Přestože jsou čtyřkolky u nás ještě poměrně neznámé, ve světě mají Češi v jízdě na těchto strojích renomé elitních závodníků. Je to díky Josefu Macháčkovi, který na čtyřkolce třikrát vyhrál rallye Paříž-Dakar a nasadil soupeřům ve své kategorii laťku tak vysoko, že ho z trůnu v blízké době asi jen tak někdo nesesadí.
Na čtyřkolkách se závodí poměrně krátkou dobu. Jak se tyto stroje dostaly na Dakar?
Čtyřkolky jsou v Dakaru zařazeny do kategorie experimental, která byla původně vypsaná pro side (sidecar motocykly). V 80. letech začaly v této třídě jezdit tříkolky, ovšem ty byly dost nebezpečné a nedalo se s nimi jet rychle. V roce 1992 se objevily první pokusy jet na čtyřkolkách, ale dlouho se jednalo jen o jednotlivce, kteří závod ani nedokončili. Poprvé se na čtyřkolce podařilo dojet do cíle Francouzovi Danielu Giroudovi v roce 1997. Bylo to s velkými potížemi a s obrovskou penalizací. Následující dva roky vyhrál Jihoafričan Vicus van Deventer, můj současný největší soupeř. Ani on se penalizaci nevyhnul.
K nám začaly čtyřkolky pronikat kolem roku 1996. Tehdy si někdo u Yamahy objednal první čtyřkolku, pak si to ale rozmyslel a nekoupil si ji. Tak jsem si ji koupil já. Krátce před tím jsem totiž viděl závodit čtyřkolky v Mexiku. Moc se mi to líbilo a říkal jsem si, že bych se v Americe mohl s tímto strojem zúčastnit rallye Baja 500 mil. Pak mi ale kamarád řekl, proč jezdit do Ameriky, když můžu jet rallye Paříž-Dakar, kde se tato kategorie nově jezdí. Začal jsem se proto připravovat a v roce 1999 jsem vyrazil na Dakar. Bohužel jsem však nedojel pro poruchu motoru. V letech 2000 a 2001 jsem ale vyhrál a třetí prvenství jsem si připsal letos.
Kolik čtyřkolek v průměru na Dakaru jezdí?
V posledních letech jich jezdí kolem čtrnácti a víc jich už snad ani nebude, protože účast na závodu je dost finančně náročná. Na druhou stranu, kdyby Dakar zlevnil o půlku, bylo by startovní pole tak nabité, že by se nedalo v rozumném časovém limitu odstartovat. Už v současnosti se startuje sedm hodin v kuse, přičemž se střídají motorky s auty. Ideální stav to rozhodně není, protože pak rychlejší auta dojíždějí pomalejší motorky, což může být pro oba jezdce nebezpečné.
Na čtyřkolku jste přesedl z motorky, se kterou jste také slavil úspěchy. Co vás táhlo ke čtyřkolce?
Celý život jsem závodil na enduru (terénní motocykl). Do roku 1986 jsem byl v reprezentaci u nás, pak do roku 1992 v Itálii. Také jsem jel pět ročníků Šestidenní. Vyzkoušel jsem toho s motorkou opravdu dost, tak jsem hledal něco nového. Zkusil jsem autokros, ale to mě nebavilo, protože jsou to sprintové závody a já jsem spíš na vytrvalostní. Pak jsem objevil čtyřkolku.
Čtyřkolka vyžaduje úplně jiný styl jízdy než motocykl a motorkáři si prý na ni zvykají mnohem hůře než lidé, kteří nikdy předtím na motorce neseděli. Jak jste si zvykal vy?
To je pravda. Z kola na motorku se přechází snadno, protože se chovají prakticky stejně. Čtyřkolka se s tím ale nedá srovnávat, nechová se ani jako motorka, ani jako auto. Řízení je bez posilovače, takže je těžké jako v motokáře nebo ve formuli. To znamená, že všechny nárazy odnesou ruce. Další zásadní rozdíl je, že čtyřkolka se v zatáčkách při větších rychlostech nenaklání jako motorka. Jezdí se naopak smykem nebo na dvou kolech. Když jedete po vrstevnici, je stroj stále kolmo k terénu, což je pro motorkáře nepřirozené a musí v sobě překonávat náklon. Odlišností je samozřejmě daleko víc. Než byla pro mě jízda na čtyřkolce přirozená, trvalo mi to dva roky. Ale dodnes některé věci špatně překonávám.
