska a Číny a kromě svého rozsahu se vyznačuje také tím, že je to nejvzdálenější pohoří od všech moří a oceánů - je to skutečný střed kontinentu. Střídají se tu nejrůznější biotopy - od podhorské tajgy přes tundru až po ledovcové a suťové pláně, na jihozápad a jihovýchod se táhnou nekonečné horské pouště a náhorní stepi. Ledovcové jezero Ak-kem, u kterého jsme tábořili, leží přibližně ve výšce 2000 m severně od Beluchy.
BURUNDUK
Asi dvacet druhů pruhovaných zemních veverek rodu Tamias je doma především v Severní Americe - známe je pod jménem čipmank. Jen jediný druh tohoto rodu obývá i Starý svět - o to rozsáhlejší je jeho domov, rozkládá se od Finska až po východní Asii. Burunduk páskovaný ( Tamias sibiricus ) je lesní tvor, přednost dává lesům jehličnatým nebo alespoň smíšeným, a to od nížin po vysokohorskou tajgu, kde často žije až na samé hranici lesa. Jeho nejoblíbenější potravou jsou semena různých dřevin, zejména limbové oříšky (semena sibiřské borovice limby - Pinus cembra ). Aktivní je přes den, ale pozorovat ho v přírodě lze především na jaře a v létě, neboť s příchodem zimy upadá do dlouhého zimního spánku. V obrovském areálu svého rozšíření vytváří několik zeměpisných ras.
