V ábíčku jsme od pradávna zvali ke spolupráci spoustu chytrých a zajímavých lidí. Ale přestože je u nás vědců a odborníků ze všech oborů plno, jen málokterý z nich umí napsat srozumitelný a čtivý článek pro děti. Jedním z těch, kteří ve své osobě spojují obojí - tedy vysokou odbornost a zároveň i schopnost poutavě a srozumitelně o svém oboru vyprávět, je RNDr. Bořivoj Záruba z Národního muzea v Praze.
V ábíčku jsme od pradávna zvali ke spolupráci spoustu chytrých a zajímavých lidí. Ale přestože je u nás vědců a odborníků ze všech oborů plno, jen málokterý z nich umí napsat srozumitelný a čtivý článek pro děti. Jedním z těch, kteří ve své osobě spojují obojí - tedy vysokou odbornost a zároveň i schopnost poutavě a srozumitelně o svém oboru vyprávět, je RNDr. Bořivoj Záruba z Národního muzea v Praze.
Pane doktore, vzpomínáte si, kdy jste napsal první článek pro ábíčko?
To je tak dávno, že v té době ještě dnešní čtenáři ani nebyli na světě. Bylo to v roce 1975 a souviselo to s první muzejní expedicí do Afriky, s expedicí Mahgreb 74. Projeli jsme obrovský kus Sahary v Maroku, Tunisku a Alžírsku a hledali v poušti pozůstatky života saharských pramoří. Já jsem se tenkrát stal takovým mluvčím expedice, pořádali jsme s kolegy tiskové besedy, odpovídali na dotazy novinářů, připravovali výstavu v muzeu a vůbec, celou tu akci popularizovali pro veřejnost. A jeden z mých článků vyšel i v ábíčku.
Samozřejmě. Sahara nebyla vždy jen pouští. V minulosti byla zalita mořem dokonce několikrát. A pokaždé se na mořském dně shromažďovaly zbytky odumřelých organismů. Protože však v každém období žily v moři jiné druhy živočichů, jednotlivé vrstvy usazenin se liší. Podle druhů zkamenělin proto dnes můžeme naprosto přesně určit, z jakého období - neboli jak stará - je ta či ona vrstva.
A k čemu je to dobré vědět, z jaké doby je určitá vrstva usazenin?
Znát geologickou minulost území má obrovský hospodářský význam pro každý jednotlivý stát - podle stáří a původu usazenin lze totiž odhadnout, jaké nerostné suroviny se mohou v zemi skrývat, přičemž mořské usazeniny ukazují především na naleziště ropy a zemního plynu.
Byl jste na Sahaře jenom v průběhu expedice Maghreb, nebo jste se tam dostal ještě někdy později?
Nejčastěji jsem nakonec pobýval v Libyi, tam jsem byl asi šestkrát nebo sedmkrát. Na objednávku libyjské vlády jsme mapovali poušť, postupovali jsme od severu k jihu. Zpočátku jsme měli smlouvu na dva mapové čtverce, později na čtyři a končili jsme se čtyřiadvaceti. Každý ten mapový čtverec měří 100 x 160 km! To je nepředstavitelná práce, a vlastně i nebezpečná. Týmy geologů vyjížděly terénními vozy do pouště, do divočiny bez cest, a vracely se třeba za tři dny. V té době ještě neexistovaly mobilní telefony - když se jim třeba porouchalo auto a po třech dnech se nevrátili do tábora, museli jsme je jet hledat. Ale kam? V tom obrovském území mohli být kdekoliv. Naštěstí vždycky všechno dobře dopadlo.
Měli jsme při té příležitosti i objednávku na paleontologický průzkum (právě kvůli těm zmíněným nerostným surovinám). Ale zatímco jednotlivé týmy geologů měly vždycky na starosti jeden mapový list (čtverec), já tam byl jediný paleontolog na všechno, a musel jsem proto projet ty čtverce všechny. Najezdil jsem tam spoustu kilometrů. Bylo to však úžasné - pouštní eroze odnesla vrchní vrstvy materiálu a zbyly jen vypreparované fosilie - místy jimi byla poušť doslova posetá. Nalézt je a nasbírat tedy nebylo tak těžké, nejhorší nakonec bylo dostat je do Prahy. To je totiž nesmírně drahé a podle smlouvy to měla zaplatit země, která si průzkum objednala. Libyjská vláda navíc nechtěla, abychom sběry vyváželi ze země. Jenže určit fosilie na místě nebylo možné, a tak nakonec zaplatili jejich transport do Prahy s podmínkou, že po určení veškerý materiál vrátíme. V materiálu, který jsme nasbírali, bylo i plno nových neznámých druhů. Pojmenovali jsme je, ale dokonalý vědecký popis podle pravidel to není, v popisu nového druhu se musí také uvést, kde je uložen dokladový exemplář, a to my bohužel nevíme.
