Ušatá záhada

Je to prostě záhada a zoologové si dodnes lámou hlavu, kam s ním. S kým a kam? No přece s hrabáčem a jeho postavením v zoologické soustavě. Vypadá tak podivně, má tolik zcela zvláštních znaků a vede natolik neobvyklý život, že se nikam nehodí. Hrabáč si proto vysloužil vlastní řád.
Jen se na něj pořádně podívejte. Kornoutovité uši jako by si půjčil od osla, dlouhý ocas zase vypadá jako klokaní. Na prstech má ostrá a tvrdá kopýtka připomínající paznehty jelenů. Při pohledu na protáhlý čenich se okamžitě vybaví představa prasátka - a v domorodém jazyce se hrabáči opravdu říká "zemní prase". Je to ale podobnost povrchní, hrabáč nemá s prasaty, ale ani s klokany, jeleny či osly nic společného.

LABUŽNÍCI S DLOUHÝM NOSEM

Svému výlučnému postavení nezůstává hrabáč nic dlužen ani při výběru potravy. Nespokojí se jen tak s něčím, živí se pouze a jedině mravenci a všekazy. A jsme u toho, proč hrabáč vypadá, jak vypadá. Dlouhý čenich s placatým a pružným rypáčkem na konci slouží jako detektor hmyzu. Má-li pocit, že našel podzemní hnízdo mravenců nebo všekazů, přitiskne kulatý knoflík nosu k zemi a silně natáhne. Pokud má nasátý vzduch tu správnou hmyzí vůni, pustí se hrabáč do práce předníma nohama. Jeden prst na nich směřuje dozadu, zbývající čtyři dopředu. Právě ty jsou opatřené "lopatkami" v podobě tvrdých, lžícovitých kopýtek. Hrabáč se jimi bleskově prohrabe do písčité půdy i do tvrdého termitiště. Vyplašený hmyz pak nalepuje na dlouhý jazyk. Nahrubo ho rozdrtí stoličkami (jiné zuby nemá) a spolkne. Rozmělnění hmyzích tělíček dokončí zvláštní lišty na stěnách žaludku.

NOČNÍ TULÁK

Když žhavé africké slunce zapadne za obzor a soumrak přinese vítaný chládek, probouzejí se hrabáči ve svých podzemních norách. Možná vypadají nemotorně, ale jsou zdatnými chodci. Nejprve prozkoumají okolí nory, pak se vydávají dál. Každé zvíře má své teritorium a za jedinou noc v něm ujde až 15 (výjimečně i více) kilometrů. Při pohledu na hrabáče, jak se kolébavě šourá a tiše funí, se může zdát, že je to bezstarostný trumbera. Ale vztyčené ušní boltce svědčí o tom, že pozorně sleduje každý zvuk, který by mohl znamenat nebezpečí. Před nočními lovci, jako jsou např. levharti, se může hrabáč zachránit jediným způsobem: co nejrychleji jim zmizet z dohledu. Hbitosti antilop však nemá šanci dosáhnout, a tak prchá směrem dolů: buď uteče do již hotové nory, nebo se bleskově zahrabe. Na to, aby zmizel ze zemského povrchu, potřebuje pouhých pět minut.

MÍRUMILOVNÍ SOUSEDÉ

O společenském a rodinném životě hrabáčů mnoho nevíme. Nestává se však, že by se z jedné nory vynořilo více zvířat, pokud se ovšem nejedná o samici s mládětem. Jen v době námluv se budoucí partneři vzájemně vyhledávají podle typického pachu, který zanechává žlutavý výměšek podocasních pachových žláz. Potkají-li se dva hrabáči v jiném období, neprojevují se nijak útočně. Krátce se očichají a jdou si každý za svými zájmy. I v zoologických zahradách se snášejí docela dobře, a žije-li samec se samicí, těžce nesou vzájemné odloučení. Spí pevně propleteni, většinou s hlavou u ocasu toho druhého. Ani o krmení se nehádají a s příkladnou svorností prozkoumávají ubikaci, aby zjistili, zda by ji nešlo nějak "vylepšit" třeba odloupáním kusů zdi nebo vyhrabáním šikovné nory v podlaze.

