Příběhy skryté v poušti

Profesor Miroslav Verner se do země faraonů dostal poprvé roku 1964, kdy pomáhal zachraňovat památky ohrožené stavbou Asuánské přehrady. Dnes je nejzkušenějším českým egyptologem a nepřehlédnutelnou postavou egyptologie světové. Právě jemu vděčíme za "zlatý důl" jedinečných objevů - koncesi v Abúsíru.

Počátkem 70. let 20. století byl Abúsír považován za poměrně nezajímavou lokalitu, kde se toho už moc najít nedá. Vy jste přesto usiloval o přidělení koncese právě tam. Co vás vedlo k přesvědčení, že výzkum Abúsíru může přinést něco nového?
K tomu přesvědčení mě vedlo studium odborné literatury, průzkum lokality a zamýšlení se nad tím, co Abúsír do té doby vydal. Vše napovídalo tomu,

že v Abúsíru ještě zbývá mnohé objevit, zejména královské hroby z doby 5. dynastie, ale také velké hřbitovy osobností nekrálovského původu z doby Staré říše i z pozdějších období. Při procházení písečným polem, které se rozkládá kolem abúsírských pyramid a směrem k pohřebišti v Sakkáře, bylo na první pohled patrné, že se zde nacházejí památky, dokonce celé hřbitovy s mnoha hrobkami, které by mohly pocházet z doby stavitelů pyramid. Procházel jsem také vesnici Abúsír, protože jsem se od místních lidí dozvěděl, že např. v jednom z domů je jako sloup ve stodole použit kámen, který je snad popsaný hieroglyfy. Místo jsem s laskavým dovolením majitele navštívil a k mému velkému překvapení se ukázalo, že jde skutečně o krásný kamenný sloup popsaný hieroglyfickými nápisy, podle kterých bylo možné dojít k závěru, že sloup pochází z hrobky z doby Nové říše. Bylo zřejmé, že musel být přivlečen z nedalekého abúsírského pohřebiště nebo z oblasti severní Sakkáry. Dnes víme, že hřbitov z doby Nové říše se nachází na samé jižní hranici naší koncese, na hranici se sakkárskou nekropolí. Takže to zkrátka bylo obrovské množství informací, které bylo zapotřebí shromáždit nejen v knihovně, ale i v terénu. Ty nakonec vedly k naprosto jednoznačnému závěru: Abúsír archeologicky neřekl své poslední slovo, naopak, má ještě velkou budoucnost.

A jak je možné, že to samé nenapadlo i jiné egyptology?
Možná z části nenapadlo, z části se jejich zájem upíral jiným směrem. Abúsírem nepochybně prošlo křížem krážem při povrchových průzkumech, ale i při pouhých procházkách nebo projížďkách na koni, velké množství archeologů. Ale Abúsír je ničím zvlášť neupoutal, protože ty nejnápadnější a na pohled nejatraktivnější památky - pyramidy a rozvaliny chrámů na jejich úpatí - už v té či oné míře v minulosti prozkoumány byly. A to ostatní, co zbývalo, nijak zvlášť atraktivně nevypadalo. To úzce souvisí s mimořádným postavením Egypta - pro archeology je zemí zaslíbenou. Památek je tam tak obrovské množství, že až do nedávné doby bylo skutečně z čeho vybírat. Teprve nyní se situace postupně mění. Egyptská vláda začíná archeologické výzkumy regulovat, čím dál větší váha se přikládá záchranným archeologickým pracím a úřady jenom velmi vzácně povolují nové výzkumy, které by nebyly tohoto záchranného rázu.

