Přízraky z džungle

Na začátku 19. století prohlásil Georges Cuvier, v té době nejvyšší autorita v oboru zoologie, že všechna velká zvířata byla již objevena. Skutečnost jej však usvědčila z omylu. I v době vesmírných letů zůstávají rozsáhlé oblasti pevnin a oceánů neprozkoumané. Žijí v nich zvířata, o nichž věda zatím nemá ani tušení. Ničení životního prostředí může způsobit, že vyhynou dřív, než je stačíme poznat.

Můj zkušený domorodý průvodce ukázal na širokou uličku prošlapanou ve vysokém porostu a sebejistě prohlásil: "Tudy prošel mungún-galli. Nejsou to ještě ani dvě hodiny. A podle směru, kudy šel, je jasné, že se vrací ke svému doupěti!" Bylo to v džungli poloostrova York na severu Austrálie. Průvodce tvrdil, že ví, kde má drak queenslandského pralesa své skalní doupě, a že mě k němu dovede. Že tohoto devítimetrového varana, o němž od nepaměti vyprávějí legendy původních obyvatel Austrálie a o němž jsem již slyšel tolik historek, uvidím na vlastní oči.
Zmocnilo se mě vzrušení objevitele. Proč by se to nemohlo podařit? Vždyť podobné zvěsti přicházely na počátku 20. století z ostrova Komodo a v roce 1910 se potvrdily. A v Austrálii, v místech, kudy jsme putovali, žil ještě před deseti tisíci lety gigantický, více než sedmimetrový varan, odpovídající přesně tomu, jak místní lidé popisují mungún-galliho. Proč by nemohli někde v nepřístupné džungli přežít poslední jedinci tohoto druhu?

DO DRAČÍ SLUJE

Mnohahodinové číhání na skále nad jeskyní, kam jsme se vyškrábali jen s největšími obtížemi, však toužebně očekávaný výsledek nepřineslo. "Mungún-galli loví ve dne," ujišťoval mě můj společník. "K večeru se určitě vrátí."
Nevrátil se. Čekali jsme ještě celý následující den a celou další noc. Pátrali jsme také v okolí jeskyně po stopách. Byla tu však tvrdá kamenitá půda. Můj společník sice objevil několik vrypů a škrábanců na kamenech, o nichž tvrdil, že to jsou stopy po drápech, ale nepřesvědčil mě. Podle mého mohly pocházet od čehokoliv. Čas vymezený na naši výpravu se neúprosně krátil, a tak mě ráno třetího dne napadlo vlézt do jeskyně a poohlédnout se po obrovském varanu přímo tam. Když nejde Mohamed k hoře... Průvodce mě od toho všemi možnými způsoby zrazoval. Neúspěšně. Nikdy bych si neodpustil, kdybych si tuhle jedinečnou prohlídku údajné dračí sluje nechal ujít. Třeba už dávno zašel a já tam najdu jeho kostru, napadlo mě. Můj společník však nechtěl dovnitř za žádnou cenu.
Jeskyně nebyla příliš prostorná, zato byla dost hluboká. Postupoval jsem obklopen tmou krok za krokem. Světlo baterky klouzalo po stěnách, přede mnou se černalo tajemné neznámo. Na možnost, že odtud proti mně vyrazí devítimetrový drak, jsem raději ani nemyslel. Došel jsem až na konec, kde se jeskyně trochu rozšiřovala. Nenašel jsem tu však jedinou známku, že by byla obývána devítimetrovou nestvůrou.
Vrátili jsme se tedy z výpravy za obrovským varanem s nepořízenou. Můj průvodce však rezolutně odmítl přijmout slíbenou odměnu. Mungún-galliho jsme nespatřili, nezaslouží si ji tedy. I to bylo důkazem, že byl o jeho existenci skálopevně přesvědčen.

