Lesní muž ještě žije

Zatímco sněžný muž je tajemné stvoření, jehož existence je velmi pochybná, lesní muž je bytost vědecky doložená a skutečně žijící. Ještě stále žijící, bohužel rychle ubývající.
Lesní muž žije - jak také jinak - v lese. Tropickém. Přes svou velikost a značnou váhu se obratně pohybuje ve větvích stromů, k čemuž mu slouží mimořádné dlouhé svalnaté paže sahající až pod kolena. Je to vůbec největší živočich, který je doma v korunách stromů. Jméno lesní muž mu dali domorodci na Borneu a Sumatře: v malajštině se to ovšem řekne orang-utan. Pod názvem orangutan ho proto zná celý svět. Ve volné přírodě však dnes přežívá posledních 15 - 20 tisíc lesních mužů: orangutani patří mezi kriticky ohrožené druhy živočichů.

DNY HOJNOSTI A STRÁDÁNÍ

Orangutani jsou převážně býložraví a nejraději si pochutnávají na sladkém ovoci, jako jsou např. různé druhy fíků. Energeticky bohaté a výživné plody však v pralese nedozrávají po celý rok pravidelně, v určitých měsících je jich nadbytek, pak ale přijde období, v němž na stromech neroste vůbec žádné ovoce. Pro orangutany tak nastává po měsících hojnosti čas strádání. V období nouze přijde k dobru i kůra stromů, různé výhony či šťavnaté, leč nevýživné listy. Samci se dokonce odvažují sestoupit na zem a hledat potravu zde, samice s mláďaty se ale do tak nebezpečného dobrodružství nepouštějí a vytrvale zůstávají v korunách stromů. V tomto období také orangutani putují za potravou na mnohem větší vzdálenosti než v časech hojnosti. Příroda ale orangutany pro čas strádání vybavila, jejich organismus se střídání nadbytku a nedostatku stravy dokonale
přizpůsobil - podobně jako organismus lidský. V době, kdy je potravy nadbytek, se v těle orangutanů ukládá tuk - zvířata tloustnou. Když pak nastane nouze, tukové zásoby jim pomáhají přežít toto nepříznivé období. Že tomu tak opravdu je, potvrdily i rozbory moče, které prováděli vědci sledující život divokých orangutanů - ukázalo se, že v době nedostatku ovoce se v moči orangutanů objevují látky, jež vznikají pouze rozkladem v těle uložených tuků. Výkyvy v příjmu potravy se projevují i mnoha dalšími způsoby - jedním z nejdůležitějších projevů dostatku či nedostatku živin je tvorba pohlavních buněk, což je nápadné zejména u samic. V době, kdy se živí především výživným a na energii bohatým ovocem (které mimo jiné obsahuje jen velmi málo vlákniny), se v tělech samic zvyšuje hladina estrogenu, přicházejí do říje a jsou ochotné k páření. V období nouze naopak hladina estrogenu a tím i pohlavní aktivita samic klesá. Samice se tedy páří pouze v čase, kdy jsou v dokonalé tělesné kondici a mohou plodu, který se následně vyvíjí v jejich těle, poskytnout plnohodnotnou výživu.

SEDMILETÉ MIMINKO

Orangutaní miminko se nijak neliší od miminka lidského - když se narodí (po osmi až devíti měsících březosti), je slabé a bezmocné, zcela odkázané na mateřskou péči. Orangutaní maminka ho sice nevozí v kočárku, zato ho přenáší na břiše či na zádech, a děťátko se přitom jako klíště drží její dlouhé srsti. Drží se tak pevně, že nespadne ani v okamžicích, kdy s ním matka cestuje v korunách stromů a přehupuje se z větve na větev. Matka ho nezvykle dlouho kojí, někdy až šest let. Orangutani se proto velmi pomalu rozmnožují: orangutaní samice mívá v průměru jedno mládě za osm let! Proč samice tak dlouho pečuje o mláďata - nebo, obrátíme-li to - proč je mládě tak dlouho závislé na matce, vědci dosud přesně nevědí. Snad je to proto, že se mladý orangutan musí naučit spoustě dovedností, které potřebuje pro život v pralese - od výběru místa pro stavbu hnízda na spaní přes jeho vlastní stavbu až po hledání potravy i v časech, kdy je jí nedostatek.

