O královnách, které nikdy nepracují

Že včely sbírají med , to ví každý. O jejich zajímavém životě už však dovedou vyprávět většinou jen včelaři - ti dobře znají včelí stát , dokonalé voskové kolébky pro larvy, královnu i včelí "řeč", kterou si včely sdělují, kde je nejlepší pastva. Vědí, jak k úlu přistupovat, aby je nenapadly strážkyně česna . A také tuší, že kdesi ve světě žijí včelí roje , jimž je lépe se velikým obloukem vyhnout.
Útok přišel zcela neočekávaně - Joaquin da Silva se na vyjížďce se svým

koněm dostal náhle do roje včel. Splašený kůň ho v panice shodil a odcválal pronásledován zuřícími včelami. Joaquin zůstal nehybně ležet, při pádu si zlomil nohu. A to mu zachránilo život. Prchající kůň však zemřel. To se stalo v Brazílii, v roce 1971, čtrnáct let poté, co jednomu brazilskému včelaři naráz uletělo 26 rojů včel. Nebyly to ovšem obyčejné včely medonosné, ale kříženci nám známých domácích včel a jejich divokých afrických příbuzných. Křížením chtěli chovatelé získat novou rasu včel, která by nasbírala víc medu. Místo toho získali včely - zabijáky. Africké včely opravdu seberou více medu, ale chtějí ho sbírat jen pro sebe a své potomky, tedy na svobodě. A tak svým chovatelům uletěly. Od té doby se zabijácké včely vesele šíří téměř po celé Americe, dnes už ovládají celý jih a jihozápad Spojených států.
Tyto divoké africké včely nejsou větší než naše domácí včely, ale jsou mnohem agresivnější. Zatímco u nás brání úl v případě ohrožení asi 20 až 30 včel, u zabijáckých včel vyletí proti nepříteli až 10 000 jedinců! Není divu, že mohou ubodat zvíře či člověka k smrti - proto také dostaly to nelichotivé přízvisko zabijácké. Odhaduje se, že na následky jejich žihadel již zemřelo asi tisíc lidí. Přesto považují někteří přírodovědci označení "zabijácké včely" za přehnané. Dlouhodobě v přírodě sledovali jejich chování a zjistili, že k tomu, aby včely napadly a ubodaly člověka, je nutná souhra několika okolností - především se musí cítit opravdu napadené, ale také jich např. musí být v úlu shromážděn velký počet, nebo že zaútočí spíš ze starého zavedeného úlu než z nového.

VČELÍ STÁT

Mluvit o státě není v případě včel vůbec přehnané - v jejich společenství panují přesná pravidla, každá včela plní určité úkoly, které zajišťují pokračování rodu. Není divu, že někteří přírodovědci považují celé včelí společenství za jakousi obdobu jediného organismu, v němž jednotlivé včely či specializované skupiny nahrazují jeho buňky a orgány.
Především jsou zde včely, které nedělají nic jiného, než sbírají nektar a pyl z květů - je jich nejvíc a mají také nejvíc práce. Aby nasbíraly kilogram medu, musí nalétat až 200 000 km. Jiné jen sedí u česna (či jiného vletového otvoru), střeží roj a zuřivě útočí na každého, kdo se k úlu neopatrně přiblíží. Život těchto strážkyň česna je tak v neustálém ohrožení, neboť po vbodnutí žihadla umírají. Některé včely zpracovávají přinesený nektar na nám dobře známý med - slouží jako jakýsi trávicí trakt úlu. Stavební dělnice budují úžasné dílo z vosku, který vylučují ze žláz na zadečku: plásty stvořené z dokonale pravidelných šestibokých buněk, jež slouží jako kolébky. V nich vyrůstají larvy, o které se pečlivě starají včelí chůvy. Ty je krmí, čistí jejich buňky a střeží před nepřáteli.

KRÁLOVNA A TRUBCI

Královna, jak známo, nepracuje vůbec: má kolem sebe plno pilných pracovnic, které ji krmí, pečují o ni a chrání ji. Její jedinou povinností je klást vajíčka - to dovede jen ona a denně jich může naklást 1500 až 2000. Naproti tomu všechny ty včelí dělnice, sběračky nektaru, budovatelky plástů, chůvy, strážkyně atd. jsou nedospělé samičky, za jejichž nedospělost je zodpovědná samotná královna. Vylučuje totiž zvláštní chemickou látku (feromon), kterou včelí dělnice olizují z jejího těla. A právě tento feromon brání plnému rozvinutí jejich pohlavních orgánů. Vůně královnina feromonu však současně včelstvu hlásá, že je královna přítomna a že je tedy vše v pořádku.
Nesmíme zapomenout ani na "mužskou" část včelstva. Aby královna mohla klást vajíčka, z nichž se vylíhnou pilné a pracovité včelky, musí být oplozena - jen z oplozených vajíček se líhnou budoucí samičky. Ale královna čas od času klade i vajíčka neoplozená. A právě z nich se líhnou samci - nepracovití a samostatného života neschopní trubci, kteří jsou zcela odkázáni na péči a krmení včelími dělnicemi - trubci dokonce nemají ani žihadlo. (Někdy se stane, že i dělnice jaksi dospěje a naklade vajíčka. I z takových vajíček se pak líhnou trubci.) Samečkové mají jediný úkol: oplodnit nově narozené královny - budoucí matky. Pak je většinou dělnice vyženou z úlu, a pokud se trubci vracejí, zabijí je.

KRÁLOVNA NEROZHODUJE
Je zajímavé, že o tom, jaká vajíčka a v jakém počtu královna naklade, rozhodují dělnice. V plástu totiž stavějí buňky tří typů. K výchově dělnic slouží právě ony známé šestiboké buňky o průměru asi 5 mm. Samci - trubci - se vyvíjejí v podobných, ale větších buňkách. Buňky, v nichž se líhnou matky (tzv. matečníky), však vypadají úplně jinak - včely je budují na okraji či ploše plástu ve tvaru jakéhosi hroznu. Matka pak klade do jednotlivých buněk vajíčka - a tvar buňky jí vlastně napoví, jaké vajíčko do ní má uložit.

VČELA NEDOMÁCÍ
V čela medonosná ( Apis mellifera ) patří do řádu blanokřídlých ( Hymenoptera ) a spolu se čmeláky a pačmeláky tvoří čeleď včelovitých ( Apidae ). Ačkoliv lidé včely chovají již 6000 let (svědčí o tom nástěnné malby nalezené v Egyptě), nikdy dokonale nezdomácněly. Využívají pouze lidské pomoci - člověk jim připravuje pohodlné a dokonale vybavené obydlí a v době nouze je přikrmuje. Za to si od nich bere med a vosk, případně propolis, pyl a další jejich produkty. Včely však jsou dodnes schopné zcela samostatného a na člověku nezávislého života: a tak vedle včel žijících v úlech a patřících určitému včelaři žijí i u nás divoké svobodné včely, které nepatří nikomu. Ostatně, případy, kdy včelaři ulétne roj a vrátí se zpět do přírody, nejsou nijak neobvyklé.