ZÁHADA Z PRALESA KAKAMEGA

V květnu 2000 jsem dostal zprávu od svého spolupracovníka v západní Keni, že tam byla v pralese Kakamega opět několikrát spatřena legendami opředená a místními obyvateli nesmírně obávaná šelma, nazývaná kerýt. Svým vzhledem prý připomíná medvěda, proto se jí také někdy říká nandský medvěd. Vždy to bylo u napajedla. Snad nebývale dlouhé sucho, které v oné oblasti tehdy vládlo, způsobilo, že se kerýt musel stáhnout za vodou ze svých nepřístupných pralesních lovišť do nižších oblastí, kde nebyl již několik desetiletí spatřen, takže byl považován za vyhynulého. Možnost dovědět se něco bližšího, případně dokonce spatřit kerýta na vlastní oči byla tak lákavá, že jsem se do pralesa Kakamega hned v červenci téhož roku vypravil.

POŽÍRAČ MOZKŮ

Podle toho, co o něm vyprávějí místní obyvatelé, je prý kerýt výlučně nočním zvířetem. Vniká do chýší domorodců, ale na rozdíl od lidožravého lva neodvleče s sebou jedinou vybranou oběť, ale řádí jako kuna v kurníku. Zabije všechny spáče, vyžere jim mozek a těla nechá netknutá. Však také jeho jméno znamená "požírač mozků".
Prales Kakamega je neuvěřitelným ostrovem původního tropického deštného pralesa v srdci intenzivně obdělávané zemědělské oblasti. Jako by jej sem někdo přesadil z dávné minulosti, jako by na něj čas zapomněl. Jde o rezervaci, v jejíž severní, přísněji chráněné části je volnost pohybu značně omezena. Ubytovat se musíte v kempu a pohybovat se tu můžete jen po vyhrazených stezkách s průvodcem.
Vyzpovídal jsem napřed oba svědky, průvodce rezervace, kteří údajně v květnu onoho roku kerýta spatřili, jeden z nich dokonce dvakrát. Oba svá svědectví potvrdili. Nechal jsem se zavést i na ona místa, ale několikrát opakovaná čekaná na narychlo zbudovaném posedu nad návnadou očekávaný výsledek nepřinesla.

OBROVSKÁ KUNOVITÁ ŠELMA?

Vyzpovídal jsem i ostatní průvodce a strážce rezervace. Průvodci většinou zastávali názor, že v hlubinách pralesa, kam nikdy nikdo nevstoupí, několik jedinců kerýta stále přežívá. Převážná část strážců rezervace je přesně opačného mínění. Jsou přesvědčeni, že tu kerýt kdysi opravdu žil, ale nejpozději počátkem padesátých let vyhynul. Ve stanici správy rezervace se mi podařilo objevit v archivu pozoruhodnou kresbu. Je to náčrt kerýtových stop, pořízený prý jedním z rangerů (strážců rezervace) kolem roku 1947. Medvědím stopám se příliš nepodobají. Daleko víc připomínají stopy nějaké velké kunovité šelmy. Bude to asi nejpravděpodobnější řešení. Neobvyklá útočnost a krvežíznivost, připisované kerýtovi, způsob jeho pohybu i celkový vzhled připomínají skutečně nějakou obrovskou kunovitou šelmu, něco na způsob přerostlého rosomáka. V Africe žije jeden zástupce této skupiny, pověstný rváč a bojovník. Je to ratel, medojed kapský. Ačkoliv je jen o něco větší než jezevec, hoduje společně se lvy u jejich kořisti. A jsou dokonce svědci ijeho útoku na buvola. Snad byl kerýt, který možná již opravdu vyhynul, nějakým jeho obrovitým příbuzným, stejně bojovným a neohroženým.

LÉTAJÍCÍ PŘÍZRAK Z BAŽIN

Domorodci kmene Mbwela, žijící při okraji močálů Džiundu v severozápadní Zambii u hranic s Angolou a Demokratickou republikou Kongo, vyprávěli již prvním evropským cestovatelům o děsivém létajícím tvoru kongamato. V překladu to znamená "přízrak smrti". Podle jejich popisu připomíná ptakoještěra. Křídla podobná netopýřím dosahují v rozpětí přes dva metry. Má dlouhý ještěrčí ocas, barvu rudou jako krev a jeho hlava, jejíž velká zobákovitá tlama je plná ostrých zubů, se podobá bílé bezmasé lebce s hluboce vpadlými očními důlky. Vydává prý příšerné skřeky, při nichž stydne krev v žilách. Již pouhé jeho spatření je prý předzvěstí blízké smrti. I nejodvážnější bojovníci kmene by se raději setkali s hladovým lvem nebo útočícím slonem, než aby bojovali s kongamatem.
Hnízdí prý v srdci nepřístupných močálů a k jeho okrajům zalétá jen náhodně. Na lov se vydává ve skupinách krátce po rozbřesku. V první fázi sonduje každý jedinec samostatně určitou část pralesa. Jakmile zjistí vhodnou kořist, svolá rychle za sebou vydávanými skřeky ostatní členy roje a teprve potom na svou oběť z několika stran společně zaútočí.