EGYPTOLOGIE V NEBEZPEČÍ
Po okupaci Československa v roce 1968 a po smrti profesora Žáby v roce 1971 odešlo mnoho vašich kolegů do emigrace a vy jste na fakultě zůstal jediným egyptologem. Oboru tehdy hrozil zánik, dnes se o vás mluví jako o jeho zachránci. Jak jste tu dobu prožíval? Na počátku 70. let ještě žil doktor František Váhala, který po určitou krátkou dobu Egyptologický ústav vedl. Ale v roce 1974 bohužel zemřel a potom, než dokončili studium moji mladší kolegové, jsem skutečně byl jediným egyptologem na fakultě. V Praze nesmírně přituhovalo, byli jsme odříznuti od kontaktů se zahraničními kolegy, nemohli jsme se účastnit konferencí, neměli jsme přístup k moderní literatuře. Zůstával nám jediný můstek ke světové archeologii, a tím byl právě výzkum v Egyptě. V roce 1971 byl náš ústav zrušen a to, co z něho zbylo, se rozpustilo v nově vytvořené Katedře věd o zemích Asie a Afriky. A v roce 1974 přišel pokyn zastavit i terénní práce. Symbolicky řečeno předat egyptské straně klíče od Ptahšepsesovy mastaby a veškerou spolupráci ukončit. Takže roky 1975 a 1976 byly opravdu kritické. Naštěstí došlo ke změně ve vedení fakulty. Nové vedení si uvědomilo, že dost dobře není možné spolupráci s egyptskou stranou jednostranně vypovědět. Prostě nebylo tak jednoduché říct "nás to už dále nezajímá". Nakonec se tedy díky pochopení pár lidí podařilo pracoviště v Egyptě zachránit a tím pro pražskou egyptologii udržet životodárný kontakt se světovou egyptologií. Z politických důvodů jste nesměl na vysokou školu hned po maturitě a dva roky jste pracoval jako dělník. Kdyby k tomu bývalo nedošlo, zřejmě byste studoval jiný obor, protože egyptologie se tehdy neotvírala. Uvažoval jste o tom, co by v takovém případě s českou egyptologií bylo? Víte, historie nezná kdyby. Historie už se stala, takže mám dojem, že by to byla čirá spekulace. Možná bych studoval klínopis nebo nějaký příbuzný staroorientální obor a těžko říct, co by se potom dělo. Prostě stalo se, protože se to možná tak stát mělo.

EGYPTOLOG - DIPLOMAT
Z toho, co o egyptologii vím, mám pocit, že vedoucí výzkumu musí být zároveň zdatným diplomatem. Je těžké koncesi pro českou vědu udržet? Zajisté. To vůbec není jednoduchá a jednou provždy daná záležitost. Víte, ne nadarmo se říká, že orientální archeologie je nejen věda, ale také z části politika a diplomacie. Pohybujeme se v prostředí složitém společensky, hospodářsky, nábožensky i politicky. Naše koncese je veliká a jak postupně ukázal čas a výsledky práce, je také velice slibná a bohatá. Úměrně přibývajícím pěkným výsledkům samozřejmě vzrůstá i zájem o ni, takže jsme vystaveni dost tvrdému konkurenčnímu tlaku. Jiné zahraniční týmy kolem nás velmi nebezpečně krouží a my víme velmi dobře, že usilují o to se na naší koncesi uchytit. Zkrátka je třeba o ni neustále bojovat. Čím je úspěch podmíněn? V první řadě je nutné neporušit zákony, předpisy, nedát důvod k odebrání koncese. Zároveň je zapotřebí mít dlouhodobě přesvědčivé vědecké výsledky. A je nepochybně důležité udržovat přátelské vztahy s egyptskými kolegy a úředníky. Zatím musím říct, že spolupráce s nimi byla velice dobrá, že se nám až na některé výjimečné situace vždycky snažili pomoci, a ne nám práci komplikovat.

TRPĚLIVOST!
Podle laické představy o egyptologii člověk přijde, někde začne kopat a ještě ten večer je obklopen mumiemi faraonů. Ne! Tak tomu rozhodně není. Ano, může se vám stát, že přijdete, začnete pracovat a po prvním kopnutí do hromady rozvalin zavátých pískem narazíte na kosterní pozůstatky. Ale v abúsírských podmínkách zpravidla jde o pozdní pohřby chudáků z doby řecké, římské i pozdější, kteří kdysi žili ve vesnicích na okraji nilského údolí a byli pohřbíváni u rozvalin pyramid. I práce v pyramidách je nesmírně náročná, dlouhodobá, má mnohá úskalí a bezpečnostní rizika. Pracovat v rozvalinách monumentální architektury, mezi mnohatunovými bloky a jejich fragmenty, v nestabilním prostředí pohyblivého písku, to není vůbec jednoduchá záležitost. Těžko říct, co je horší - jestli práce v obrovské šachtě vykopané ve ztvrdlé hlíně, nebo práce v rozbité pyramidě. Není stresující vědět, že pod vámi je v písku skryto něco zajímavého, ale vy se k tomu v nejbližších měsících nepodíváte? Například výzkum hrobky kněze Iufaa začal v roce 1995, ale k samotnému sarkofágu jste se dostali až o tři roky později. Jistě, všechno chce svůj čas, věci se nedají uspěchat - v archeologii tak jako v jiných oborech. Výzkum je cesta, která je ne vždy přímočará, může také skončit ve slepé uličce. Dobrodružství archeologie a romantika archeologické práce, to je pro mě až na druhém místě. Možná už jsem příliš starý, ale já jsem takto uvažoval vždycky. Na prvním místě vás život donutí respektovat bezpečnostní okolnosti. Bezpečnost lidí na vykopávkách a ochrana památek před lupiči, to jsou největší a prvořadé starosti, které zážitek z objevů odsouvají do pozadí. Prostě není možné hazardovat s lidskými životy ani s koncesí.

