Hasit požár, či nehasit?
Každoročně propukají četné požáry po celém světě. Letos v létě hoří i v Evropě. Oheň se nevyhnul ani České republice a sužuje Národní park České Švýcarsko a jeho okolí. Proti plamenům bojují týmy hasičů, přesto stravují kilometry a kilometry čtvereční lesa.
Požáry každoročně zasáhnou také eukalyptové lesy na jihovýchodním pobřeží Austrálie: někdy dokonce ohrožoují i největší australské město, Sydney. Zatímco požárníci se v takovém případě snaží zastavit oheň dříve, než vnikne do města, ochránci a milovníci přírody zachraňují obyvatele eukalyptových stromů a australský symbol, koaly.
Boj hasičů s požárem v Českém Švýcarsku (25.7.2022) • Zdroj: HZS ČR
Když v druhé polovině 90. let minulého století vzplanuly tropické pralesy v Indonésii, hustý dým táhl přes oceán a zastínil oblohu téměř nad celou jihovýchodní Asií. Menší či větší požáry pravidelně stravují africkou savanu stejně jako jihoamerické pampy, co chvíli hoří některý z lesních celků Severní Ameriky či mírného pásma Asie, v plamenech bez ustání mizejí hektary jihoamerických i asijských tropických pralesů.
V roce 1988 vypukl ničivý požár dokonce i v nejstarším národním parku světa, v Yellowstonu. Přes veškeré úsilí hasičů (s plameny jich tenkrát bojovalo 25 tisíc!) shořelo téměř 40 % lesů na území národního parku.
Spápelná zem
Hořící les či savana je hrůzné divadlo: prchající zvěř, běsnící plameny pohlcující staleté stromy, kouř, žár, horký vichr... A lepší to není ani po vyhasnutí požáru. Nad zemí se vznáší zápach spáleniště, ze všech barev lesa zůstala jen černá, z mrtvé pustiny trčí zpřelámané pahýly stromů, utichl zpěv ptáků i věčné bzučení hmyzu. Obraz naprosté a dokonalé zkázy.
Není divu, že lidé proti ohni bojují všemi prostředky. V lesnatých oblastech či savanách, kde požáry hrozí nejvíc, drží požární hlídky, hasiči jsou stále v pohotovosti, připraveni při jakémkoli náznaku ohně vyrazit lesu na pomoc. Do boje s plameny se dnes zapojuje nejmodernější technika - těžké stroje i rychlá terénní auta, letadla, vrtulníky, vysílačky a satelity.
Na celém světě přesto každoročně lehnou popelem desetitisíce, statisíce hektarů lesů - od severských lesů mírného pásma až po tropické pralesy. Jak je tedy možné, že po všech těch obrovských a četných požárech není Země jedno veliké spáleniště?
Znovu a znovu povstane z popela
Fénix byl bájný pták, který se podle staroegyptských bájí každých pět set let upálil na hnízdě, ale další den znovu povstal z popela - omlazený, připravený žít další staletí...
Staří Egypťané pravděpodobně neznali sibiřskou tajgu, severoamerické sekvojové či australské eukalyptové lesy. Přesto jejich pověst o Fénixovi vypráví právě o nich - tyto lesy jsou převtělením onoho bájného ptáka: v pravidelných cyklech shoří, aby znovu povstaly z popela, očištěné, omlazené...
Mnoho požárů dnes zakládají lidé, buď záměrně, nebo neopatrností, ale celá řada jich vzniká tak jako kdysi z přirozených příčin, nejčastěji po úderu blesku. Přírodě je to však jedno, požáry jsou od pradávna součástí celé řady ekosystémů.
Zázrak znovuzrození
Po vypálení je les zdánlivě mrtvý, je to ale skutečně jen zdání. Les žije, vznikly v něm však zcela jiné životní podmínky. Vyčistil se od odumřelých zbytků větví, jehličí a suchých travin, prosvětlil se, neboť shořelo spodní vegetační patro, zatímco vzrostlé stromy chráněné silnou kůrou většinou přežily.
Popel obohatil půdu o minerální látky, které rostliny potřebují ke svému růstu. Takové prostředí je ideální pro klíčící rostliny - náhle mají dostatek místa, světla i živin ke svému růstu. Na požár čeká především mnoho druhů jehličnatých stromů, jejichž semena nevyklíčí, dokud se nedostanou do ohněm odkryté půdy. Některá dokonce zůstávají v pevně uzavřených šiškách mnoho let po dozrání. Teprve žár ohně uvolní sevřené šupiny šišek a semena mohou vypadat na sežehlou zem.
Záběry z boje s plameny v Českém Švýcarsku, jak je zachytili dobrovolní hasiči z Velkého Šenova • Zdroj: SDH Velký Šenov
K nejznámějším z těchto „ohňových“ stromů patří především celá řada borovic (osinatá, těžká, Banksova). Požárem dokonce netrpí ani zvěř - obvykle stačí před ohněm uprchnout nebo se ukryje do různých podzemních úkrytů.
