Projekt Nová Odysea začal loni sledováním cest tří čápů černých, které jsme "batůžky" s vysílači označili na jižní Sibiři. Největší překvapení nám připravila samička Kateřina: přes jedno z nejvyšších pohoří světa, Karakoram , přeletěla koncem roku na indický subkontinent. Vzápětí však došlo k tragédii... Odpověď na otázku, co se stalo, jsme nakonec hledali až v severním Pákistánu.
Projekt Nová Odysea začal loni sledováním cest tří čápů černých, které jsme "batůžky" s vysílači označili na jižní Sibiři. Největší překvapení nám připravila samička Kateřina: přes jedno z nejvyšších pohoří světa, Karakoram , přeletěla koncem roku na indický subkontinent. Vzápětí však došlo k tragédii... Odpověď na otázku, co se stalo, jsme nakonec hledali až v severním Pákistánu.
V polovině prosince psal Luboš Peške nadšeně na naše webové stránky: "Kateřina unikla z objetí smrtícího chladu velehorských štítů a zastavila se v údolí Indu, nedaleko od osmitisícové hory Nanga Parbat. Od teplých nížin ji dělí jen 200 kilometrů..." To byla Kateřina ještě v pořádku.
V LÁHAUR U
Pákistánští ochránci přírody zareagovali na zprávu o smrti Kateřiny bleskurychle. Ředitel WWF - Pakistan pan Ali Habib hned po Novém roce napsal, že nám budou všemožně nápomocni při pátrání po tom, co se s ní stalo. O měsíc později jsme už byli v centrále této nevládní organizace v Láhauru a plánovali další postup. U stěny řada počítačů - a všude mapy. Takové pracoviště bych v Pákistánu nečekal. Richard Garstang, Jihoafričan pracující pro WWF - Pakistan, nás po chvíli zavolal k jednomu z počítačů: "Imran tady do detailní mapy vložil souřadnice Kateřinina vysílače." Sklonil jsem se k monitoru. Vysílač byl podle mapy těsně u silnice vedoucí podél Indu, nejspíš přímo ve vesnici. "Neměl by to být problém," řekl Luboš. "Pokud se na sever k Nanga Parbatu vůbec dostaneme." Podle některých informací měla být tato oblast pro cizince nedostupná, podle jiných "jen" velmi nebezpečná. Ale teď už to nedořešíme: "Probereme to později," strkal mi Richard do ruky disk s mapami, "čeká vás pan Muchtár." Když nás ve své rezidenci přijal prezident WWF - Pakistan pan Ahmed Muchtár, trochu jsme se obávali, jestli ho neokrádáme o čas. Naše projekty zná, takže jsme si s ním vyjasnili pár detailů a pak už nám jen pouštěl filmy o ptácích. Až když jsme znovu seděli v autě, podíval jsem se na jeho vizitku a napadlo mě, proč asi WWF v této v mnoha ohledech zaostalé zemi tak dobře funguje. U jeho jména na ní byla výrazným písmem uvedena hodnost brigádního generála.
NA DOSAH
Pro cestu na sever jsme nemohli mít lepšího průvodce, než je Ibrahím Chán z gilgitské pobočky WWF - Pakistan. Studoval v Holandsku a mimo jiné se už podílel na natáčení dokumentů BBC o velehorách. Také on nás ale varoval před lidmi z oblasti, kde zahynula Kateřina: "Jsou drsní. I já jsem pro ně outsider... Kdyby nabyli dojmu, že je třeba i nepřímo obviňujeme z krádeže, nemuselo by to dopadnout dobře... Ale zařídil jsem, aby se k nám v Beshamu připojil Rahmat. Ten je místní a bude vědět, jak na ně." Když jsme dvěma terénními auty s obrázky pandy velké na kapotách dojeli do Beshamu, vymysleli Ibrahím a Rahmat, jak postupovat dál. Následující dopoledne dojedeme do městečka Chilasu, odkud je k vysílači už jen kousek cesty. Odpoledne projedeme autem kolem vysílače a aniž bychom zastavili, pokusíme se zaměřit, kde se asi nachází. Pokud bude v domě, vrátí se na místo Rahmat a místních obyvatel se vyptá, jestli o něm něco nevědí. Druhý den šlo všechno přesně podle plánu. V Chilasu jsme hodili věci do hotelu a vyjeli k místu, kde skončila Kateřinina cesta. Signál se skutečně ozýval od usedlosti mezi silnicí a Indem! Řada byla na Rahmatovi. "Kateřinu zastřelil syn muže, se kterým jsem mluvil," řekl nám, když se vrátil. "Zastřelil ji, když se zastavila u Indu, a pak ji snědli. Jako kachny a další ptáky, které tam loví. Vysílač mi nedali, protože nějaký jejich příbuzný jim řekl, že je to jistě cenná věc."