OHROŽENÉ PAMÁTKY
Když necháme stranou vykradače hrobek, nemrzí vás, že některé památky objevili sice seriozní badatelé, ale v době, kdy ještě neměli současné technologie a třeba neúmyslně zničili něco, co byste vy dnes mohli zkoumat důkladněji? Dějiny archeologie jsou vlastně nekončící přehlídkou takového ničení. Archeologie v principu téměř vždycky znamená destrukci, odkryvem prostě situaci nevratně změníte. Jistě, moderní doba s sebou přináší nové možnosti a míra destrukce se prudce snižuje, škody na památkách jsou menší. Možná, i když je o tom možné pochybovat, jednou v budoucnosti bude míra destrukce snížena na zanedbatelné minimum. Ale ta doba je určitě ještě hodně vzdálená. V egyptské archeologii však stojí v popředí jiné druhy destrukcí. Ty jsou tak rozsáhlé, že se pro archeology jedná o zápas s časem a otázka více či méně destruktivních metod se dostává na druhé místo. K poškozování památek dochází ne se zlým úmyslem (necháme-li stranou lupiče, což je kapitola sama pro sebe), ale v důsledku bouřlivého hospodářského rozvoje, kterým Egypt prochází. Památky tedy vedle lupičů a působení klimatu ohrožují i jiné faktory? Nejohroženějšími oblastmi jsou nilská delta, a kupodivu také poušť. Pokud dnes projíždíte nilskou deltou, máte pocit, že jedete souvisle osídleným územím. Dávno už platí zákon zakazující stavět na zemědělské půdě, o archeologických oblastech nemluvě. A přitom dnes a denně přibývá jako hub po dešti nových staveb. Zákony jsou obcházeny známostmi a úplatky. Že přitom dochází k poškozování památek, je nabíledni. Pokud jde o poušť, byl byste překvapen, jak velké množství památek se v ní nachází. Včetně nesmírně cenných prehistorických lokalit. V neolitu totiž Sahara byla, nechci říct kvetoucí zahradou, ale přece jenom obydleným územím, které připomínalo dnešní savanu. Na posledním egyptologickém kongresu se egyptské úřady obrátily na mezinárodní archeologickou veřejnost s naléhavou žádostí o pomoc při záchraně právě těchto prehistorických lokalit, které jsou jedinečné, protože posouvají naše poznatky o nejstarších dějinách Egypta o několik tisíc let do minulosti. V současné době probíhá např. gigantický vodohospodářský projekt, který má vyústit ve vybudování soustavy kanálů vycházejících z Asuánské přehrady a procházejících Západní pouští (východní Saharou). Buldozery a těžká technika devastují neolitická sídliště a pohřebiště jak na běžícím pásu. Těch nebezpečí ohrožujících památky je, jak vidím, ažaž. Egyptská strana dělá, co může, Egypt je ovšem rozvojová země s omezenými možnostmi. Proto podporuje činnost mezinárodního archeologického společenství. Cizinci přinášejí moderní výzkumné metody a finanční prostředky, čímž se na záchraně památek podílejí.

