Marathon des Sables je ojedinělý a zcela vyjímečný ultramaratonský závod, v jehož průběhu běžci v šesti etapách překonají 230 KM v marocké části Sahary, v písku, dunách, kamenité pistě, prostě v terénu, který vyhovuje spíš velbloudům než do maratonek obutým sportovcům. Na startu loňského ročníku jsem stanul i já, jako jediný čech z 597 závodníků.
Marathon des Sables je ojedinělý a zcela vyjímečný ultramaratonský závod, v jehož průběhu běžci v šesti etapách překonají 230 KM v marocké části Sahary, v písku, dunách, kamenité pistě, prostě v terénu, který vyhovuje spíš velbloudům než do maratonek obutým sportovcům. Na startu loňského ročníku jsem stanul i já, jako jediný čech z 597 závodníků.
ŠEST STOVEK BĚŽCŮ
Na startu 17. ročníku, který byl v severovýchodní části Sahary, severovýchodně od města Quarzazate, jsem stanul 7. dubna po více než roce intenzivní fyzické, psychické i administrativní přípravy nejen jako jediný Čech, nýbrž i jako jediný zástupce zemí východní Evropy. Spolu se mnou bylo na startovní čáře 597 běžců nejrůznějšího věkového složení. Už od pohledu to byla zajímavá sestava - od ostřílených borců účastnivších se podobných závodů celoročně až po vyplašené zajíce, kteří byli na akci tohoto druhu poprvé. Bylo zde rovněž takřka šedesát žen. Za velkého zájmu štábů různých médií z blízkých i vzdálených koutů světa byla slavnostně odstartována první z celkem šesti etap, jejichž délka se pohybovala mezi dvaceti (poslední, nejkratší etapa) a jednasedmdesáti kilometry (nejdelší etapa, plánovaná jako dvoudenní).
Letošní ročník nebyl provázen obvyklými extrémními teplotami po celou dobu závodu, přesto se několikanásobní účastníci shodli na tom, že patřil k nejtěžším. Od prvního dne jsme byli doprovázeni silným větrem, který se v průběhu nejdelší etapy a následujícího dne změnil v dvoudenní bouři a rozpoutal písečné peklo. Oblaka písku zahalila do pološera slunce i běžce, písek byl všude - v nose, uších, očích, ve spacáku, ve slipech i v polévce. Na start jsem nastupoval s jednoznačným cílem - závod dokončit. Kilometr po kilometru, etapu po etapě se mi tento cíl přibližoval. Přes občasné píchání v kolenou, obrovské puchýře na patách a dva slezlé nehty jsem neměl výraznější fyzické potíže. Zápornou roli sehrála občas psychika, přesto jsem v sobotu 13. dubna špinavý, ale šťastný stanul v cílovém koridoru na náměstíčku typicky marocké vesnice na okraji pouště jako vítěz. Ne jako vítěz celého závodu, ten měl čas o několik hodin lepší, ale jako člověk, jenž završil svou mnohaletou sportovní kariéru v cíli závodu, o němž snil řadu let.
CO PŘEDCHÁZELO
Jeden a půl roku shánění financí, bohužel spíš neúspěšně. Více než půl roku tvrdé fyzické přípravy - 30 až 40 km denně vesměs s báglem na zádech. Stovky dopisů a e-mailů. Půjčka peněz v poslední chvíli. Problémy s lékařskou prohlídkou. A poslední bomba v podobě oznámení den před odletem, že se nezúčastní moje psychická opora, Zdeněk Přívratský, trojnásobný účastník závodu a první český pokořitel Sahary
ÚTRŽKY Z DENÍKU
* DEN SEDMÝ A OSMÝ (středa 10. a čtvrtek 11. dubna) - 4. etapa (71 km)
Pískové šílenství, dvoudenní písečná bouře. Ve středu v 9.00 start. Dnes jde o vše - 71 km, z toho 23 km ve vysokých dunách. Jsem nervózní, běží se mi špatně. Moje původní představa (30 minut běhu, 15 minut chůze) se mění. Chci doběhnout až na 36. km, kde začínají duny. Šíleně fouká, písek všude. Kolem poledne přichází první psychická krize, ale překonávám ji. Na kontrolu na 36. km docházím v 15.00 hod, to už zase vím, že to zvládnu. O půl hodiny později vyrážím do dun, mám čtyři hodiny do tmy na 23 km. Nestihnu to. Na vysoké duny jsem se moc těšil, nic z nich ale nemám, jen obrovské puchýře na patách. Ve 20.00 se přidávám k jakési skupině - nemám světlo. Společně hledáme kontrolu na 58. km. Sahara v noci je strašidelné nic. V 21.30 kontrola objevena. Stále neskutečně fouká, klepu se zimou. Zbývá dlouhých 13 km. V 23.45 jsem v cíli. Padám do polozbořeného stanu. Ve čtvrtek stále fouká. Slezl mi nehet z prsteníku pravé nohy.
Už ráno nic moc. Teče mi z očí, nemůžu je otevřít. Opuchlé nohy a slezlý nehet dost bolí. Obutí = očistec. Strhávám obvaz od doktora a propichuju oba obrovské puchýře na patách. Trochu fouká, ale proti včerejšku je to bezvětří. Běží se rovinou, kameny střídají písek. Po první kontrole na desátém kilometru to na mě padá. Točí se mi hlava a kulhám. Po třicátém kilometru se depka mění v euforii. Už je jasné, že to dotlačím do cíle. Krajina se úplně mění - po pravé straně vzdálené hory, po levé vyčnělé špičky skal. Probíháme úžasnou palmérií. Puchýře bolí, ale teď už to nevadí.
* DEN DESÁTÝ (sobota 13. dubna) - 6. etapa (20 km)
Skoro jsem nespal kvůli zimě i blízkosti cíle. Přesto jsem ráno v pohodě. Všichni to kopou jako o život. Taky běžím rychle. Je vedro, jaké celou dobu závodu nebylo. Jde to ale rychle. První kontrola na desátém kilometru a jsme na úpatí hor. Běžím do cíle dost rychle, přesto se na mě zezadu tlačí Angláni. Před sebe je ale nepustím. 14.37 - probíhám cílem, objímám se s Bauerem (ředitel závodu), někdo mi plácnul na krk medaili a do ruky chlebovou placku. Absurdní odměna za týden v písečném pekle. Ale je to nádhera - 230 kilometrů pouští je za mnou. Následující den se dovídám výsledek - 325. místo, čas 34 hodin 47 minut.