ZRÁDNÁ ANTILOPA

Při naší cestě do močálů Džiundu se nám s mým přítelem až do jejich středu proniknout nepodařilo. Přesto jsem však zažil příhodu, na kterou nikdy nezapomenu. Prodral jsem se na pralesní světlinu, na jejímž konci jsem zpozoroval v koruně velkého osamoceného stromu nezvyklý předmět. Když jsem se podíval pozorněji, byl jsem přesvědčen, že mám před sebou zbytky zabité antilopy, kterou si na strom pravděpodobně vynesl levhart. Ten tu však již nebyl. Zůstala jen jeho kořist. Rozeznal jsem jen cár zkrvavené kůže a hlavu ohlodanou až na kost, ležící na větvi tak, jako by zvíře odpočívalo. Vtom nad světlinou zakroužil velký brouk, který na chvíli zcela upoutal mou pozornost. Když jsem pak znovu vzhlédl k onomu stromu, antilopa v jeho koruně již nebyla. Ani na zemi pod ním. Nedovedl jsem si vysvětlit, kam mohla zmizet. A najednou mnou jako šíp projelo podezření. Už jsem si vůbec nebyl jist tím, že to byla antilopa. Ten cár zkrvavené kůže - nebylo to svěšené rudé kožnaté křídlo? A ta lebka - jak měla podle domorodců vypadat lebka kongamata?

PŘÁNÍ OTCEM MYŠLENKY

Představa, že to mohl být kongamato, je příliš lákavá. Pro má televizní vystoupení, kdy jsem třikrát nezávisle na sobě vyprávěl o této příhodě, vytvořil malíř Kája Saudek skvělé kresby, kdy se filmovým trikem ohlodaná antilopa prolnula před očima diváka do podoby odpočívajícího ptakoještěra. Bylo to tak působivé, že to na čas posílilo i mou vlastní víru. Pravděpodobně však bylo přání otcem myšlenky. Zřejmě šlo přece jen o antilopu. Možná, že to byla jen lebka s částí hřbetu a kusem zkrvavené kůže, kterou si na strom vynesl orel korunkatý, známý tím, že si nespotřebované zbytky kořisti takhle ukládá, a potom s ní zase zmizel, když byl vyrušen mou přítomností na druhém konci světliny. "Byl to kongamato," slyším však dodnes v uších roztrpčený hlas svého přítele. Pevně věřil, že jsem tehdy opravdu zahlédl postrach močálů Džiundu a jen svou nepochopitelnou liknavostí jsem tuto jedinečnou příležitost promarnil.

OBR ZE SEVEROTHAJSKÉHO PRALESA

Obrovský tajemný opočlověk, jakási obdoba himálajského yettiho, je postrachem horských kmenů v džunglích severního Thajska. Karenové ho nazývají tua-yeua. Dosahuje prý výšky 2,5 - 3 m a připisují mu ty nejhorší vlastnosti. Občas někdo nalezne nebo vyfotografuje jeho stopy, občas se dostane na stránky tisku nová zpráva o jeho řádění. Bez jakéhokoliv důvodu prý zabíjí lidi a unáší domorodé dívky. Podobně jako UFO má i tento záhadný tvor své kódové jméno. Říká se mu untrahom, což vzniklo zkratkou z "unidentified tropical Asian hominoid" (neidentifikovaný hominoid z tropické Asie).

