Digitální fotoaparáty byly donedávna pro většinu z nás jen podivnou hračkou počítačových nadšenců. Dnes se staly běžnou součástí našeho života a práce s nimi je tak jednoduchá, že návrat ke klasice se zdá téměř nemyslitelný.
Digitální fotoaparáty byly donedávna pro většinu z nás jen podivnou hračkou počítačových nadšenců. Dnes se staly běžnou součástí našeho života a práce s nimi je tak jednoduchá, že návrat ke klasice se zdá téměř nemyslitelný.
Digitální fotoaparát se od klasického kinofilmového na první pohled příliš neliší. Hlavní rozdíl je skrytý uvnitř přístroje. Obraz snímané scény se nezachycuje na citlivou vrstvu filmu, ale na malou křemíkovou destičku nazývanou obrazový senzor.
KOMPAKTY A ZRCADLOVKY
Digitální fotoaparáty existují také ve všech provedeních jako kinofilmové aparáty - nejlevnější kompakty (kompaktní přístroje s pevným objektivem), dražší kompakty s transfokátorem (kompaktní přístroje s výsuvným objektivem) a nejdražší zrcadlovky (větší přístroje s většinou výměnnými objektivy). Začátečníci nebo ti, kteří si neradi hrají s různými nastaveními, uvítají automatický režim kompaktního přístroje, v němž fotografování obnáší pouhé zmáčknutí spouště. Snímek si lze ihned prohlédnout na LCD displeji a nezdařený smazat. Zájemci o vážnější fotografování sáhnou po přístroji, který kromě automatického režimu dovolí i větší kontrolu - ovlivnění expoziční doby, clony, způsobu ostření, vyvážení citlivosti apod. To bývají dražší kompakty s transfokátory či zrcadlovky.
DŮLEŽITÝ JE OBJEKTIV
Kvalita a samozřejmě i cena aparátu závisí na mnoha činitelích. K těm nejdůležitějším patří parametry objektivu - ohnisková vzdálenost a světelnost. Ohnisková vzdálenost se udává v milimetrech a určuje úhel zobrazení. Objektivy s kratší ohniskovou vzdáleností jsou tzv. širokoúhlé a zobrazují větší výsek scény. Objektivy s delším ohniskem (teleobjektivy) mají užší úhel zobrazení a přibližují vzdálené objekty. Ohnisková vzdálenost u digitálního fotoaparátu závisí na velikosti plochy obrazového senzoru. Pro snadnější porovnání digitálních fotoaparátů s různou plochou senzoru a
ZOOM OPTICKÝ A DIGITÁLNÍ
Dalším parametrem objektivu je optický zoom, tedy velikost přiblížení. Ten se netýká kompaktů s pevnou ohniskovou vzdáleností. Fotoaparáty s transfokátory umožňují přiblížení vzdálených objektů prodloužením ohniskové vzdálenosti nebo zvětšení úhlu záběru zmenšením ohniskové vzdálenosti, aniž bychom museli měnit objektiv (většina kompaktů ani možnost výměny objektivů nemá). Specialitou digitálních fotoaparátů a videokamer, kterou nabízejí i kompakty s pevnou ohniskovou vzdáleností, je tzv. digitální zoom. Ten má ale jistý háček. Zatímco optický zoom kvalitu získaného snímku nemění, protože rozlišení senzoru zůstává stejné, digitální zoom sice také dovoluje přiblížení vzdálených objektů, ale za cenu ztráty kvality snímků. Jedná se totiž o výřez z části obrazu, který lze udělat stejně tak dobře později na počítači. Pokud tedy chcete koupit přístroj se zoomem, zajímejte se o hodnotu zoomu optického, nikoli digitálního!
HLEDÁČEK A OSTŘENÍ
Většina digitálních fotoaparátů má automatické zaostřování, tzv. autofokus. Dražší přístroje nabízejí i přepnutí do manuálního režimu, ne všechny situace totiž automatika zvládne. K řízení doby osvitu snímače se používají elektronické závěrky jako u kinofilmových zrcadlovek. Některé přístroje však závěrku nemají a doba osvitu je řízena elektronikou. Optické hledáčky bývají u kompaktů průhledové, u zrcadlovek s pentagonálním hranolem, který umožňuje pohled skrz vlastní objektiv. U některých přístrojů lze najít i elektronické hledáčky s mikrodisplejem jako u videokamer. Typickou součástí digitálních fotoaparátů je ale LCD displej na zadní straně přístroje, který nabízí kvalitní obraz a někdy bývá i výklopný. Displej lze použít jako hledáček a některé přístroje dokonce ani klasický hledáček nemají. Pro stabilní držení fotoaparátu je však použití klasického hledáčku lepší.
