Ohrožená hvězda Ruska

Žil na Zemi již před 40 miliony lety. Viděl mamuty a srstnaté nosorožce, jeskynní lvy a medvědy... Mamuti i srstnatí nosorožci vyhynuli, ale droboučký vychuchol žije na Zemi v nezměněné podobě dodnes. Ale jak dlouho ještě?

Tělo má jako ondatra, protáhlý rypáček podobný ježčímu a nohy opatřené plovacími blánami mezi prsty jako ptakopysk. Ze stran zploštělý šupinatý ocas slouží spolu s končetinami zvířeti k plavání, tvor jím přitom pohybuje ze strany na stranu stejně jako ryby. A ten nápadný rypáček nepoužívá jen k hledání potravy, ale také jako šnorchl - dýchací trubičku: zvířátko jej vysune nad hladinu a samo zůstává skryté pod vodou. To je, spolu s jeho převážně noční aktivitou, jednou z mnoha příčin, proč ho většina lidí v přírodě nikdy nespatřila. Ten podivný tvor velký asi jako vzrostlý potkan, s neméně podivným jménem vychuchol, patří mezi hmyzožravce, do příbuzenstva krtků. Z celé skupiny prastarých živočichů zbyly do dnešních dnů pouhé dva druhy. Větší z nich, o kterém je naše povídání, žije ve středním Rusku v povodí řek Don, Ural a Volha, kde obývá mělké, pomalu tekoucí vody. Jediný další druh vychuchola má domov daleko od středního Ruska, až v Pyrenejích, a na rozdíl od své ho východního příbuzného dává přednost rychle tekoucím horským bystřinám.

KONEC JE NA DOHLED

Ještě v 19. století byl vychuchol povolžský zcela běžným živočichem v rozsáhlé oblasti středního Ruska: žil v řekách od Kyjeva po Ural. Byl však intenzivně loven pro svůj hustý kvalitní kožíšek. Žádaná byla i pižmová žlázka, kterou má zvíře u kořene ocásku, pižmo se používalo hlavně v kosmetickém průmyslu. Na začátku dvacátých let minulého století byl vychuchol povolžský prakticky vyhuben a vláda jeho lov přísně zakázala. Přes všechna opatření však zůstal kriticky ohroženým druhem až do dnešních dnů.
V přírodě přitom nemá vychuchol přirozeného nepřítele, protože většině zvířat páchne jeho pižmo natolik, že se mu vyhýbají a neloví ho. Krutý úder populacím vychucholů však zasadila introdukce severoamerického norka, kterému pach pižma nevadí a vychucholy zabíjí, a ondatry pižmové, která je sice neloví, je však silnější a vytlačuje vychucholy z jejich nor a domovů. Rozšíření ondater pak přineslo další související hrozbu - vychucholové začali ve velkém hynout v železech nalíčených na ondatry. Připočteme-li k tomu regulace vodních toků a vysušování tůní a říčních ramen, není divu, že z kdysi souvislého areálu rozšíření dnes zbyly jen izolované ostrůvky: za posledních třicet let se počty vychucholů snížily na polovinu - vědci odhadují, že dnes na Zemi žije méně než 35 tisíc těchto starobylých tvorů.

