Anatomická přizpůsobení souvisejí především s pohybem ve vodě. Žraloci mají dokonalý hydrodynamický tvar těla, který jim umožňuje velmi rychlý pohyb. Díky chrupavčité kostře jsou také nesmírně ohební, což jim usnadňuje lov i značně velké, rychlé a obratné kořisti. Rychlost pohybu ještě zvyšuje zvláštní uspořádání šupin - proslulé drsné žraločí šupiny se nepřekrývají, ale dotýkají se jedna druhé a mezi nimi a povrchem kůže vzniká množství nepatrných kanálků, jimiž může proudit voda. Voda tak žraločí tělo při plavání snadno obtéká a nevzniká žádné tření, které by ho brzdilo.
Leckdo možná zaslechl cosi o tom, že žralok nemá plynový měchýř, takže bez pohybu klesá ke dnu a údajně se dokonce může utopit. Obojí je pravda, ale jen zčásti. Ve skutečnosti spolu tyto dvě věci příliš nesouvisejí. Žraloci skutečně nemají plynový měchýř, jeho funkci však přebírají obrovská játra (u velkých druhů mohou vážit až 90 kg) vyplněná množstvím lehkého tuku. Ta nadnášejí žraloka stejně účinně jako plynový měchýř, a navíc mu slouží mnohem lépe, protože mu umožňují měnit hloubku daleko rychleji, než jsou schopny ryby vybavené měchýřem. Žralok je proto při útoku vzhůru velmi rychlý a vyhlédnutá kořist prakticky nemá šanci na únik.
Možnost, že se žralok utopí ve svém vlastním živlu, také existuje. Souvisí však se způsobem žraločího dýchání a způsobem pohybu. Žraloci nemají skřele jako kostnaté ryby, voda k žábrám proudí tlamou a vytéká žaberními štěrbinami. Někteří žraloci mohou k žábrám vodu aktivně pumpovat pomocí svalů, ale mnohé druhy tyto svaly nemají a voda omývá žaberní oblouky pouze tehdy, když se žralok pohybuje vpřed: čím rychleji, tím je okysličování silnější. Žralok, který nemůže plavat (např. uvízne v síti), se proto udusí, neboť okysličená voda přestane proudit kolem žaber. Navíc žraloci většinou nejsou schopi se ze sítě vymotat, protože neumějí couvat.
Podivuhodné žraločí smysly
Snad vůbec nejpozoruhodnější na žraločích smyslech je jejich počet - žralok totiž své okolí nevnímá pěti smysly jako my lidé, ale osmi! Není proto divu, že tak snadno a rychle odhalí každou potenciální kořist a že má oběť tak malou šanci na únik.
Sluch
Žralok slyší na vzdálenost několika kilometrů lodní motor, úder harpuny nebo hluk, který vydává zraněná ryba při nezvyklých prudkých pohybech.
Zrak
Dlouho se myslelo, že žraloci nemají příliš dobrý zrak, ale pokusy ukázaly, že pod vodou vidí mnohem lépe než člověk: mají roztažitelnou zornici a za sítnicí zvláštní vrstvu odrážející světlo, proto vidí dokonale ve dne i v noci, v temné hlubině i u osluněné hladiny. Mimo to vidí i nad vodní hladinu a žralok lidožravý dokonce pro lepší přehled vystrkuje hlavu nad vodu. Nepravdivá se ukázala i domněnka, že žraloci nerozlišují barvy, je tomu právě naopak - nejenže vidí barevně, ale některé barvy je dokonce velmi přitahují - zejména jasně žlutá či oranžová, což jsou zrovna barvy, které se používají na různé záchranné vesty či čluny.
Hmat, chuť
Tyto dva smysly žralok uplatní v přímém kontaktu s kořistí, mnohá kousnutí lidí jsou často vlastně jen jakési ochutnávání, žralok není hladový, jen zvědavý.
Čich
Žraločí čich je pozoruhodný - stačí několik nepatrných pachových molekul krve zraněné ryby rozptýlených ve vodě a mořský dravec vyráží ke kořisti. A protože má nozdry umístěné nesymetricky, snadno podle čichu určí i směr, odkud lákavý pach přichází.
Postranní čára
Stejně jako ryby jsou i žraloci vybaveni postranní čárou. V podstatě se jedná o linii kanálků táhnoucích se podél boků, v nichž jsou nervová zakončení, vnímající změny tlaku, vlnění a vibrace ve vodě. Žralok tak cítí pohyb ryby, lodního šroubu, plavce, potápěče apod.
Ochutnávání tělem
Na bocích žraloků najdete ještě další drobné dutinky mezi šupinami, nacházejí se prakticky po celé délce žraločího těla od hlavy až k ocasu. V těchto miniaturních dutinkách (odborně se jim říká smyslové dutiny nebo neuromasty) jsou zvláštní papily, které vypadají úplně stejně jako chuťové buňky na jazyku člověka nebo ostatních živočichů. Tyto pozoruhodné orgány skutečně slouží k "ochutnávání" vody - žraloci jimi rozpoznávají např. různou koncentraci solí ve vodě, vyústění řek či kanálů u velkých měst atd. Na rozdíl od skutečné chuti, která se uplatňuje až v přímém kontaktu s kořistí, má tento smyslový orgán mnohem větší dosah - žralok může celým tělem vnímat přítomnost lákavé "chuti" i na vzdálenost několika set metrů.
Elektrosenzorický orgán
Pod rypcem, v blízkém okolí nozder, má žralok ještě jeden smyslový orgán, jehož funkce je v živočišné říši zcela ojedinělá. Vědci už dlouho věděli, že žralok je schopen objevit kořist i ve zcela kalné vodě, a to i v případě, že je úplně nehybná nebo dokonce zahrabaná na dně v písku. V této situaci nemůže žralok použít zrak, sluch či vnímat vlnění vody vyvolané pohybem kořisti. Orgán, který dostal odborné jméno Lorenziniho ampule, však je zcela mimořádný - kromě teploty a jemných vibrací zaznamenává především změny (a to i zcela nepatrné) elektrického pole. Tzv. elektroreceptory má více živočichů, ale jejich účinnost rychle klesá se vzdáleností od zdroje. Žralok je však schopen vnímat změny elektrického pole i na několik metrů. Slabé elektromagnetické pole kolem sebe přitom vytváří úplně každý živočich pohybující se ve vodě. Vytváří ho ostatně i pohybující se žralok, proudění mořské vody, zemský magnetismus a mnoho dalšího. Žralok se tak díky tomuto zcela nezvyklému smyslu orientuje na svých cestách oceány (rozeznává světové strany, jednotlivé mořské proudy apod.), rozlišuje zraněnou kořist od zdravých, a tudíž potenciálně nebezpečných živočichů a získává i mnoho dalších informací, které vědci teprve hledají - poměrně nedávno objevené (na začátku osmdesátých let) Lorenziniho ampule jsou totiž stále ještě předmětem jejich bádání.