Vraťme se ale k Dakaru. Jaké etapy jsou pro čtyřkolkáře nejtěžší?
Obecně pro všechna vozidla jsou nejhorší etapy krátké. Ráno se podíváte do itineráře a řeknete si, to je paráda, dneska je to jenom 270 km, po poledni jsem v táboře. Pak ale oněch 270 km jedete opravdu těžkým terénem průměrnou rychlostí 40 km/h a v podvečer dorazíte do cíle sedřený jako kůň. Pak jsou naopak etapy třeba sedmisetkilometrové, ve kterých jedete v kuse stodvacítkou, zalehnutý za řídítky a jen dáváte pozor na kameny. Přesně takový Dakar byl letos. To byla "ostrá palba". Průměr na etapu jsem měl kolem 100 km/h. V zásadě nejhorší terén pro jezdce na čtyřkolce je úvozová cesta s vyjetými kolejemi od aut. A takové bývají v Dakaru poměrně často. Malý rozchod kol vám neumožní jet v kolejích aut, ani se držet uprostřed na hrbolu, takže člověk pak jede nakloněný jedním kolem v koleji a druhým na bouli. A když takhle jedete 60 km z jedné strany, 60 z druhé, abyste to vůbec vydržel, cítíte se pak, jako by vás přejel parní válec.
S jakým strojem jezdíte rallye? Stačí na to sériově vyráběná mašina?
Sériový stroj by takovou zátěž nevydržel. Moje závodní čtyřkolka vychází z prodejního modelu Yamaha Banshee s dvouválcem o obsahu 350 ccm. Tu jsem ale kompletně rozřezal a postavil z ní speciál. Rám používám stejný už tři roky. Zatím nepraskl, takže nemám důvod ho měnit. Motor mám z motocyklu Yamaha TDM 850, což je desetiventilový vodou chlazený dvouválec s výkonem 84 HP. Na rovném povrchu by taková mašina jela kolem 180 km/h, což je do terénu zbytečná rychlost a čtyřkolka není na takovou rychlost ani konstrukčně stavěná. Není to ani potřeba, protože na Dakaru stačí rychlost do 130 km/h. Myslím si, že vyhrávám z toho důvodu, že jsem postavil čtyřkolku dvouválcovou. Ostatní jezdci používají jednoválce, které jsou sice normálně rychlejší, ale v opravdu těžkém písku, kde já jedu kolem 120 km/h, jedou oni do 100 km/h, protože jim chybí potřebný výkon motoru.
Jak je to s údržbou stroje při takové dálkové rallye? Máte k ruce nějakého mechanika?
Mechanika má jenom ten, kdo si ho vezme v doprovodném voze na rallye s sebou. To však znamená ohromné peníze navíc. Já jsem jel vždycky sám. Vážnější údržbu nebo opravy jsem ale většinou nedělal. Po každé etapě je třeba jenom zkontrolovat filtr, řetěz, kola a brzdy a doplnit olej, protože ten při takovém zápřahu rychle ubývá. Pak postavím stan, podívám se na výsledky a jdu spát.
V Dakaru odjedete denně stovky kilometrů. Stačí si člověk přes noc odpočinout?
Trénujete během roku fyzickou vytrvalost? Stejně jako u všech technických sportů záleží i tady především na zkušenostech. Mně je 46 let a mám už hodně závodů za sebou. Iv současnosti jezdím kolem dvanácti závodů do roka, takže té fyzické přípravy už moc nepotřebuji. Rozhodně to nikdo nenahoní jenom v posilovně. Odpočinout se přes noc dá, ale člověk to musí mít opravdu dobře zorganizované, aby se dostal včas do stanu. Vždycky, když dojedu etapu, rovnou se vrhnu na údržbu stroje. Většina jezdců si po dojezdu musí orazit, mezitím se jim setmí a pak při údržbě s baterkou mohou přehlédnout něco důležitého. Nehledě na to, že já už dávno odpočívám.