WWF ZASAHUJE

O osud vychucholů povolžských se začal zajímat celý svět. V roce 1994 se do akcí na jejich záchranu zapojil i WWF (Fond na záchranu ohrožených druhů) a v rezervaci řeky Oka vyhloubil přes 14 jezer a tůní dostatečně hlubokých, aby v zimě nezamrzly až ke dnu, s břehovými porosty, v jejichž kořenech si vychucholové hloubí své nory a doupata. Do tří let byla všechna přísně střežená jezera osídlena vychucholy a dnes se zde tato zvířata rozmnožila tak, že mohou být vysazována i na další místa, kde původně žila. Snaha o reintrodukci je však jako v mnoha jiných případech úspěšná jen částečně, ze všech zvířat vysazených do nového domova (od roku 1929 do roku 1999 jich bylo téměř 10 tisíc) přežívá pouhých 5 - 6 %. Příčin je několik, jednou z nejvážnějších je nelegální rybolov, který však v chudých oblastech s vysokou nezaměstnaností prakticky nelze vymýtit. Smrtelnou pastí pak jsou pro vychucholy trvale nastražené nylonové sítě. Dokud rybáři používali sítě z přírodních materiálů, nemohli je nechávat ve vodě příliš dlouho, aby se nerozpadly (vybírali je každé čtyři hodiny), a zvířata do nich chycená včas osvobodili. Současné nylonové sítě zůstávají ve vodě týden i déle a vychucholové v nich umírají. Zabavování nylonových sítí však není řešením. "Rybáři nepotřebují lovit vychucholy, potřebují potravu pro své rodiny," říká biolog Genadij Chachin, který se sledováním vychucholů zabývá přes 50 let. A věří, že by pomohla i osvěta - kdyby Rusové věděli, jak vzácné zvíře (jde vlastně o endemit, vždyť nikde jinde nežije) vychuchol je, nepochybně by se jejich vztah k nezvykle vypadajícímu, tajemnému tvorečkovi změnil. Zatím dělí vychucholy zařazené jak do národní, tak do mezinárodní Červené knihy ohrožených druhů od vyhynutí 80 přísně střežených lokalit a pět přírodních rezervací, v nichž žije přibližně třetina všech dosud přežívajících jedinců.

VYCHUCHOL PYRENEJSKÝ

Tento druh (Galemys pyrenaicus) žije, jak jeho jméno napovídá, v Pyrenejích a v horách na severu Španělska a Portugalska. Na rozdíl od vychuchola povolžského obývá břehy rychle tekoucích bystřin, říčky a potoky. Je menší - měří asi 12 cm - a válcovitý ocas je dlouhý 14 cm. Stejně jako vychuchol povolžský se živí různými vodními živočichy, které vyhledává pomocí dlouhého ohebného čenichu, a je aktivní převážně v noci. Je zařazen do mezinárodní Červené knihy ohrožených druhů. V současné době ho ohrožuje především znečišťování horských toků a stavby hydroelektráren, které rozbíjejí souvislý areál výskytu na izolované ostrůvky populací. Značný pokles stavu vychucholů pyrenejských mají na svědomí také severoameričtí norci uprchlí z kožešinových farem, kteří se výborně adaptovali na evropské podmínky a likvidují původní faunu.

VYCHUCHOL A BOBŘI

Návrat vychucholů je podle G. Chachina částečně podmíněn i návratem bobrů. Ti totiž umějí stavět hráze a budovat tůně a jezírka, v nichž vychucholové nalézají domov. Vychucholové zase naopak loví různé měkkýše a vodní plže, kteří přenášejí parazity a jsou příčinou různých onemocnění bobrů. Oba druhy jsou si tak navzájem prospěšné.

VYCHUCHOL POVOLŽSKÝ

Odborníci dali tomuto největšímu zástupci krtkovitých (Talpidae) jméno Desmana moschata. Má přibližně dvaceticentimetrové tělo a prakticky stejně dlouhý, ze stran zploštělý šupinatý ocas. O jeho životě se mnoho neví, zdá se však, že je to společenské zvíře, jedno doupě obývá až osm jedinců, nejčastěji tři až čtyři. Nory si vychuchol vyhrabává v březích tak, že jejich východy ústí pod hladinou, ale vlastní doupě je v bezpečné výšce, aby je voda nezaplavila. Pokud se výška vodní hladiny změní, vychucholové se přestěhují do vhodnějšího doupěte, stoupne-li hladina příliš, stěhují se na stromy a keře. Jinak obývají jednu noru i několik let po sobě. Samička mívá tři až pět mláďat v jednom vrhu, obvykle má dva vrhy do roka.

DOKONALÝ POTÁPĚČ A LOVEC

Vychuchol hledá potravu téměř výhradně ve vodě. Není nijak vybíravý - vědci spočítali, že jeho jídelníček obsahuje více než 70 rozmanitých druhů živočichů a občas si ho vylepšuje i rostlinnou stravou. Nejčastěji se však živí různými měkkýši, pijavicemi a larvami vodního hmyzu. V zimě, kdy se většina bezobratlých skrývá, jsou důležitou složkou jeho potravy i drobné rybky, které v tomto období poměrně snadno uloví. Při lovu vydrží pod hladinou až čtyři minuty.