Člun zastavuje u skalnatého břehu. Nasazujeme si potápěčské masky a láhve se stlačeným vzduchem, naposledy kontrolujeme výstroj a pak padáme do moře. Dno je pouhé tři metry hluboko, ponor ale plánujeme mnohem hlubší. Pod námi totiž zeje temný otvor - ústí podmořské jeskyně.
Život v podmořské jeskyni
Chorvatské pobřeží Jadranu je na většině míst lemováno vápencovými horami. Hornina, která původně vznikala na dně pravěkých moří, se díky vrásnění dostala vysoko nad úroveň oceánu. Dlouhodobé působení dešťové vody umožnilo vznik mnohých krasových jevů - povrch skal je zbrázděn škrapy, hluboké závrty a ponorné řeky jsou běžným jevem a podzemí je protkáno mnoha jeskynními systémy.
PONOŘENÝ KRAS
Celé jadranské pobřeží pozvolna klesá pod hladinu moře. Ostrovy, na které mnozí z nás jezdí na prázdniny, jsou jen vrcholky dávných pohoří. I v těchto horách dříve pršelo a voda pilně rozpouštěla vápencové skály. Po několika desítkách či stovkách tisíc let se celý kras ponořil pod hladinu. Podmořské jeskyně jsou velmi zajímavé biotopy, kde lze potkat mnohé zvláštní tvory, přizpůsobené životu ve věčném šeru. To je pro potápěče-biology, jako jsem já a Tereza, velké lákadlo. Většina jeskyní ale pro nás není - bez patřičného výcviku je ponor do jeskyně hazardem s vlastním životem. Nyní se pohupujeme na hladině u ostrova Brač, jen pár metrů od břehu zátoky Lučica. Tady je jedno z míst, kde mohou i "obyčejní" potápěči do jedné z podmořských jeskyní celkem bezpečně nahlédnout. Nečeká nás ani úplná tma, ani úzké prostory - na tomto místě došlo k prolomení stropu rozsáhlého podzemního dómu, takže do jeskyně vplujeme shora a paprsky světla od vchodu nám budou stále ukazovat cestu ven.
SILUETA NETOPÝRA
Rychle se propadáme poměrně úzkým vstupem a zapínáme světla. Pod námi se rozevírá jeskynní dóm. Připadáme si, jako bychom plavali v kostele - jeskyně je skutečně ohromující. Balvany z prolomeného stropu utvořily val v hloubce asi 25 metrů, na obě strany se dno dále svažuje. Klesáme hlouběji a vydáváme se k jedné ze vzdálenějších stěn. Kolem nás je tajuplný modrý přísvit - světlo sem proniká jen vstupním otvorem, jehož silueta připomíná rozepjatá křídla netopýra. Najednou před sebou na šedém bahně dna zahlédnu nějaký pohyb - jako by se tam převaloval velký hnědý hadr. Žádný proud tu ale není, a kde by se tu hadr vzal? Při pohledu zblízka je vše jasné. Na dně leze velký zej rodu Aplysia - tento mořský plž s redukovanou ulitou si díky výrůstkům na hlavě, připomínajícím uši, vysloužil lidové jméno "mořský zajíc". Během ponoru jsme jich pak viděli ještě několik. Zdá se, že jim jde velmi k duhu pastva na rozsáhlých porostech pestrobarevných hub, které pokrývají stěny jeskyně.