A jen vychladne zem, vrací se a během několika málo let je les stejně živý, jako byl před požárem, a po ohni není ani památky. Např. v Yellowstonském národním parku byste dnes stopy po nedávném (relativně nedávném) ničivém požáru hledali jen velmi obtížně.
Bez ohně by nebyly savany
Otevřená travnatá společenství (step, savana, pampa, prérie ap.) jsou nesmírně bohatá na život - svým obyvatelům skýtají dostatek kvalitní potravy, zejména pastvy. Jsou proto hlavním domovem velkých stád býložravých savců, za nimiž pak přicházejí další druhy živočichů včetně velkých šelem.
Traviny mají jediný zásadní požadavek - dostatek světla. Pasoucí se zvířata sice omezují růst keřů a stromů, ale nezabrání mu zcela. Jak stromy narostou do určité velikosti, zastíní půdu pod sebou a začnou omezovat růst trav. Pokud by jim nic nezabránilo v růstu, brzy by převládly - na místě savany by rostl les.
Naštěstí jsou tu požáry. Ať přírodní, zapálené bleskem, nebo ohně založené či zaviněné lidmi. Požár zničí veškerý rostlinný pokryv. Jenže ne zcela. Většina stepních rostlin je na oheň připravena - především pak trávy. Jejich podzemní oddenky a spící pupeny nejsou ohněm nijak zasaženy: zatímco na povrchu země může teplota dosahovat téměř 800 °C, pod zemí žár rychle ubývá a v pouhých 2,5 cm hloubky už je teplota docela snesitelná.
Globální požáry 2000-2022 • Zdroj: Živě.cz
Jakmile je požár uhašen, vyrazí z oddenků a spících pupenů nové listy a rychle nahradí ty spálené. Za několik dní až týdnů se step opět zazelená a nic ji nestíní. Většina keřů a stromů je na tom totiž hůř - jejich kořeny nemohou obrazit a požár přežijí pouze v podobě semen. Nějaký čas tedy zase potrvá, než začnou přebírat vládu nad travinami.
Řízené požáry
V kulturní krajině lidé požáry lesa nevítají - považují je za zkázonosné a snaží se je uhasit. Tato snaha je pochopitelná v pěstovaném monokulturním lese, ve kterém rostou stromy stejného věku. Podobný les je však velmi zranitelný všeobecně - těžce ho mohou poškodit nejen plameny, ale i vítr, sníh a námraza či škůdci a nemoci (jak dobře známe i z našich lesů).
Dnes se proto lesníci snaží pěstovat smíšené lesy s přirozenou obnovou, co nejpodobnější přirozeným porostům. A pro takový les už je oheň přínosem. Navíc se ukazuje, že čím déle les nehořel, tím více se v něm nahromadí hořlavých zbytků: když pak propukne požár, na který už hasiči nestačí, má mnohem ničivější účinky, než by měl v případě, že les pravidelně hořel i dříve.
Proto dnes v mnoha oblastech s rozsáhlými lesními celky - především v Severní Americe a některých státech severní Evropy - začínají k ochraně lesa před ničivými požáry používat i metodu tzv. řízeného vypalování. To spočívá v tom, že lesníci a požárníci nečekají na náhodné zapálení lesa bleskem, ale sami v něm založí oheň, který les vyčistí od suchých hořlavých zbytků, zbaví ho přebytečných křovin, neduživých stromků a uvolní místo novým semenáčkům. Oheň přitom jen usměrňují a zabraňují jeho přílišnému šíření. Les je pak nejen mnohem odolnější vůči požárům, ale i daleko zdravější.
Nevítaní hasiči:
Proslulé obří sekvoje potřebují požáry ke svému přežití a obnově. Oheň dospělé stromy nepoškodí - jejich až 60 cm tlustá kůra je před žárem plamenů spolehlivě ochrání. Vypálí však změť větví a spadaného jehličí na zemi, zničí křoviny a konkurenční druhy stromů. To vše prospívá sekvojovým semenáčkům - z popela mohou čerpat živiny, získají i dostatek prostoru a světla potřebného k růstu.
Tisícileté sekvoje, které pamatují vládu dinosaurů, začaly paradoxně vymírat v okamžiku, kdy do lesa vstoupili hasiči a před ohněm je chránili. V lese totiž převládly konkurenční druhy jehličnanů, které nedovolují růst sekvojovým semenáčkům a v dospělosti utiskují i vzrostlé stromy.
Co je oheň?
Oheň je viditelná část prudké chemické reakce kyslíku s různými organickými látkami zvané hoření, při které vzniká světlo a teplo. Při této reakci se organická hmota rozkládá a uvolněné prvky se slučují s kyslíkem na oxidy, minerální látky zůstávají v popelu. Hlavním produktem hoření pak je kromě tepla a světla oxid uhličitý a voda.