Dnes je paleontologie v kurzu - všichni by chtěli hledat nové druhy dinosaurů - jak se vlastně člověk stane paleontologem?
Paleontologická katedra je dnes součástí přírodovědecké fakulty. Takže je nutné vystudovat přírodovědu.
Na fakultě se samozřejmě studuje všechno, takže určitý přehled mám o celém pravěku, ale moje specializace jsou nižší bezobratlí druhohor a třetihor, zejména pak ústřice (skupina mlžů, kteří žijí v mořích i dnes) a měkkýši vůbec. To byl ostatně i důvod, proč jsem byl tak často vysílán do Libye, tam totiž šlo právě o ty druhohory, ve kterých se vyznám nejlépe.
Ale nějací měkkýši - není to, ve srovnání s objevováním dinosaurů, trošku nuda?
Zdánlivě to samozřejmě není tak přitažlivé zaměření, ale opravdu jen zdánlivě. Ve skutečnosti je to úplně stejné - je to vzrušující pátrání po minulosti Země. Jednou jsem to přirovnal ke stopařskému umění - stejně ja ko indián umí z nepatrných známek a stop v prérii vyčíst, co se tam odehrávalo před určitou dobou, tak i paleontolog hledá stopy dávného života a dokáže z nich vyčíst celé příběhy, které se odehrávaly před miliony či dokonce deseti- nebo i stamiliony lety. To se vám zdá nudné? A navíc - zatímco uchování fosilních zbytků dinosaurů či jiných velkých zvířat vyžadovalo určité podmínky, takže se zachovaly jen někde, mořské usazeniny najdeme opravdu téměř všude, kde bylo v minulosti moře. A to bylo střídavě na mnoha místech dnešních pevnin - vždyť i rozsáhlé oblasti naší republiky byly mnohokrát mořským dnem. Naše země je tedy úžasně bohatá na fosilní zbytky mořských živočichů (především měkkýšů),
Takže děkuji za doporučení - i za rozhovor. A moc se těšíme na nějaké další vaše články. Ale ještě než se rozloučíme - co je to za "dinosaura", kterého chováte ve své pracovně?
Nejste tak daleko - je to jeden z "nálezů" z naší úplně první expedice, tedy z expedice Maghreb. Tento ještěr, potomek dávných dinosaurů, se jmenuje trnorep a patří k typickým druhům živočichů kamenitých pouští severní Afriky.
RNDr. Bořivoj Záruba patří k dávným spolupracovníkům našeho časopisu. Seznámil se s ním už jako čtenář, později četl ábíčko se svými dětmi a nakonec se stal jedním z jeho kmenových autorů. Vystudoval paleontologii na Geologicko-geografické fakultě, která se v průběhu jeho studia stala fakultou přírodovědeckou. Hned po studiích v roce 1961 nastoupil do paleontologického oddělení Národního muzea v Praze. Patří k velkým popularizátorům svého oboru, kromě celé řady drobných článků a příspěvků do různých novin a časopisů včetně našeho napsal i několik populárně-naučných knih. První z nich, Svět vymřelých zvířat, vyšla v roce 1983 a byla přeložena do celé řady jazyků včetně japonštiny. Následoval Život pouští, inspirovaný výpravami na Saharu, pak Otisky času, které vznikly shrnutím a rozšířením seriálu článků v ABC, a Cesta do pravěku. Poslední publikace, Svět pravěku, je závěrečným dílem série knih Světem zvířat. (Obr. z jedné z jeho prvních výprav na Saharu).
POUŠTĚ
Poušť vůbec neznamená pustinu - naopak, většina pouští je osídlena celou řadou velice zajímavých živočichů, kteří se tomu nehostinnému prostředí dokonale přizpůsobili - od drobných bezobratlých až po velké kopytníky a šelmy. Poušť navíc neznamená jen duny a písečnou pustinu - existují také pouště skalnaté, kamenité, oblázkové a řada dalších typů.
MUZEUM
Pracovat v muzeu, zejména v tom Národním, si přeje hodně dětí. Vidí totiž hlavně sbírky: vycpaná zvířata, kostry, kolekce mušlí, zkamenělin či brouků. Ale muzejní práce se netočí jen kolem sbírek, naopak, má tři takové hlavní směry. Tím prvním je činnost vědecko-výzkumná, to je právě ta, o které jsem si s dr. Zárubou povídala. Druhá se týká sbírek - jejich určování, konzervace, řazení, katalogizace atd. A ta třetí je činnost popularizační, kromě psaní článků (jak odborných do specializovaných časopisů či publikací, tak populárních) sem patří i pořádání výstav, doplňování muzejních expozic, přednášky ap.