NASRUDDÍN, ZIJÁUDDÍN, SAMIOLLA
Naši řidiči jeli po rozbité silnici, která se vinula po srázech nad Indem, zbytečně rychle. Asi i na ně přešla naše, a hlavně Ibrahímova nervozita. "Rychle, ať jedeme," pobízel nás před chvílí v Chilasu. "Lidé už si nás moc všímají." Věděli jsme, že má obavy, aby si místní nevyložili naše pátrání po vysílači špatně. V tu chvíli jsme - na rozdíl od Ibrahíma - nebrali v potaz, že se můžeme ocitnout mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně místní "drsní" lidé, na druhé straně úřady. Ráno nás přišel navštívit Mohammad Nasruddín - muž, který se svými bratry a jejich rodinami bydlí v usedlosti, odkud se ozývá pípání Kateřinina vysílače. To on se přičinil, aby "batůžek" nebyl zničen. Jednání s ním nebylo jednoduché, ale nakonec se přece jen uvolil, že smíme usedlost navštívit a že snad dostaneme informace i "batůžek". Konečně jsme zastavili u usedlosti. Žije v ní šest bratrů s rodinami a všude se hemží děti - je jich prý asi padesát. Nasruddín nás zavedl do hostinského pokoje. Servíroval se čaj s mlékem (který si místní lidé solí), vařená vejce, vlašské ořechy a sušenky Prince. Začalo dlouhé jednání. Na jeho konci jsme měli vysílač - i představu, co a jak se s Kateřinou stalo: Bylo už pozdě odpoledne a drobně pršelo. Malý Samiolla šmejdil po břehu Indu a asi pět set metrů proti proudu uviděl u písčiny několik velkých ptáků. Okamžitě se rozběhl domů. První, koho potkal, byl jeho starší bratranec Zijáuddín. Ten vzal starou německou kulovnici a šel s ním zpátky k písčině. Když byli téměř nad ní, opatrně sestoupili po srázu dolů a kryti velkými balvany se plížili k vodě. Konečně byli dost blízko. Třeskl výstřel. Asi pět nebo šest čápů poplašeně odletělo, ale jeden zůstal ležet na břehu. Zijáuddín ho sebral a teprve tehdy si všiml, že má něco na zádech. "Je mi to vážně moc líto," omlouval se za své příbuzné Nasruddín, když nás vedl k osudnému místu. "Nevěděli jsme, že je to vzácný pták. Už se to u nás nestane."
NA CO JE TEN PŘÍSTROJ?
Můžeme věřit všemu, nebo jen málu. Asi ale není důvod nevěřit tomu, že čápů bylo víc. Což je zajímavé a důležité - Kateřina neletěla přes Karakoram sama a její cesta nebyla náhodná. Navíc jsme se od Nasruddína dozvěděli, že čápy černé dobře zná, protože je v době tahu vídá. Přes Karakoram a údolím Indu vede podle všeho důležitá cesta nejen čápů, ale také dalších tažných ptáků, kteří jsou však - s výjimkou dravců - velmi intenzivně loveni. S vysílačem jsme se vrátili do Chilasu, kde nás čekalo pozvání. Od policejního velitele. "Ano, máme vysílač," přiznal mu po krátké debatě v angličtině Ibrahím. "Kde je?" zeptal se velitel. Vypadalo to hodně špatně. Následovala dlouhá debata v urdštině. Asi všichni jsme při ní přemýšleli, jestli nás převezou do vězení v Gilgitu nebo v Islámábádu. A s každým slovem "instrument" - a že ho velitel vyslovoval hodně často - naše nervozita jen rostla. Ibrahím vysvětloval a vysvětloval a jeho rysy víc a víc tuhly. Velitel odešel, nejspíš telefonovat. Vytáhl jsem z kapsy vizitku "našeho" generála a podstrčil ji Ibrahímovi: "Když budou problémy, máme mu zavolat." Velitel se vrátil s neproniknutelným výra zem. Ibrahímovi se však během následující debaty zjevně ulevovalo. Pak veliteli ještě ukázal vizitku. Velitel zasvěceně pohovořil o nutnosti chránit čápy. Vzápětí jsme ze stínu Nanga Parbatu mohli vyjet na sever.
