Staří mořští vlci pijí rum, zpívají johoho a klejí. Mají dřevěnou nohu, pásku přes oko a místo ruky hák. Žádného takového jsem ale mezi jachtaři nepotkal, ti jsou docela normální.
Staří mořští vlci pijí rum, zpívají johoho a klejí. Mají dřevěnou nohu, pásku přes oko a místo ruky hák. Žádného takového jsem ale mezi jachtaři nepotkal, ti jsou docela normální.
Ještě před několika měsíci jsem se přikláněl k obecnému názoru, že námořní jachting je zábava jen pro bohaté. Letos jsem se však přesvědčil, že týdenní dovolená na jachtě se "dá udělat" do deseti tisíc korun. Většina jachtařů lodě nevlastní, ale pronajímá si je. Stačí přijet do přístavu, převzít loď a můžete plout, kam vás napadne. Posádka musí mít samozřejmě buď svého či najatého kapitána, který má kapitánské zkoušky a zodpovídá po celou dobu plavby za loď i posádku.
MARÍNY
Vyplouvali jsme koncem května z maríny v městečku Sukošan. Maríny
USPOŘÁDÁNÍ LODĚ
Dvaatřicítka patří rozměrově k menším jachtám. V podpalubí má ve střední části tzv. salon se stolem a dvěma lavicemi, které dobře poslouží i jako postel. Dále je tu kuchyňský kout a proti němu navigační stolek kapitána. V přídi je malá kajuta se skromným dvojlůžkem a záď je rozdělena na několik částí - v levé je kajuta pro dva, v pravé sprchový kout se záchodem, za ním úložný prostor zvaný batista a uprostřed pod schody lodní motor. Při plavbě však posádka tráví většinu času na palubě, jejíž nejdůležitější částí je tzv. kokpit. To je snížený prostor na zádi s kormidlem a lavicemi proti sobě. Odtud se také po schůdcích schází do podpalubí.
NA MOTOR A POD PLACHTAMI
Plachetní jachty mohou být poháněny motorem či plachtami. Jízda na motor se docela brzy omrzí, obzvlášť když naše loď měla motor o výkonu 14 kW, což nebylo na nijak zvlášť sportovní jízdu. Ale když bylo bezvětří, nedalo se nic jiného dělat. Ovládání lodi je jednoduché - po pravé ruce máte páku plynu, kterou nastavíte do určité polohy, aby loď jela takovou rychlostí, jakou chcete, a už jenom stačí držet kurz. Loď se chová podobně jako auto - jede tím směrem, kam zatočíte kormidlem. Mnohem zábavnější je jízda pod plachtami. Naše loď měla jeden stěžeň a dvě plachty (hlavní plachtu a genu), což je u malých plachetnic nejčastější uspořádání. Kolmo ke stěžni směrem k zádi je připevněno ráhno. Mezi ně a stěžeň se napíná trojúhelníková hlavní plachta. Na moderních lodích je to poměrně jednoduchý úkon. Plachta bývá zpravidla srolována do dutého stěžně nebo
PLAVBA PROTI VĚTRU
Úkolem hlavní plachty je držet loď v kurzu, hlavním tahounem plachetnice je ale gena. Pro laika může být překvapením, že loď s tímto uspořádáním plachet nejlépe pluje téměř proti větru. Ideální vítr, při němž loď dosahuje nejvyšších rychlostí, je předoboční. Pod větrem nafouklými plachtami se vytváří vztlak jako pod křídly letadla, který táhne loď vpřed. Plout se dá samozřejmě i po větru. K tomu slouží tzv. spinaker, plachta z jemného materiálu, která se napíná na přídi místo geny. Spinaker má daleko větší plochu a díky jemnému materiálu se zadním větrem nafoukne jako pytel a táhne plachetnici vpřed. Lana, jimiž se ovládají plachty, se nazývají otěže. Gena má k zadnímu cípu přivázané otěže dvě - levou a pravou. Pokud přední vítr vane zleva, vypouští se gena pomocí pravé otěže napravo a naopak. Když pak chcete plout směrem, odkud fouká vítr, musíte proti němu křižovat. Chvíli plujete vpravo od kurzu, pak pootočíte loď, pomocí otěže přetáhnete genu na druhou stranu a plujete vlevo od kurzu.
ZA KORMIDLEM
Ve chvíli, kdy loď kormidlujete, musíte dávat pozor na řadu údajů. Základními jsou rychlost, hloubka a kurz. Na moři se rychlost neměří v km/h, ale v uzlech. Jeden uzel je jedna míle za hodinu, přičemž námořní míle měří 1825 m. Když tedy plujete tři uzle, což byl náš cestovní průměr, je to asi 5,5 km/h. Tedy žádná velká sláva, ale na lodi se do zdá docela dost. Hloubku má na starosti hloubkoměr a vy ji prakticky jen odečítáte na displeji nad údajem o rychlosti. Kurz plavby určuje kapitán pomocí námořních map a GPS, stačí se tedy jen držet určené hodnoty na
KOTVENÍ
Bezpečně kotvit se dá prakticky v každé zátoce. Hodně frekventované zátoky s restauracemi bývají vybaveny bójkami, ke kterým stačí loď uvázat, ale většinou je třeba vyhodit kotvu. Ta je umístěna na přídi a připevněna k šedesáti metrům kotevního řetězu. Kotva se vyhodí, loď začne couvat a odmotává řetěz v délce tříaž čtyřnásobku hloubky. Loď pak drží na místě především váha vypuštěného řetězu. Při vytahování kotvy loď pomalu najíždí nad kotvu a řetěz se pomocí elektrického navijáku vytahuje ven.
TRASA NAŠÍ PLAVBY
Během naší týdenní plavby jsme stihli urazit poměrně velký kus cesty. Vyplouvali jsme ze Sukošanu, propluli pod mostem spojujícím ostrovy Pašman a Ugljan a zakotvili v zátoce ostrovu Dugi Otok, kde jsme navštívili unikátní slané jezero. Další den jsme pluli kolem Kornatů, což je dlouhý ostrov s řadou menších ostrůvků, na nichž je kamenitá poušť. Odtud jsme zamířili do přístavu Trogir, starobylého města ležícího zčásti na pevnině a zčásti na ostrově Čiovo. Další naše cesta vedla na jih mezi ostrovy Šolta a Brač. Kotvili jsme na Hvaru a pokračovali jižním kurzem k Visu. Pod ním je ostrůvek Biševo, na němž je v útesu vodní erozí vytvořená jeskyně. Přes noc jsem se vydali zpátky k severním ostrovům, zakotvili jsme na Pašmanu a odtud už pluli zpět do Sukošanu. Řadu dalších fotek z naší plavby najdete na adrese www.jtucka.cz/jachta .
CHORVATSKO Z JINÉHO POHLEDU
Jadran je pro evropské jachtaře doslova ráj, protože je posetý desítkami ostrovů, mezi nimiž je malá vzdálenost. Je tedy stále na co koukat a každý den můžete kotvit u jiného ostrova. Velké ostrovy jsou obydlené a když nejsou propojeny s pobřežím silničním mostem, jezdí k nim pravidelně trajekty, proto jsou také v sezoně přeplněné turisty. K malým ostrovům je však možné se dostat jen na lodi, bývají proto pusté, jen pár ovcí a kamenná chatrč, někde vůbec nic. Na některých ostrůvcích najdete osamělou hospůdku sloužící jenom jachtařům. Pro českého turistu se tak známé Chorvatsko zdá jako zcela exotická země.