NEOBVYKLÝ PRŮZKUM

Při své cestě do severního Thajska v roce 1990 jsem kontaktoval několik agentur zajišťujících pro sportovně založené turisty mnohadenní túry pralesem, ať již pěšky či na slonech, jejichž průvodců jsem chtěl k pátrání po tua-yeua využít. Při putování džunglí přicházejí do styku s obyvateli nejodlehlejších horských osad, odkud pocházejí zprávy o spatření tajemného opočlověka. Po pěti letech jsem se vrátil a získané informace vyhodnotil. Pokud se jim dá věřit, došlo v této oblasti v letech 1990 - 1995 celkem k 23 pozorováním. Všechna byla podrobně zdokumentována. Na nejslibnější lokality s největší četností zpráv jsem se pak vypravil. Za pomoci překladatele se mi podařilo získat od domorodců mnoho dalších mimořádně zajímavých detailů, i když jsem v pokusu vystopovat tua-yeua neuspěl. Svědectví nasbíraná u různých horských kmenů jsou však tak přesná a oplývají takovými shodnými podrobnostmi, že si myslím, že i pokud by již vyhynul, je velmi pravděpodobné, že tu ještě v nedávné době žil.

DVA DRUHY LATIMERIE
Krátce před druhou světovou válkou vzbudila obrovskou senzaci zpráva, že u jihoafrických břehů byla doslova z hlubin pravěku vytažena lalokoploutvá ryba, později pojmenovaná latimerie. Zasloužilí vědci prohlásili objevitele za falzifikátory, a dokonce se na tajemnou rybu odmítli jet podívat. Každý přece ví, že tato skupina ryb vymřela před 70 miliony let! Teprve po ulovení druhého exempláře u Komorských ostrovů v roce 1952 museli svůj názor změnit. To ještě netušili, že v roce 1997 bude objeven nový druh tohoto rodu na druhém konci světa u pobřeží Sulawesi (Indonésie). A existují oprávněné domněnky, že tyto ryby žijí i ve Středozemním moři a u Havajských ostrovů!

MEZINÁRODNÍSPOLUPRÁCE
Ke shromažďování a vyhodnocování zpráv o vědě dosud neznámých zvířatech a k případné koordinaci dalšího pátrání po nich byla v lednu 1982 při Národním muzeu USA ve Washingtonu založena Mezinárodní kryptozoologická společnost (ISC), sdružující jak profesionální zoology, tak seriózní zájemce z řad širší veřejnosti. V současné době má tato společnost asi tisíc členů. Za dobu její existence bylo objeveno a vědecky popsáno mnoho nových živočichů, známých do té doby jen z místních pověstí a neúplných zpráv. Na více než polovině těchto objevů mají zásluhu právě členové ISC.

ZDROJE DALŠÍCH INFORMACÍ
Více najdete v knihách autora tohoto článku: Yetti (Anomal, 1991), Legendární příšery a skutečná zvířata (Práce, 1993), Po záhadných stopách (Orbis, 1994), Svět tajemných zvířat (Littera Bohemica, 1997). Další literatura:
Vojtěch Sláma: Hon na vodní příšery (Regia, 2002)
Pierre Affre, Éric Joly: Záhadné bytosti žijí (Brána, 1997)
Richard Ellis: Mořské příšery (Volvox Globator, 2000)
Reinhold Messner: Yetti (Mladá fronta, 1999)
Karl Shuker: Od létajících žab po okřídlené hady (Volvox Globator, 1999)

VÍME, ŽE EXISTUJÍ
V roce 1994 byl z Vietnamu pod jménem Pseudonovibos spiralis popsán nový druh kopytníka, který je však zatím znám jen podle do spirály stočených rohů, dlouhých 44 cm. Víc o něm nevíme. Stejná je situace i v případě obrovské chobotnice Octopus giganteus, jejíž zbytky byly vyplaveny na jedné z floridských pláží již v roce 1896. Na základě odhadu podle neúplných chapadel činilo jejich rozpětí neuvěřitelných 60 m! Nedávno provedené biochemické zkoušky tkáně, uchované v Národním muzeu USA ve Washingtonu, prokázaly, že se jednalo opravdu o chobotnici, a nikoli o krakatici či jiného velkého mořského živočicha.

KRYPTOZOOLOGIE
První část slova je odvozena od řeckého základu kryptos, což znamená skrytý. Druhá polovina slova je jasná. Kryptozoologie je tedy obor zoologie zabývající se sběrem a ověřováním nejrůznějších informací o zvířatech, která věda zatím nezná, ale o jejichž možné existenci jsou k dispozici určité hodnověrně vyhlížející doklady.