Pomalým rozvážným krokem kráčejí po větvích, lehce se kolébají ze strany na stranu a každým okem se dívají jinam. Dovedou změnit barvu a stát se neviditelnými. Uloví kořist na vzdálenost větší, než kolik sami měří. Jen jedno nedovedou - ubránit svůj domov, své životní prostředí před bezohlednými lidmi.
Pomalým rozvážným krokem kráčejí po větvích, lehce se kolébají ze strany na stranu a každým okem se dívají jinam. Dovedou změnit barvu a stát se neviditelnými. Uloví kořist na vzdálenost větší, než kolik sami měří. Jen jedno nedovedou - ubránit svůj domov, své životní prostředí před bezohlednými lidmi.
Chameleoni. Tajemná zvířata, kterým příroda dala do vínku vlastnosti, jaké u jiných druhů ne najdeme. Vědci dnes rozlišují téměř 160 druhů chameleonů, a přestože tyto ještěry najdeme v tropech a subtropech celého Starého světa (žijí i v malé oblasti jižní Evropy), za jejich hlavní domov musíme považovat ostrov, který se v dávných dobách odtrhl od Afriky a na němž se život vyvíjel zcela nezávisle na okolí, Madagaskar. Právě tady žije nejvíce druhů, chameleoni zde obývají prakticky všechna dostupná prostředí. Jejich přežití je však ohroženo - místní obyvatelé ve snaze získat půdu pro pole a pastviny bezohledně vypalují původní tropické pralesy a celý ostrov se postupně mění ve vyprahlou spálenou pustinu, v níž chameleoni (ale i další endemické druhy živočichů) nemohou žít. Vědci zabývající se chameleony již nemají čas na výzkum, než by ho dokončili, objekty jejich zájmu by vyhynuly. To hlavní, čemu se proto dnes věnují, je chov a rozmnožování nejohroženějších druhů v zajetí. Není to tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Chameleoni jsou zvláštní tvorové, a k životu proto vyžadují i zvláštní podmínky. Jaké, to dnes ještě nikdo přesně neví. Přestože se mnoho druhů již v zajetí rozmnožit podařilo, většina se množí jen do třetí generace. Své chovatele přitom chameleoni vždy znovu a znovu něčím překvapí. Tím největším (a nejnepříjemnějším) překvapením jsou jejich náhlá úmrtí. Jeden den chameleon v teráriu spokojeně žije, páří se, přijímá potravu, druhý den leží na dně bez známek života. Jako by se rozhodl, že už ho prostě dál žít nebaví.
BARVA MLUVÍ
Jednou z nejtypičtějších vlastností chameleonů je, že dovedou měnit své zbarvení. Barevná proměnlivost však není tak velká, jak si většina lidí představuje - žádný chameleon nedokáže používat všechny barvy spektra. Pravě naopak, každý je vybaven určitou barevnou škálou a barevným vzorem. Rozsah barev často nebývá příliš velký - některé druhy dokonce jen mění odstín zeleně od světlé po tmavou, jiné přebarvují tím způsobem, že jim na zeleném podkladě vystoupí nějaký barevný vzor. Na noc se chameleoni "převlékají" do nevýrazné bledě zelené, šedé či namodralé... Důvody, proč chameleoni mění barvu, nejsou jednoznačné. Samozřejmě - v první řadě jde o maskování, chameleon přizpůsobí své zbarvení zeleni větví a listů, v nichž se ukrývá. Pomalé pohyby, zploštění těla a postavení zvířete na opačné straně větve či kmínku, než je pozorovatel, pak chameleona dokonale skryje před zvědavými pohledy každého vetřelce. Barvou však chameleoni také komunikují mezi sebou. Tato samotářská zvířata jsou vůči sobě značně agresivní. Setkají-li se dva jedinci na jednom místě, prudce se nadouvají, zplošťují tělo tak, že vypadá téměř jako kulatý terč, jímž se k vetřelci stavějí bokem a - vzteky ztmavnou (mnozí chameleoni zuří černě), na těle se jim objeví pruhy, nebo jinak nápadně a prudce mění barvu. Řeč výrazných barev používají i samičky. Jejich partneři se k nim nechovají zrovna vybranými způsoby, samička, která již byla oplodněna, se proto dalšímu páření dost intenzivně brání. A svůj stav a nevybranými způsoby, samička, která již byla oplodněna, se proto dalšímu páření dost intenzivně brání. A svůj stav a neochotu k páření dává samci najevo právě změnou své tělesné barvy, např. zrudne - nahradí zelené zbarvení červeným.