BOJ O PROSTOR
Stěny jeskyně jsou neustálým bitevním polem - přisedlí živočichové mají jen omezený životní prostor, a tak neúprosně přerůstají jeden druhého. Díky vrstvám hub, mechovek a rournatců často vůbec nevidíme skálu. Můžeme jen odhadovat, jak vypadala jeskyně předtím, než sem vniklo moře a začali ji přetvářet jeho obyvatelé. Kdo třeba může za tyhle útvary visící ze stropu? Až po chvíli nám dochází, že si právě prohlížíme původní výzdobu jeskyně. Vždyť každá správná jeskyně musí mít krápníky! Ačkoli jsou pod hladinou moře, krápníky dále narůstají - díky vrstvám živočichů, kteří na nich našli svůj domov. Pomalu kroužíme podél stěn a stoupáme vzhůru. Barvy i tvary místní výzdoby si s nejnavštěvovanějšími suchozemskými jeskyněmi vůbec nezadají - některé houby vytvářejí barevné kaňky jako z palety abstraktního malíře, další zase bílé propletené shluky, jako by je někdo přinesl z Ochtinské aragonitové jeskyně na Slovensku. Jiné části stěn jsou domovem stovek mnohoštětinatých červů - jejich vápenaté schránky přilepené k podkladu chrání měkké tělo; vyčnívá z nich jen elegantní koruna tykadel, kterými červ odfiltrovává z vody plankton a další částečky potravy.
ŠUPINATÍ OBYVATELÉ
Ve světle našich baterek se pohnula červená silueta - parmovec Apogon imberbis na nás nevrle kouká velkým okem. Tyto jen asi 10 cm velké rybky, zvané díky svému zbarvení "kardinálky", jsou typickými obyvateli stinných míst. Výrazně červená barva ve skutečnosti slouží jako maskování - červené světlo je mořskou vodou pohlceno nejdříve, a proto bez umělého osvětlení vypadá červená ryba jako černá. Nahoru posazená velká ústa dávají parmovcům naštvaný výraz. Zvláště samec ale velká ústa nutně potřebuje - po tření sesbírá jikry a přechovává je v tlamě, dokud se plůdek nevylíhne a trochu nevyroste. "Naše" kardinálka je z nezvyklého silného světla nervózní a snaží se schovat do štěrbiny. Proto ji posléze opouštíme a pokračujeme ve výstupu. Vzduchu nám v tlakových lahvích rychle ubývá, brzy bude čas na návrat. Zhasínáme baterky a užíváme si přirozeného osvětlení. Jeskyně nám ale na rozloučenou připravila ještě jedno překvapení. Tereza najednou gestikuluje a ukazuje do volného prostoru před námi. Pak to zahlédnu také - ze šera se vynořuje několik velkých stínů, elegantně kroužících podél stěn. Kranasi Seriola dumerili jsou skutečnými králi tohoto podvodního světa. Štíhlé ryby plavou ve skupině - jeden asi metrový kranas je následován několika menšími. Zanořují se hlouběji, jako by si chtěli prohlédnout naše kolegy, kteří jsou stále dole v jeskyni. My zatím míříme k východu, do oslňujícího denního světla. Byla to taková pěkná tečka za tím naším ponorem.
JESKYNNÍ POTÁPĚNÍ
Jeskynní potápění vyžaduje nejen speciální vybavení a výcvik, ale i dokonalou fyzickou a psychickou kondici. Úplná tma, úzké prostory bez možnosti okamžitého vynoření, snadno se kalící dno... to jsou faktory, které si vyžádaly už nejednu oběť. Proto má většina potápěčů před jeskyněmi respekt a vyhýbá se jim. Naprostou samozřejmostí při skutečném jeskynním potápění jsou vodicí šňůry. Ty musí potápěč dokázat sledovat i poslepu - při zvíření bahna ze dna je šňůra Ariadninou nití, která jediná může ukázat cestu ven.
VE VĚČNÉM ŠERU
Obyvatelům podmořských jeskyní tma nevadí - právě naopak, nedostatek světla znevýhodňuje jejich konkurenty nebo predátory. Malá intenzita slunečního záření například způsobuje, že kromě vstupních partií jeskyně nemohou růst na stěnách řasy. To umožňuje rozvoj mnohým přisedlým živočichům, kteří jinak boj o prostor s řasami prohrávají. Stěny jeskyní pokrývají houby, mechovky, sumky nebo mnohoštětinatí červi, po nich pak lezou tvorové, kteří se jimi živí. V šeru jeskyně také nacházejí úkryt mnohé ryby, které často se soumrakem vyplouvají za potravou do volné vody.