NADĚJNÉ VYHLÍDKY
Následující dva týdny jsme cestovali po Karakoramu, kudy letěla Kateřina a kudy podle všeho vede ptačí "dálnice", po afghánském Hindúkuši, kde jsme se neúspěšně pokoušeli najít Petrův vysílač, a po Paňdžábu, kde by snad mohli zimovat čápi černí. Znovu jsme se s Ibrahímem, a také s ředitelem WWF - Pakistan Alim Habibem, sešli v Islámábádu krátce před naším návratem domů. "Rozhodli jsme se, že se budeme snažit dělat osvětu mezi lidmi na severu, aby se co nejvíc snížil počet vzácnějších ptáků, které uloví," začal Ibrahím a Ali souhlasně přikyvoval. "Kromě toho chceme zahájit monitoring tahu ptáků v Karakoramu a v údolí Indu. A také do něj bychom rádi zapojili místní obyvatele." "Něco podobného bych asi věřil jen málokomu," pomyslel jsem si, "ale zrovna Ibrahímovi a Alimu ano. Nebude to jednoduché, ale pokud se časem alespoň něco podaří, bude to ta nejlepší možná tečka za Kateřininým příběhem." A pustili jsme se do vymýšlení, co a jak by se dalo udělat.
NOVÁ ODYSEA
Kudy a kam odlétají zimovat čápi černí ze Sibiře? Co je na jejich cestách a v zimovištích ohrožuje? Na tyto i další otázky hledá odpovědi projekt Nová odysea, organizovaný Českým rozhlasem a Zooparkem Chomutov. Loni v létě jsme u řeky Ob na jihu Novosibirské oblasti v Rusku označili vysílači tři čápy - Petra , Romana a Kateřinu. Zatímco oba samečci se nejvyšším pohořím světa vyhnuli, samička Kateřina zamířila přímo mezi ně. Romanovi stačilo k tomu, aby dosáhl zimoviště ve východním Turkmenistánu, uletět jen 2500 kilometrů, Petr urazil celkem 3800 a Kateřina dokonce 4100 kilometrů. Bohužel ani Petr, ani Kateřina svých zimovišť nedosáhli. Kateřina byla v Pákistánu zastřelena a pravděpodobně i Petr se v Afghánistánu stal obětí lovců.
S PANDOU VE ZNAKU
World Wide Fund for Nature (WWF) je nevládní organizace, která již více než čtyři dese tiletí usiluje o ochranu přírody a životního prostředí. Je aktivní v 90 zemích a podporuje ji asi 5 milionů lidí. Pákistánský WWF vznikl v 70. letech minulého století a fakticky v této zemi nahrazuje státní ochranu přírody. Realizuje nejrůznější projekty - od rozmisťování odpadkových košů ve městech přes ochranu kriticky ohrožených druhů, jako jsou levhart sněžný, delfínovec ganžský nebo satyr černohlavý, až po zřizování rezervací a národních parků.
PÁKISTÁNSKÁ ISLÁMSKÁ REPUBLIKAZemě o rozloze 800 000 km 2 , hraničí s Íránem, Afghánistánem, Čínou a Indií, s níž má dlouhodobé spory o oblast Džammú a Kašmíru (obě země přitom disponují jadernými zbraněmi). Velkou roli v politickém životě hraje armáda. Naprostá většina z přibližně 150 milionů obyvatel jsou muslimové a islám je státním náboženstvím. Podle oficiálních údajů žije každý třetí Pákistánec pod hranicí chudoby. Gramotných je pouze 43 % obyvatel, daně údajně platí méně než 1 % obyvatel.
PLÁNY PRO ROK 2003
V letošním roce plánujeme sledování čápů černých z Novosibirské oblasti za použití nověj ších technologií opakovat - snad se kromě jiného dozvíme, kde leží jejich nejdůležitější zimoviště. Podrobné informace o projektu naleznete na internetové adrese www.rozhlas.cz/odysea.
* Foto Khalil Baalbaki Podkladová mapa HOS Kartografik, Bánov u Uh. Brodu
