Po roce na Sibiři

Sibiř, jih Novosibirské oblasti, červenec 2003. Stojíme na srázu nad Obem a monitorujeme jednoho z čápů černých, které jsme před několika dny označili vysílači. Vlastně všechno je jako před rokem; jen čápi, jejichž cestu do zimovišť chceme sledovat, jsou jiní. Snad budou mít víc štěstí a vyhnou se všem nástrahám...
Ale ne, změnilo se toho víc. Nikolaj Juškov zrovna ukazuje na okraj srázu a říká: "Loni byl tak o dvacet, možná třicet metrů dál. Sám pamatuji doby, kdy Ob tekl skoro kilometr odtud." Ob, široký skoro tři sta metrů, se

hluboko pod námi stáčí do velkého oblouku a postupně ukusuje břeh. Uvědomuji si, že dřevěnice kousek od nás jsou už opuštěné. Brzo i ony padnou za oběť řece, která si proráží nové koryto. "Někdy ve dvacátých nebo třicátých letech hrozilo, že se Ob prokouše k Nižnímu Suzunu a pohltí ho," vypráví Nikolaj. "To je kousek odtud... Celou zimu tehdy Suzunští včetně žen a dětí kopali kanál, kterým na jaře odvedli vody Obu stranou."

ŘÍČKA

V ruštině je Ob ženského rodu, ale místní lidé ho často ani nejmenují a mluví o něm jednoduše a tak trochu láskyplně jako o rjéčce - říčce. Přináší jim totiž obživu. Nenajde se snad nikdo, kdo by nechodil na ryby. Na Obu je vždycky vidět loďku a na břehu rybáři, kteří přebývají v zemljankách a několik dnů nebo týdnů se věnují rybolovu. I teď jsou v dohledu hned tři rybářské loďky. Nikolajovi se ale na jedné z nich něco nezdá a půjčuje si dalekohled. "To jsou pytláci," říká po chvíli. "Vidíš ten dřevěný kříž na hladině vedle loďky? Tak na něj se upevňuje síť, kterou se loví jeseteři." Každý rybář by měl mít povolení a respektovat pravidla rybolovu. Některé způsoby - jako ten "s křížem" - jsou zakázány a vybrané druhy ryb chráněny. Týká se to především jeseterovitých ryb. Za jeden kus běžného druhu je pokuta 250 rublů, za nejvzácnějšího jesetera dokonce 10 000 rublů (hodnota rublu je jen o málo menší než naší koruny, ale příjmy jsou na ruském venkově mnohem nižší). Ani s povoleními, ani se zákazy si však většina lidí neláme hlavu a pytlačí.Také přikládám k očím dalekohled a vidím, jak pytláci vytahují ze sítě asi šest ryb. Tak dvě nebo tři z nich budou nejspíš opravdu jeseteři...

KOLCHOZNÍCI A BOMŽOVÉ

Seděli jsme v letní kuchyni u Juškovových, blížil se večer a venku, jako každý den touhle dobou, začínalo být rušněji. Z pastvy se vrátilo stádo krav, které se zvolna rozcházely k jednotlivým domům. Pro většinu lidí je nezbytností obhospodařovat záhumenek a chovat krávy, prasata a slepice. Přilepšují si tak k nevelké výplatě, kterou dostávají z kolchozu. "Zlepšilo se to tady za poslední rok?" zeptal jsem se Nikolaje. "Kdepak, je hůř," odpověděl mi. Paní Juškovová zrovna přinášela smažené ryby a pirožky plněné bramborami. "Pořád se tady díky kolchozu žije oproti jiným vesnicím dobře, spousta lidí má auta, ale za sovětských dob to bylo mnohem lepší." Nikolaj si tehdy pořídil terénní gazík, motorový člun a burana - sněžný skútr, na němž dodnes v zimě brázdí sněžné pláně. "Člun jsme vždycky v létě převezli od Obu na jezero," zavzpomínal, "a naše holky za ním jezdily na vodních lyžích." "A jak je jinde? Třeba v Taradanovu?" zeptal jsem se, i když jsem tušil, jaká bude odpověď. Poznali jsme několik vesnic, ve kterých byla většina domů polorozpadlá. "Sám jsi to viděl. Není tam práce, zato spousta bomžů - povalečů -, kteří nemyslí na nic jiného než na vodku a samohonku. Vzpomínáš si na toho klučinu, Ivana, který nám ukázal čapí hnízdo? Tak jeho rodiče loni prvního května odešli na flám a od té doby je nikdo neviděl." "Vrátí se vůbec?" zeptal jsem se. "Musejí," řekl s překvapivou jistotou Nikolaj. "A z čeho ten kluk žije?" "Obchází příbuzné a pase krávy," odpověděl mi a za okamžik důrazně dodal: "Ale do školy - do školy chodí!"