Takže cesta k vítězství nevede jenom přes nejrychlejší stroj?
To určitě ne! Já jsem soupeře drtil i psychicky. Když jsem dojel do cíle etapy, seskočil jsem s úsměvem na rtech před mechaniky soupeřů z mašiny a zamával na ně. Oni na mě vždycky koukali jako na zjevení, protože když pak začali dojíždět jejich jezdci, museli je pomalu sundávat ze sedla. Vůbec nechápali, jak je to možné. Jak už jsem řekl, důležité je si to dobře zorganizovat. To je můj recept na vítězství. Být pokaždé včas na startu, vždy se vejít do časového limitu na etapu a vždy dojet bez penalizace. Ta se uděluje např. za překročenou rychlost v některých úsecích nebo za vynechání kontrolního stanoviště.
Při Dakaru jedete sám pouští a musíte se spolehnout jen na sebe. Jaká je povinná výbava?
Povinná je především voda (pět litrů), pak jídlo, baterka-čelovka, zapalovač, dvě rakety, nářadí, navigační přístroje, lékárnička a speciální jednostranná vysílačka jako záchranný systém, který přivolá vrtulník. Pravděpodobnější je, že selže technika. Vozím proto s sebou základní náhradní díly - řetěz, rezervu, bombičky na píchnutou pneumatiku, olej a další. Celkem je toho tak 20 kg navíc.
Prožil jste si na Dakaru nějaké opravdu perné chvilky?
Víceméně každý závod má nějaká krizová místa. U Dakaru byly pro mě strašné ty první ročníky. Na druhou stranu jsem na nich nasbíral spoustu zkušeností. V ročníku 2001 se jelo 11 000 km, což byla opravdová sebevražda. V jedné etapě jsem havaroval, poškodil jsem stroj, který mě pak táhl stranou. Tehdy jsem ve své kategorii dojel do cíle sám, takže jsem jednoznačně vyhrál, ale moc dobře se mi na to nevzpomíná. Letos jsem také zažil nepříjemnější chvilky, když se jela etapa bez GPS, které jezdci ukazuje, jakým směrem je časová kontrola. Byl jsem vynervovaný, abych ji trefil a nebyl penalizován. Mohl jsem si sice dovolit penalizaci klidně patnáctihodinovou, aniž by to ohrozilo moje vítězství, ale byla by to škoda. Etapa vedla písečnou oblastí a foukal silný vítr, takže stopy předchozích jezdců okamžitě zmizely a člověk nevěděl, kudy jet. Navíc oblaka prachu za jezdci přede mnou mě mátla, protože je odvál vítr nesprávným směrem.
V nastávající sezoně 2004 jedete na Dakar nikoli jako závodník, ale jako doprovod jiného českého čtyřkolkáře. Proč jste se tak rozhodl?
Příští rok si chci trochu odpočinout, pak uvidím. Oslovil mě Marek Podlipný, že by chtěl na čtyřkolce dojet Dakar, zda bych mu dělal trenéra. Příští Dakar tedy jedu autem jako Markův doprovod. Já jsem nikdy doprovodné vozidlo neměl, ale pro jezdce určitě není špatné takové zázemí mít. Může doprovod závodníkovi na trase nějak pomoci? Doprovodná vozidla si jedou po své trase. V žádném případě nejedou za závodníky a nemohou jim na trati poskytnout přímou pomoc. Je možné si závodníka ohlídat na půlce, nebo jet přímo do cíle etapy. Co se týče náročnosti, je na tom doprovod možná ještě hůř než závodník, protože najede víc kilometrů. To jedete třeba etapu 1100 km, což je pro mnohé za jediný den nepřekonatelná vzdálenost.
Od Dakaru si chcete odpočinout. Bude ale možné vás v příštím roce vidět na českých tratích?