FORMÁT OBRÁZKŮ
Digitální fotografie se ukládá na paměťovou kartu ve formě datového souboru, podobně jako data na pevném disku počítače. Aby bylo možné fotografie přenést do počítače a pracovat s nimi v běžných grafických programech, používají se formáty, kterým tyto programy rozumějí. Jsou to nejčastěji tyto dva formáty: JPEG (přípona souboru .jpg), u nějž je použita tzv. komprese, což znamená, že je soubor digitálně zmenšen na úkor
SENZOR MÍSTO FILMU
Obrazové senzory v dnešních digitálních fotoaparátech jsou složeny z několika milionů světlocitlivých buněk. V každé buňce vzniká po dopadu světla elektrický náboj, jehož velikost odpovídá intenzitě světla. Rozložení nábojů v jednotlivých buňkách senzoru odpovídá rozložení světla ve snímané scéně. Velikost náboje v každé buňce se převádí do digitální podoby a v této formě je snímek uložen na paměťovou kartu. Obrazové senzory měří intenzitu dopadajícího světla, nikoli jeho barvu. U barevné složky fotoaparátu je to stejné jako u barevné obrazovky televizoru nebo monitoru. Výsledný obraz vzniká složením tří základních barev - červené, zelené a modré (běžně označovány RGB podle prvních písmen anglických názvů barev). Jejich kombinací lze získat většinu odstínů barevného spektra. U profesionálních TV kamer se používá účinné, ale nákladné řešení - za objektivem je procházející světlo rozděleno speciální hranolovou soustavou na tři dílčí barevné složky, z nichž každá je snímána samostatným senzorem.
TYPY SENZORŮ
U digitálních fotoaparátů a rovněž u amatérských videokamer se používá jediný senzor, jemuž jsou předřazeny barevné filtry R, G a B, které propouštějí na každou světlocitnou buňku jednu ze tří barevných složek. Každá buňka změří jen jedinou barevnou složku a zbývající dvě se doplní ze sousedních buněk speciálním výpočtem, tzv. interpolací, kterou provádí do fotoaparátu zabudovaný počítač. To je princip nejběžnějšího senzoru CCD, který je tvořen třemi vrstvami. První vrstvu tvoří mikročočky, jejichž úkolem je soustředit světlo na buňky senzoru, druhou vrstvu barevné filtry RGB a dolní vrstvu světlocitlivé buňky. Existují ale i jiné obrazové senzory. Z toho základního vychází SuperCCD firmy Fujifilm. Světlocitné buňky v něm mají tvar včelí plástve, což umožňuje jejich těsnější uspořádání. Senzor je citlivější a zprostředkovává snadnější interpolaci. Jednodušší a levnější princip využívá senzor CMOS, přičemž umožňuje snadnější integraci dalších obvodů pro zpracování signálu. Z CMOS vychází FOVEON X3 firmy Foveon, který se způsobem záznamu obrazu blíží klasickému filmu. Barevný fotografický film je tvořen emulzí složenou ze tří vrstev, které jsou citlivé na modrou, zelenou a červenou barvu. V novém senzoru se využívá té vlastnosti křemíku, že hloubka průniku světla do křemíku závisí na barevné složce světla. Senzor je tedy třívrstvý. Nejhlouběji pronikají červené složky, do nižší hloubky pak zelené a nejvyšší vrstva zachytí modré složky barevného spektra. Každá buňka tedy dává na výstupu všechny tři barevné složky a nejsou nutné žádné dopočty.