MIMOZEMŠŤANÉ, POUŠŤ A STROJ ČASU
Nerozčiluje vás časté šarlatánství se starým Egyptem spojené? Spekulace o propojení Egypťanů s mimozemskými civilizacemi, hledání symboliky v rozměrech pyramid... Mám-li být upřímný, kdysi mě to poněkud rozčilovalo. Ale už dávno, dávno mě celá tato oblast přestala zajímat. Když se podívám do knihkupectví, kolik je tam takového braku a kolik vedle toho seriozní egyptologické literatury... Člověk si uvědomí, že je absolutně zbytečné tyto názory vyvracet. To prostě nelze, tyto dva přístupy se naprosto míjejí. Jak kdysi obrazně řekl slavný britský archeolog Flinders Petrie v souvislosti zejména s Cheopsovou pyramidou a spoustou pyramidologů, kteří se kolem ní napříč staletími doslova rojí: "To jsou lidé, kteří budou vždycky věřit, že Země je placatá, a nikdy je nepřesvědčíte o opaku." Hraje ve vaší lásce k egyptologii nějakou roli zvláštní prostředí arabskoafrického světa nebo specifické kouzlo pouště? Za tu dobu, kterou v Egyptě pracuji, jsem se s tamním prostředím a s lidmi sžil. Převzal jsem do určité míry jejich životní styl, musím se zamýšlet nad jejich postoji, pohledy na život... Možná tam mám více přátel než tady. A poušť, ta mě fascinuje. Má mnoho tváří, v Egyptě je to poušť písečná, kamenitá, hornatá, štěrková..., každopádně je to krajina zvláštním způsobem strnulá, zdánlivě neměnná, věčná, děsivá i krásná současně. Je to prostředí, které člověka vede k hlubokému zamyšlení nad světem, v němž žije, nad vztahem k přírodě, k živým tvorům, k životu vůbec. Tam, na samé hranici, kde se jedná o bytí a nebytí, tam člověk může přemýšlet i o tom, co je a co není v životě důležité. Není podle mého názoru náhodou, že řada mystiků odchází do pouště, která jim vytváří optimální prostředí k meditování. Kdybyste mohl podniknout cestu strojem času, do kterého období starého Egypta byste se podíval a se kterou osobností byste se rád setkal? Na tu první část otázky můžu odpovědět okamžitě a úplně jednoznačně: do doby stavitelů velkých pyramid. Možná někam na dvůr faraona Chufua (Cheopse). A osobnost, se kterou by možná bylo zajímavé se setkat? ... Asi by to byl stavitel Stupňovité pyramidy, velekněz slunečního boha Rea v Heliopoli, učený Imhotep. Člověk by se jistě dozvěděl mnoho moudrého a asi by mu najednou připadalo mnohé z toho, čemu ze starého Egypta ještě nerozumí, jasné - až jednoduše jasné.

ŽIVOT SPJATÝ S EGYPTEM
Prof. PhDr. Miroslav Verner, DrSc. (1941), vystudoval egyptologii pod vedením profesora Zbyňka Žáby. Roku 1964 se podílel na záchranné akci v Núbii, od té doby tráví v Egyptě několik měsíců ročně. Specializuje se především na dobu stavitelů pyramid. Dvacet let byl ředitelem Českého egyptologického ústavu, od roku 1975 vede český výzkum v Abúsíru. Právě on se zasloužil o udělení koncese, která se později ukázala jako nesmírně bohatá. Je členem předsednictva Mezinárodní asociace egyptologů a řady dalších vědeckých organizací. Přednášel na mnoha světových univerzitách, je autorem odborných publikací, popularizačních knih a scénářů k televizním pořadům.

MEZNÍKY ČESKÉ EGYPTOLOGIE
1960 - 1974: První terénní práce probíhaly v Ptahšepsesově mastabě v Abúsíru - hrobce vezíra z období 5. dynastie. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších soukromých hrobek Staré říše.

1961 - 1965: Češi se v Núbii (jižním Egyptě) účastnili dokumentace a záchrany památek ohrožených napouštěním Asuánské přehrady.

1976: Miroslav Verner získal v Abúsíru pro českou egyptologii novou koncesi o rozloze 2 km 2.

Výzkum se zde zaměřuje na tři druhy památek:
1. Pyramidy z období 5. dynastie (25.-24. století př. n. l.). Mimo jiné se podařilo objevit pyramidový komplex panovníka Raneferefa.
2. Soukromé hrobky ze Staré říše (asi 2680-2190 př. n. l.), např. hroby vezíra Kara a jeho rodiny (viz reportáž v letošním ABC č. 4).
3. Šachtové hroby ze sajsko-perského období (6.-5. století př. n. l.). Sem patří unikátní objev nevyloupené hrobky kněze Iufaa z roku 1998. 2002:

Začátek záchranného výzkumu v oáze El-Hajez v Západní poušti. (Na toto téma chystáme reportáž.)