Určitě ano. Čtyřkolky se u nás teprve začínají jezdit. Letos se jel první ročník motokrosu na těchto strojích (je rovněž spojený se sidecarcrossem jako v případě rallye Paříž-Dakar). Na motokros se používají speciální čtyřkolky, lehké, s malými koly a nízkým těžištěm. Nově se začínají formovat také čtyřkolkové motardy (závod zčásti silniční, zčásti terénní). Čtyřkolky od letošního roku také jezdí v rámci vytrvalostní soutěže Off-Road Maraton, jejíž součástí je i celodenní závod Red Bull Off-Road 24 hours. Tento závod je opravdu zajímavý, protože v něm člověk jede na doraz a prakticky nespí. Myslím, že v tom je těžší i než samotná rallye PařížDakar. A to je pro mě ta správná výzva.
SPECIÁLNÍ OVLÁDÁNÍ
Čtyřkolky mají velice specifické ovládání nepodobné žádnému jinému stroji. Jsou vybaveny motocyklovým sedlem a řídítky. Ta však motocyklová nejsou. Zásadní rozdíl je v ovládání plynu, který není zabudován v pravé otočné rukojeti, ale je ovládán pomocí páčky palcem pravé ruky. Závodníci, kteří přecházejí na čtyřkolku z motorky, včetně Josefa Macháčka, si ovládání plynu předělávají na motocyklové, ale pro rekreační jízdu je bezpečnější páčka, protože ruce jsou pevně zaklesnuty v řídítkách a jezdec nemůže nedopatřením přidat plyn. Ač se jedná o dvoustopé vozidlo, není čtyřkolka vybavena diferenciálem. Je to kvůli malému rozchodu kol, u nichž by diferenciál mohl způsobit přetočení stroje a pád jezdce.
SPORTOVNÍ A UŽITKOVÉ
Čtyřkolky jsou ve světě známé pod zkratkou ATV (all terrain vehicle) nebo pod termínem quad bike, ze kterého byl odvozen i český název. Dělí se do dvou základních skupin - čtyřkolky sportovní a užitkové. Sportovní mají lehčí konstrukci a jsou určené pro volný čas. Někteří výrobci nabízejí i čtyřkolky dětské s obsahem motoru od 50 ccm. Skutečné závodní speciály bývají většinou zcela přestavěné sériové modely. Užitkové stroje jsou na první pohled robustnější, bývají vybaveny předním a zadním nosičem a tažným zařízením. Výjimkou nejsou ani ATV šestikolové. Užitkové čtyřkolky jsou určeny k pracovnímu využití např. v lese, na farmách, ale i na větších zahradách a v parcích.
ZAČALO TO V AMERICE
Kolébkou čtyřkolek je Amerika, kde se tato vozítka počátkem 80. let vyvinula z terénních tříkolek, které byly nebezpečné a záhy se přestaly vyrábět. V Evropě se čtyřkolky začaly objevovat až v druhé polovině 90. let a opravdový boom nastal až v posledních několika letech. Zatímco v Americe jezdí sportovní čtyřkolky na speciálních tratích, dostatečně širokých, s hladkými a rovnými skoky a zatáčkami, u nás se závodníci na čtyřkolkách zatím musejí spokojit s obyčejnými motokrosovými tratěmi.
ČTYŘKOLKY NA INTERNETU
Kalendář sportovních akcí se čtyřkolkami najdete na internetové adrese českého dodavatele čtyřkolek Andy Motors www.andymotors.cz. O čtyřkolkách píše i magazín www.ioffroad.cz a www.dakar.cz. A pokud budete hledat něco o Josefu Macháčkovi, v blízké době budou zprovozněny jeho osobní stránky www.josefmachacek.cz.
VÍTĚZSTVÍ JOSEFA MACHÁČKA
Josef Macháček si odnesl řadu vítězství už z doby, kdy jezdil na enduru, včetně titulu mistra republiky. V současné době je jediný jezdec čtyřkolek na světě, který má na kontě tři vítězství z Dakaru (v r. 2000, 2001 a 2003), dvě tato rallye dojel bez penalizace a dvě v absolutním pořadí pod 50. místo (jednou na 43. a podruhé na 46. místě).