DŮLEŽITÉ MEGAPIXELY
Jedním z nejdůležitějších parametrů digitálních fotoaparátů je rozlišení obrazového senzoru. Udává se počtem jeho světlocitlivých buněk. Čím je rozlišení senzoru větší, tím ostřejší obraz s více detaily a tím větší vytisknutou fotografii můžete získat. Obrazový senzor prý dosáhne rozlišení kinofilmu, až bude mít 5 až 6 megapixelů, tj. 5 až 6 milionů světlocitlivých buněk. Fotoaparáty s takovým rozlišením se již prodávají, ale jsou zatím dost drahé. Ovšem pro toho, kdo nechce větší fotky než 10x15 cm, stačí foťák dvoumegapixelový, a kdo se spokojí s výstupem na televizoru či monitoru, s fotkami do e-mailu či webu, bude spokojen i s jednomegovým aparátem.
PAMĚŤOVÉ KARTY
Dalším důležitým parametrem digitálních fotoaparátů je kapacita paměti pro uložení snímků. Starší a levnější fotoaparáty jsou vybaveny pouze vnitřní neměnitelnou pamětí, což je velmi omezující řešení, některé používají přepisovatelná CD průměru 8 cm, ale drtivá většina používá paměťové karty. V principu jde o paměti RAM s mnohonásobným přepisem, které ovšem dokážou uchovávat data i bez napájecího napětí. Bohužel neexistuje jediný standard a v současné době se používá několik typů karet, které nejsou vzájemně kompatibilní. Paměťové karty se používají i v digitálních videokamerách či mp3 přehrávačích a podobně jako u počítačových pamětí se i jejich kapacita stále zvyšuje.
OBRÁZKY DO POČÍTAČE
Jednou z největších výhod digitálních fotoaparátů je, že nemusíte dávat vyvolat film. Společně s foťákem dostanete USB kabel a cédéčko se speciálním softwarem. Kabelem propojíte fotoaparát s počítačem a pomocí nainstalovaného softwaru přetáhnete nafocené snímky na pevný disk počítače. Pro přenos snímků z paměťové karty existují také čtečky, do nichž vložíte kartu a čtečku připojíte k počítači, nebo adaptér pro slot PCMCIA používaný v přenosných počítačích. Určitě vás napadne dost dobrých důvodů, proč mít v ruce jako výsledek obyčejnou papírovou fotografii. Rádi se jimi chlubíme přátelům, a i když dnes můžeme mít album elektronické, prohlížení alb s papírovými fotografiemi má své kouzlo. Papírová fotografie také nabízí lepší kvalitu než snímek zobrazený na monitoru. Pro vytvoření papírové fotky máme v zásadě dvě možnosti - digitální minilab nebo tisk na domácí tiskárně. Do minilabu můžete snímky přinést na paměťové kartě (v takovém případě ani nepotřebujete mít doma počítač), nebo vypálené na CD či uložené na ZIP. Některé minilaby také nabízejí možnost příjmu snímků e-mailem.
ÚPRAVA SNÍMKŮ
Další výhodou digitálních snímků je, že je můžete v počítači upravit. K tomu je potřeba obrazový editor. Jednodušší editory lze stáhnout z internetu, některý můžete dostat i na přiloženém CD spolu s aparátem. Standardem pro profesionální práci s digitální fotografií je Adobe Photoshop či Corel Photopaint, které mají množství nástrojů a funkcí, bohužel jsou také dost drahé. Ze snímků můžete např. udělat výřez, ovlivnit jas či kontrast, vyvážení barev, ale také dodatečně zmenšit rozměry obrázku, doostřit mírně neostré snímky nebo vyretušovat drobné kazy, rušivý předmět či nesympatickou osobu.
TISK NA DOMÁCÍ TISKÁRNĚ
Doma lze fotografie v dobré kvalitě tisknout na laserové, termosublimační či inkoustové tiskárně, která je v současnosti cenově nejdostupnější. Inkoustové tiskárny tvoří obraz z velmi malých, elektricky nabitých kapiček inkoustu, které jsou na papír vystřikovány z trysek skrz jemnou matrici. Většina barevných inkoustových tiskáren používá černý inkoust a tři barevné inkousty (azurový, purpurový a žlutý). Pro skutečně fotorealistický tisk používají některé tiskárny šest inkoustů - další dva barevné inkousty zajistí tisk velmi jemných odstínů a výsledek se podobá klasické zvětšenině z negativu. Většina tiskáren má pro všechny barvy jeden zásobník (cartridge), pokud pak dojde jedna barva, je nutné vyměnit celý zásobník. Levnější provoz nabízejí tiskárny s oddělenými zásobníky pro jednotlivé inkousty s možností nezávislé výměny každého z nich.