CENA ŽIVOTA

"Můj dědeček říkal, že les je bůh," prohodil Nikolaj a dodal: "Dobře, že už je dávno po smrti a nevidí, co se s lesem děje teď." Byli jsme opět u Obu a povídali si se Sašou D. Setkání s ním zprostředkoval Nikolaj poté, co jsme při cestách za čápy zjistili, že některé z lesů, jimiž jsme projížděli loni, už neexistují. "Vládne tu divoký kapitalismus," konstatoval Saša a začal vysvětlovat, že těžba lesů je ohromný byznys. Jedna borovice "na-stojato" přijde zhruba na 150 rublů; když se pokácí a zpracuje, stojí už 2500 rublů. S tímhle obchodem je samozřejmě spojena korupce. Na nejnižších úrovních vypadá tak, že lesník, který má dohlížet na vytěžení deseti hektarů lesa, dostane láhev vodky, aby se nedíval, jak se kácí o deset hektarů víc. Na vyšších úrovních už jde samozřejmě o víc - buď o peníze, nebo rovnou o život. Saša uvedl několik jmen místních lidí, kteří se kácení snažili zabránit, a byli nalezeni mrtví. Údajně sebevraždy... "Když jsem se o to začal zajímat, zatelefonovali a připomněli mi, že mám hezkou dcerku...," řekl Saša. "Víte, jakou cenu má můj život? 250 dolarů. Můžou mě za ty peníze nechat zabít a ani pes po mně neštěkne." Pochopil jsem, proč nechtěl, abych ho jmenoval, a proč nás prosil, ať se nikde neobjeví jeho fotografie. Kdysi se borovice, jejichž dřevo se používalo a dodnes používá jako stavební materiál, kácely jen za březnového úplňku. Právě tehdy bylo jejich dřevo nejlepší a v Suzunu dodnes stojí dřevěné domy staré dvě stě a více let. Když se do jejich stěn sekne sekerou, prý od tvrdého dřeva létají jiskry... Podle Saši byla i v sovětských dobách těžba velmi přísně kontrolována a rabování lesů začalo až v 90. letech. Mnoha a mnoha místním lidem, kteří z těžby nic nemají, se to nelíbí - vesničané jsou na lese závislí a také mnozí lidé z města by rádi les zachovali pro své děti...

NADĚJE PRO LES

Nad Ob se přihnaly mraky a rozpršelo se. Všichni jsme se namačkali do Nikolajova gazu. Zapnul jsem v autě notebook a začal promítat Khalilovy fotografie z odchytu čápů a nasazování "batůžků". Pořád mi ale v hlavě ležela těžba lesů. Když jsme byli v Suzunu, místní úřady projevily překvapivý zájem o ochranu čapích hnízdišť. Jejich představa je taková, že lesy, kde čápi hnízdí, by měly být vyhlášeny za chráněné. Po tom, co jsme se dozvěděli od Saši, jsem začínal mít dojem, že čápi, které všichni viděli v televizi a četli o nich v novinách, by mohli být pro ochránce lesů dobrou záminkou, jak alespoň někde těžbu zkomplikovat. Kdo ví, jak to všechno vlastně je... Ale kdyby náš projekt pomohl místním ochráncům přírody, přinesl by možná víc, než od něj očekáváme: sice nepatrnou, ale přece jen změnu k lepšímu.

NOVÁ ODYSEA

Projekt Nová odysea byl zahájen v minulém roce a jeho "hlavními hrdiny" jsou čápi černí označení satelitními a pozemními vysílači. Cílem projektu je především poznat jejich tahové cesty a zimoviště a zjistit, co nebo kdo je během tahu ohrožuje. Současně Nová odysea nabízí možnost, jak naší veřejnosti přiblížit život v oblastech, které jsou vzdálené nejen geograficky, ale mnohdy také kulturně.