TRAMPOTY S JÍDELNÍČKEM

V zoologických zahradách se s hrabáči nijak často nesetkáte. Pokud je mají návštěvníci vidět, musí se jim upravit ubikace, protože ve dne nejraději spí v teplém a tmavém koutě. Navíc jsou dost choulostiví na teplotu a nároční na potravu. Do třetice jim nesmíte dát příležitost k předvádění obrovské síly, jakou mají v prstech a drápech. Se všemi zmíněnými potížemi se potýkala i pražská zoo. První dvojice hrabáčů sem dorazila v roce 1979. Vyklubaly se z nich dvě samice. Byly milé a přívětivé, ale všechny kolem důkladně potrápily. Nechtěly totiž vůbec nic jíst. S odporem se odvracely od směsi, kterou údajně dostávaly dříve. Nevšímavě chodily kolem misek s roztodivnými kombinacemi rýže, masa, mléka, vajec, moučných červů, ovesných vloček, různých kaší, dokonce i psích konzerv nebo medu. Teprve po dvou týdnech a při třiatřicáté směsi se hrabáči uráčili začít přijímat potravu. Vyhráno? Kdepak! Jedné ze samic totiž zachutnala převážně sypká směs se spoustou moučných červů, nad kterou její kamarádka ohrnula nos a rozhodla se pro nevábně vyhlížející, důkladně rozmixovanou kaši z mléka, masa a vajec.

NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCH

Podaří-li se chovat v zoo hrabáče několik let, je to velká sláva. Mnohem větší radost ale nastane, když se narodí mládě. V pražské zoologické zahradě se to zatím podařilo dvakrát. Poprvé se v roce 1982 narodil sameček. Po počátečních rozpacích se jeho matka ujala svých povinností a začala se o něj starat. Neposedné a zvědavé miminko rostlo jako z vody. Netrvalo dlouho a už si dokázalo otevřít dveře do ubikace, proniknout do přípravny, tam spořádat týdenní dávku moučných červů a udělat líbivou kaši z rozšlapaných pomerančů, které mu zřejmě nechutnaly. Druhé mládě byla pro změnu samička. Měla tak velkou chuť k jídlu, že mívala růžové bříško nafouknuté jako balon. Dostala sice vznešené jméno Snuffy, ale nikdo jí neřekl jinak než Pupík. Dnes už nemusejí být hrabáči v teplé karanténě. Mají zvláštní bydlení v pavilonu nazvaném Africký dům. Pár Taťka a Myška tu spokojeně vyspává v umělé noře za sklem, kde mohou návštěvníci sledovat, jak se jim při sladkém snění chvějí naducaná břicha. Mají-li hrabáči pocit, že jim při té zodpovědné práci vyhládlo, se škubnutím se postaví na nohy a honem upalují k misce s krmením, kterou mají stále připravenou za kamenem.


POCHODUJÍCÍ "RYPADLO"
České jméno hrabáčům sluší, protože hrabou vskutku zdatně. Každou noc rozhrabou i několik desítek mravenišť a termitišť. Celé své území mají protkané strategicky rozmístěnými mělkými norami, do kterých prchají v případě nebezpečí. Kromě nich budují hrabáči i hluboké nory se spletí chodeb, v nichž samice rodí mláďata a ve kterých tráví den. Takové podzemní bludiště bývá dlouhé i 15 metrů a majitel se do něj může dostat několika vchody. Správný a pilný stavitel se však nespokojí s jedinou stavbou za život. A tak si hrabáči čas od času začnou hrabat nové obydlí a to staré opustí.

MYSLÍ NA BUDOUCNOST
Ačkoliv je hrabáč veliký jedlík, v přírodě nikdy nevyplení jedno hnízdo naráz. Není přece tak hloupý, aby si budoucí potravu vyhubil. A tak hmyzí kolonii jen trochu "poškádlí" a putuje k další. Vrátí se zase až poté, kdy si mravenci či všekazi poničenou stavbu opraví.

CO MOŽNÁ NEVÍTE
Hrabáč ( Orycteropus afer ) je jediným zástupcem řádu hrabáči ( Tubulidentata ). Jeho domovem jsou světlé lesy, křoviny a savana v celé Africe jižně od Sahary. Nežije pouze na pouštích, skalnatých místech a v hustých deštných lesích. Je to poměrně velké zvíře, má přes metr dlouhé tělo, přibližně půlmetrový ocas a váží 40 až 65 kg. Ve vnějším vzhledu samce a samice není téměř žádný rozdíl, jsou dokonce stejně velcí. Mláďata (obvykle bývá jen jedno) se rodí po sedmiměsíční březosti.