FOTOPAPÍRY
Důležitá je také volba vhodného papíru. Pro fotku by měl mít gramáž 150 až 200 g/m 2 . Kvalitní fotografie z inkoustové tiskárny získáte pouze se speciálními fotopapíry s lesklým nebo pololesklým povrchem, u nichž je cena výrazně vyšší - 15 až 30 Kč za A4. Snímky kvalitou srovnatelné s klasickými fotografiemi vám však může nabídnout jen digitální minilab. Je dobré si fotografie nejprve podle svých představ připravit doma, vypálit je na CD a to odnést do minilabu. Obsluhu musíte požádat, aby nenastavovala žádné korekce, protože jinak by se výsledek lišil od toho, co jste si připravili. Důležitá je pečlivá příprava obrazového souboru podle konkrétních požadavků minilabu.
ELEKTRONICKÁ ALBA
Někdo dává přednost elektronickému albu, uloženému třeba na CD (vejde se na něj několik set snímků). Elektronické album lze prohlížet na monitoru, ale pomocí speciální grafické karty i na televizoru. Ale i u elektronických alb platí jistá nepsaná pravidla. Fotky by měly být upravené, otočené správným směrem a dobře setříděné. Digitální fotoaparát umožňuje udělat z jedné akce třeba tisíc fotek. Asi si dovedete představit, jaká nuda by to byla třeba pro návštěvu, kdyby měla koukat na všechny najednou. Je proto vhodné pečlivě vybírat jen pěkné záběry (maximálně sto snímků do adresáře) a uspořádat je tak, aby měla prezentace logiku a spád.
SPOTŘEBA A NAPÁJENÍ
Jednou z nevýhod digitálních fotoaparátů je, že spotřebují mnohem více energie než klasické kinofilmové zrcadlovky, byť nabité elektronikou. Nejlepší je tedy používat nabíjecí akumulátory (časté jsou NiMH články). Na výpravu za fotografiemi se vyplatí mít s sebou náhradní sadu akumulátorů či baterií.
DALŠÍ FUNKCE DIGIFOŤÁKŮ
Mezi funkce typické pro digitální fotoaparáty patří vyvážení bílé (pro denní světlo, žárovkové či zářivkové osvětlení), nahrávání krátkých videosekvencí a zvukových záznamů či změna citlivosti senzoru. Podobně jako si můžeme koupit film o různé citlivosti (např. ISO 100, 200, 400 apod.), dovolí nám digitální fotoaparát přepnutí na vyšší citlivost a fotit bez blesku i za horších světelných podmínek, ale za cenu určitého zhoršení kvality snímků (tzv. šumu).
VYNÁLEZ 60. LET
Obrazový senzor, z něhož byl vyvinut dnešní CCD či CMOS, je založen na principu světlocitné křemíkové destičky, kterou vědci v Bellových laboratořích v USA vymysleli již v roce 1969. Dnes se obrazový senzor využívá ke snímání obrazu v nejrůznějších přístrojích - kromě fotoaparátů také v TV kamerách či amatérských videokamerách.
PAMĚŤOVÉ KARTY
Smart Media - Velmi tenké kartičky s pozlacenými kon takty a kapacitou 8 až 256 MB. Používá je např. Fuji či Olympus.
Compact Flash (CF) - Rozměrově o něco větší a výrobně složitější, protože obsahují přídavné elektronické obvody pro usnadnění komunikace s jiným externím zařízením. Používá je např. Canon, Nikon či Kodak. Existují dva typy. Typ I má kapacitu 8 až 640 MB a tlustší typ II může obsahovat miniaturní pevný disk s kapacitou přes 1 GB.
Memory Stick - Mají kapacitu 8 až 128 MB a používá je pouze Sony.
Secure Card (SD) - Používá je pouze Panasonic a maximum je 128 MB.
xD-Picture Card - Nejnovější a nejmenší paměťové karty o hmotnosti pouhé 2 g. Společná karta firem Olympus a Fuji s kapacitou je 16 až 256 MB.