NA ŽIVOT A NA SMRT

Orangutani jsou sice samotáři, přesto vytvářejí jakási volná společenství - v určité oblasti se pohybují stále stejná zvířata, která se navzájem znají a při náhodných setkáních respektují. Dospělý samec se obvykle pohybuje v určitém teritoriu (bývá značně velké, 2 - 6 km 2 ), se kterým se překrývají menší teritoria několika samic. Jednotlivá zvířata se však setkávají většinou jen v období páření. Svá teritoria si samci označují především zvukově - řevem a hlubokým hlasitým mručením, které lze slyšet i na kilometr daleko. Pokud se přesto dva samci setkají, skřípou zuby, navzájem si vyhrožují a snaží se jeden druhého zastrašit. Jen zcela výjimečně mezi nimi dochází ke skutečnému fyzickému střetu. V takovém případě pak může jít o boj na život a na smrt. Mohutné orangutaní špičáky jsou nebezpečnou zbraní, kterou si zvířata zasazují hluboké kruté rány. Slabší jedinec, který utrží několik takových tržných ran a kousanců, může podlehnout psychickému stresu a následným infekcím, jimž oslabený organismus nedokáže vzdorovat.

ORANGUTANI U NÁS
Orangutani patří k velmi atraktivním chovancům zoologických zahrad, protože však jde o velmi přísně chráněný a mezinárodně sledovaný druh, nemůže si ho dovolit každá. Přesto se s orangutany můžete seznámit i u nás. V naší republice je úspěšně chová zoo ve Dvoře Králové, v Ústí nad Labem a v Liberci (pražská zoo se na čas musela se všemi velkými lidoopy v důsledku povodní rozloučit), slovenští milovníci zvířat se na ně mohou zajet podívat do zoo v Bojnicích.

SAMOTÁŘI
Na rozdíl od ostatních lidoopů jsou orangutani samotáři. Dospělí samci cestují osamoceně, jen samice někdy putují pralesem ve dvojici a doprovází je pouze jejich mládě, případně starší nedospělý potomek. Tento samotářský život pravděpodobně vznikl jako přizpůsobení potravní nabídce - oblíbené plody, jimiž se orangutani živí, nerostou na jednom místě, ale jsou roztroušené po celém pralese. Větší skupina lidoopů by se proto na jednom místě neuživila.

ORANGUTANI
Zoologové je spolu se šimpanzi a gorilami řadí mezi lidoopy (čeleď Pongidae, dříve Hominidae ) a dali jim odborné jméno Pongo pygmaeus . Orangutani kdysi obývali značnou část jihovýchodní Asie, dnes však žijí pouze na ostrovech Borneo a Sumatra. Dospělí samci mohou vážit až 90 kg, vzhledem ke krátkým zadním končetinám však jejich výška nepřesahuje jeden a půl metru. Naprosto mimořádná je naopak délka jejich paží - orangutan je může rozpřáhnout na vzdálenost téměř dva a čtvrt metru. Mezi ostatními lidoopy patří orangutani k primitivnějším druhům, od hlavní vývojové linie vedoucí až k člověku se oddělili ze všech nejdříve, s lidmi proto mají méně společných znaků než gorily nebo lidem nejpodobnější šimpanzi.

AKROBATICKÉ MILOVÁNÍ
Ani samotářští orangutani se nemohou rozmnožovat, aniž by se sešli samec se samicí. Jejich páření, které je podmínkou vzniku nového života, ale můžeme považovat za téměř akrobatický výkon. Samec se samicí obvykle zaujímají polohu tváří k sobě, stejně jako šimpanzi bonoba nebo většina lidí. Na rozdíl od nich se však neoddávají milostnému aktu vleže či vestoje na zemi. Právě naopak, ani v této situaci neopouštějí koruny stromů a páří se tak, že jsou zavěšeni za paže na větvích stromů.