Fotografie Barbory a Lukáše, zachycující okamžiky, kdy se ocitli mezi lovci žraloků, lze považovat za opravdu jedinečné. Nebezpečné paryby jsou loveny bez pomoci motorových člunů, harpun či sítí - v podstatě holýma rukama. Obyčejní turisté, cestující výhradně podle tradičních průvodců, na podobné dobrodružství narazí jenom těžko. Chce to mít v sobě velkou touhu a vnitřní sílu překonat překážky. Američané tomu říkají jít za snem.
Barbora s Lukášem za tím svým letěli dlouhé hodiny z Prahy letadlem až na ostrov Nové Irsko, jenž patří ke státu Papua-Nová Guinea, odkud už je to opravdu skoro co by "kamenem dohodil" k protinožcům - do Austrálie. Ve vesnici Kontu konečně našli to, po čem pátrali - objevili sharkcallers, tedy uctívače žraloků. Zdejší lovci jsou legendou. Tak silnou legendou, že se slavný francouzský oceánolog Jacques-Yves Cousteau před šesti lety o nich rozhodl natočit filmový dokument. Do Kontu dorazil s velkým štábem, v němž nechyběly ani takové vymoženosti jako vrtulník nebo ponorka, z nichž se dají pořídit nádherné záběry. Když zdejší náčelník uviděl Barboru a Lukáše, okamžitě si myslel, že jsou od Cousteaua - bělochy, kteří se zajímají o lov žraloků, si samozřejmě spojil s oceánologem. Samozřejmě, leč mylně.
Domorodci věří rituálům
Lov žraloků je totiž rituálem. A rituály je nezbytně nutné přesně dodržovat, jinak se přihodí něco zlého. Domorodci jim věří, spoléhají se na ně a ony i fungují: v opačném případě by už tohle zvláštní řemeslo těžko provozovali. Žádný lovec se neobejde bez žraločích kamenů: jsou ploché a tvarem připomínají žraloka. Dají se najít v okolí. Před lovem se musí muž postit a den a noc nespustí z kamene oči. Když je ráno kámen vlhký, myšlenky na lov pustí z hlavy. V přítomnosti Cousteaua takto zvlhnul desetkrát za sebou. V době návštěvy Barbory a Lukáše byl na druhý den suchý. A suchý kámen znamená zelenou pro lov.
Dokonce se podařilo lovce přesvědčit, aby s sebou vzali taky Barboru. Ženy domorodců jsou zde dosud v ponižujícím postavení, pojmy jako emancipace neznají a zřejmě ještě dlouho znát nebudou. V tom, že se dali přesvědčit, svou pozitivní roli nejspíše sehrála Barbořina bílá pokožka či domnělá spřízněnost s Cousteauem.
Smrtící výprask
Na žraloky se vyráží dopoledne. Lovec usedá do půl metru široké a asi dva metry dlouhé loďky vydlabané z kmene jednoho stromu. S sebou si bere velkou mušli, na niž po úspěšném lovu zatroubí dlouhé tóny - vyskytnou-li se potíže, troubí krátce. Dále má ještě chrastítko z kokosových skořápek, kterým kmitá pod hladinou a láká tak žraloky. Po dvaceti minutách se jeden objevuje. Dvoumetrový kus.
Lovec vyměňuje chrastítko za bambusovou hůlku, na níž jsou připevněny dvě zapáchající rybky. Vše nabírá obrátky a odehrává se rychle, jakoby podle předem přesně stanoveného scénáře. Žralok se sápe na návnadu a lovec mu přes žábry přehazuje smyčku s plovákem z lehkého dřeva, který nedá žralokovi šanci zmizet pod vodou. Teď přichází na řadu bytelná palice připomínající obušek. Žralok dostává smrtící "výprask" - nejprve do hlavy, ale lovec pokračuje dál a systematicky zpracovává zvíře tvrdými údery až k ocasní ploutvi.
Nejde o nějaké bezhlavé mlácení, lovec si dává pozor, aby tělo žraloka nenarušil do té míry, že by z něj tekla krev. To by bylo špatné: přilákala by další žraloky, rozvášnila by je a mohla by se strhnout velká mela. Nic takového se ale nestane. Lovec nakonec vytahuje tělo predátora na loďku. 
Závěr rituálního lovu se blíží. Ještě zatroubit na mušli - a směrem k pobřeží se nesou dlouhé táhlé tóny oznamující další vítězství člověka nad dravcem.
Večer všichni oslavují. Pozvání na hostinu se dostává i Barboře s Lukášem, kteří celý lov sledovali z bezprostřední blízkosti, ze svých loděk. Ukázalo se, že ulovený žralok byla samička: z útrob jí vytáhli lovci několik malých žraloků. "Nedělají to pro potěšení ze zabíjení," říká Barbora, "ani to není samoúčelný rituál. Lov pro ně představuje jednu z možností, jak získat bílkoviny. Jde o přežití." V Kontu se učí lovit žraloky už jedenáctiletí kluci. Dělají to stejně jako jejich otcové, kteří se to učili zase od svých otců. Ačkoliv čas spěje pořád kupředu a v západním světě jsou za rok nové typy aut již staré, v Kontu ke svému boji na život a na smrt používají věci, které jsou jednou provždy dané. Kdyby se změnily, žralok by mohl vyhrát.
ŽRALOK ÚTESOVÝ
Žije v oblasti korálových útesů v Tichém oceánu. Při narození měří 45 - 60 cm, v dospělosti je obvykle dlouhý 1, 35 m, ale může měřit až 2, 55 m. Dospělým se stává v 7 letech a dožívá se nejméně 25 roků. Má velké kruhové oči, černý pruh na konci ocasní ploutve, vespod je bílý. Žije mezi mořskou hladinou a hloubkou asi 100 metrů. Je to velice zdatný plavec a nejraději loví hlavně v noci. Živí se rybami dlouhými nanejvýš 30 cm, ale také kraby, langustami, chobotnicemi a krevetami. Je zvědavý, a tak připlouvá až k potápěčům a prohlíží si je. Vyskytne-li se v tomto místě poraněná ryba, útočí i na potápěče, protože mezi oběma druhy kořisti nedělá velký rozdíl. Nepatří k nejnebezpečnějším druhům žraloků, ale je znám nejméně jeden smrtelný útok na člověka.