NEROZLUŠTĚNÁ ZÁHADA
Na chameleoní hlavě jsou nejnápadnější oči. Zdánlivě sice nejsou moc velké, ale viditelná je z nich vlastně jen zornička, zatímco zbytek oka se skrývá za srostlými víčky. Nejzvláštnější však je pohyb chameleoních očí, každé oko se totiž může pohybovat samostatně, dívat se svým směrem nezávisle na druhém oku. Chameleon se tak může bez problémů koukat jedním okem před sebe a druhým za sebe, nahoru nebo dolů. Obvykle propátrává okolí tak, že v protisměru krouží každým okem do všech stran. Pohyblivost očí se nejvíc uplatní v okamžiku, kde se do zorného pole zvířete dostane nějaký zajímavý objekt, zejména hmyz či jiná kořist. Chameleon zamíří obě oči dopředu a při pozorování oběti se lehce kolébá vpřed a vzad. Získá tak naprosto přesnou informaci o poloze a vzdálenosti kořisti, kterou pak zcela neomylně uloví prudkým vystřelením dlouhého jazyka. Způsob, jak zvíře v mozku vyhodnocuje a spojuje dva nezávislé vjemy z okolního prostředí (dívá-li se každým okem jinam), nebo naopak je spojí do jednoho obrazu (soustředí-li pohled např. na kořist), je jednou z mnoha záhad, kterou vědci zatím nejsou schopni vyřešit. Jen si zkuste představit, že byste např. jedním okem sledovali provoz na ulici, auta projíždějící před vámi, a druhým kamaráda za sebou. V mozku by se vám asi oba vjemy spojily stejně, jako se překrývají dva obrázky, které jste omylem exponovali na jedno filmové políčko.
NEOMYLNÝ STŘELEC
Pozorovat lovícího chameleona je fascinující. Není vůbec pravda, že ještěr jen nehybně čeká, až se kořist sama přiblíží na dosah. Zpozoruje-li chameleon vzdálenější lákavé sousto, sám se k oběti aktivně přibližuje. Jeho pohyb se nepodobá pohybu žádného jiného zvířete - neuvěřitelně pomalu přesouvá jednu nohu po druhé kupředu, k udržování rovnováhy na tenké větvičce mu pomáhá i ovíjivý ocásek, a kýve přitom tělem, jako by se lehce pohupoval ve větru. Posun vpřed je tak pozvolný a plynulý, že si ho oběť, jejíž zrak je většinou schopen rozpoznávat právě pohyb, vůbec nevšimne. Chameleon se navíc vůbec nepřiblíží tak blízko, aby svou kořist vyplašil - zastaví se od ní ve vzdálenosti, která je často stejná nebo i o něco delší, než je délka jeho těla. Tady, s pohledem upřeným na svůj budoucí oběd, lehce zaváhá, ještě párkrát se mírně zhoupne vpřed a vzad a pak začne docela pomalu otevírat tlamu. To všechno můžeme ještě stále dobře sledovat. I okamžik, kdy se z tlamy začne vysunovat masitá špička jazyka. Chameleon pečlivě míří. Co se stane pak, už lidské oko téměř nezachytí. Přes celou tu vzdálenost, která dělí chameleona od oběti, se vymrští dlouhý tenký jazyk, jeho špička kořist pevně uchopí a zmizí s ní v rozevřené tlamě (chameleoni kořist na špičku jazyka nepřilepují, jak se ještě donedávna věřilo). Na to, jak je celý jazyk tenký, má obrovskou sílu, sousta, která dokáže do tlamy přitáhnout, jsou často mnohem větší, než je celá chameleoní hlava. Chameleon úlovek několikrát pomalu přežvýkne a pak ho nasouká do silně roztažitelného jícnu. Je po divadle, čas poohlédnout se po dalším soustu...
MADAGASKAR
Je to čtvrtý největší ostrov světa, ležící při východním pobřeží Afriky. Ostrov se od africké pevniny oddělil asi před 150 miliony lety. Mosambický průliv, který ho dělí od kontinentu, je v nejužším místě široký pouhých 400 km, přesto byl od samého počátku ostrov tak dokonale izolován od okolního světa, že se na něm vyvinula zcela jedinečná flóra a fauna. Převážná většina ostrovních druhů rostlin a živočichů tak patří mezi tzv. endemity - nikde jinde na světě je nenajdete. Bohužel, toto nenahraditelné přírodní bohatství rychle mizí v plamenech - místní lidé navzdory úsilí přírodovědců a ochranářů celého světa neustále vypalují původní lesy a mění tak svůj ostrov ve spálenou zemi. Chameleoni, kteří nemohou před ohněm utéct do bezpečí, patří k nejohroženějším druhům.
TAJEMNÝ OBR
Někteří chameleoni dorůstají skutečně úctyhodných velikostí. Za největší druh je považován až 70 cm dlouhý chameleon obrovský ( Furcifer oustaleti ), ale délkou kolem 70 cm mu konkuruje i další, kriticky ohrožený madagaskarský druh, chameleon Parsonův ( Calumma parsoni ), nebo východoafrický chameleon Mellerův ( Chamaeleo melleri ). Podle pověstí madagaskarských domorodců však v severních oblastech ostrova žije ještě mnohem větší chameleon, obr dorůstající rozměrů středně velkého psa. Domorodci ho nazývají přítelem krále. Obyvatelé i značně od sebe vzdálených obcí se v popisu tohoto zvířete dokonale shodují. A protože se nemohli domluvit, je dost pravděpodobné, že tajemný chameleoní obr existuje. Když však vědci vypsali odměnu za jeho ulovení, narazili. Pověrčiví domorodci odmítli zvíře hledat, neboť je považují za posvátné a jeho odchycení by mohlo přinést neštěstí. Vědci si proto při pátrání po tajemném obru musí vypomoci jinak.
CHODEC PO VĚTVÍCH
Chameleoni jsou mezi ještěry výjimkou - na rozdíl od většiny druhů neumějí rychle běhat, místo toho se jen zvolna pohybují váhavým krokem. Zato jsou skvěle vybaveni k pohybu po větvích. Mají nelámavý chápavý ocásek, který dokážou ovinout kolem větvičky a použít jako pátou končetinu, dovedou se za něj na větev dokonce i zavěsit. Také prsty končetin jsou uzpůsobené pohybu po větvích - jsou srostlé vždy dva a tři, takže tvoří na noze jakési pevné klíšťky, jejichž "čelisti" se kolem větviček svírají nebo se proti sobě pomocí drápků zachycují nerovností v kůře stromů.
DOMÁCÍ MAZLÍČCI
Všichni chameleoni jsou zapsáni v Červené knize ohrožených druhů živočichů. Přesto patří k nesmírně oblíbeným terarijním zvířatům - na každé burze (i u nás) nabízejí chovatelé k prodeji neuvěřitelné množství chameleonů . Jak je to možné? Budete-li všímavější, zjistíte, že se prakticky vždy jedná o jediný druh, o chameleona jemenského ( Chamaeleo calyptratus ). Tento africký druh je mezi chameleony výjimkou, chovatelům se ho daří množit již po tolik generací, že ho lze považovat za domácího mazlíčka (podobně jako např. andulku či křečka) a byl zařazen mezi výjimky, na které se nevztahují přísná pravidla o prodeji chráněných druhů.
