S čím si hrají Japonci

Japonci jsou hraví lidé. V televizních soutěžích se převlékají za Pokémony i za golfová hřiště, před pár lety se starali o digitální mazlíčky tamagoči a velkému zájmu se těší také dětské hračky. Mladí Japonci se hračkám - ať už tradičním, nebo moderním - věnují svědomitě.
Když jsme se pana učitele Ooty na základní škole Haraichi v Tokiu zeptali, jestli si jeho žáci o přestávkách hrají s Game Boyem nebo sběratelskými kartičkami, vysvětlil nám, že s drahými hračkami si žáci o přestávkách hrát nesmějí. Mohly by se zničit nebo ztratit, a tak jsou ve škole povolené jen hrací karty. Jakmile se ale děti ocitnou venku nebo doma, pustí se do hrátek se zajímavějšími věcičkami.

BEYBLADE
"Tři, dva, jedna, pal!" vykřiknou dva kluci naráz a rychlým trhnutím strun roztočí své káči. Rotující hračky naberou rychlost, přiblíží se k sobě a křísnou o sebe postranními ostny. Na chvíli se od sebe vzdálí, pak k sobě

opět prokličkují mezi magnety v aréně, jedna znovu škrtne o druhou a ve spršce jisker ji vystřelí z arény. Kluci, kteří obrněné káči ovládají, si říkají "bladers". Beyblade je káča z kovu a umělé hmoty, která se skládá z pěti různých částí, mezi nimiž jsou i kovové hroty, které z ní udělají pravý obrňák. Z různých částí lze sestavit tu největší (beyblades měří od dvou do šesti centimetrů), nejsilnější káču (s průměrem mezi pěti a deseti centimetry); největší borci už mají stáje třeba i s padesáti káčami - z vybraných součástek můžete složit káču těžkou a decimující jako bombardér, nebo zase lehkou a rychlou jako stíhačka. S káčami se hraje na stadionku, který vypadá trochu jako plastikový talíř o průměru čtyřiceti centimetrů. Povrch je mírně prohnutý dovnitř, a pokud jde o Beyblade Magnestadium, dají se pod něj rozmístit magnety. Souboj káč je pak mnohem dramatičtější. Pro Japonce je káča stejně tradiční jako pro nás a děti si stále hrají i s dřevěnými káčami, kterým se říká koma. Ty se do Japonska dostaly z Číny přibližně před tisíci lety a během období Edo s nimi začali hráči soutěžit proti sobě. Bitevní káči se jmenovaly beigoma a stejně jako dnes beyblade na sebe útočily na malé aréně (často vytvořené plátnem, přehozeným přes misku nebo kyblík) - původně se vyráběly z mořských mušliček, nahradily je ale účinnější káči kovové.

MÁNIE SE ŠÍŘÍ
Jak se hračka jako beyblade dostane do obliby dětí v celém Japonsku? V ABC č. 13 jste se dočetli, že Japonci snadno propadají mániím - a na příkladě hraček to uvidíte velmi zřetelně. Po beyblades v Japonsku před nějakými třemi lety ještě neštěkl ani pes, když tu se objevily v komiksu, následně ve hře na Game Boy a nakonec v televizním seriálu (který už je k vidění i u nás) - a rázem měli s káčou všichni plné ruce práce. Kreslené seriály mají na rozšíření hraček a sportu zásadní vliv, jak nám v Tokiu řekl pan učitel Oota. Před deseti lety začali pod vlivem kresleného seriálu hrát všichni fotbal, před sedmi lety se podobně rozvinul basketbal. V době naší návštěvy Japonska se právě rozmáhal kreslený seriál, jehož hrdinové hrají igo - moderní verzi tradiční japonské hry go. Dříve to byla zábava starých lidí, ovšem nyní, pod vlivem manga komiksu, se po igo mohou děti utlouct. Tradiční go už přitom nějakou dobu hrají, konkrétně od prosince roku 1998, kdy v časopise Shukan Shonen Janpu začal vycházet komiks Hikaru no Go o chlapci, který se stane mistrem této čtyři tisíce let staré hry.

HYPERJOJO
Podobně jako je bayblade bojovnou káčou, je hyperjojo artistickou verzí joja klasického. Hyperjojo sice nepochází z Japonska, ale z Ameriky, v Japonsku se ovšem "chytlo" jako nikde jinde na světě. Umí totiž věci, o kterých se vašemu joju ani nezdálo. Některá svítí, jiná vydávají zvuky a dlouho se protáčejí na místě, když je vystřelíte co nejdál od sebe. Díky tomu lze s jojem provádět ty nejefektnější triky, přičemž už nejde jen o to, aby se jojo zhouplo a skočilo vám zpátky do ruky - ti nejlepší "jojaři" si točí s jojem nad hlavou, protáčejí si ho pod nohama a se svítícím jojem vytvářejí ve tmě složité obrazce. Jednotlivé triky mají, jako ostatně všechno v Japonsku, přesnou hierarchii, a tak se děti předhánějí, kdo je na vyšší úrovni, a jednou za rok mohou změřit své síly na oficiálním jojo šampionátu. Nejlevnější hyperjojo seženete za pět set jenů a nejdražší za pět tisíc. Pokud chcete vědět víc a možná se i naučit nějaké triky, zkuste prohledat internet s heslem "hyper yo-yo".

MENKO
Současnost ale neznamená jen supertechnické hračky. Už velmi dlouho, někdy od osmnáctého století, je v Japonsku stále populární hra menko. Pokud někde uslyšíte hlasité pleskání a pokřik malých dětí, nemusí jít nutně o rvačku - možná hrají právě menko, obdobu našich poggů. Hraje se skruhovými nebo hranatými plackami ze silného papíru, z nichž některé jsou větší, jiné menší. Bývají pokreslené obrázky s motivy z komiksů nebo z filmů, ale i tvářemi známých herců nebo sportovců. Hra je jednoduchá, ale vyžaduje značnou zručnost a sílu. Hráč se s plackou rozmáchne a praští s ní do té, která leží na zemi. Pokud se mu podaří ležící placku úderem obrátit, vyhrává. A hraje se dál, protože výherci náleží karty, které dostal "na lopatky".

PURA MODERU
Zmiňme se ještě o hračkách, které neslouží ani tak ke hraní jako ke sbírání - o plastikových modelech. Japonci jim říkají "pura moderu" (od anglického "plastic model") a věnují se jim mladí i staří. Nemluvíme ani tak o oblíbených modelech šinkansenů (japonských supervlaků), tanků a autíček s nastavitelnou rychlostí, jako o modelech filmových a komiksových hrdinů. Podobně jako u nás naleznete figurky Spider-Mana a Batmana, v Japonsku si vedle nich můžete pořídit hrdiny kreslených filmů Cesta do fantasie či Akira a stovky dalších figurek (vždyť seriály tu mívají aspoň pět hlavních hrdinů). Skutečnou mánií jsou pro Japonce bitevní roboti budoucnosti ze série Gundam. K zakoupení jsou velké, již sestavené figurky (připomínající spíše sochy), skládací plastikové modely, z nichž postavíte pořádného robota až za několik hodin (a to nepočítáme jeho barvení), a dokonce i samotné scény ze série Gundam ve formě nádherně propracovaných panoramatických modelů. Jedni mechové (roboti) bojují světelnými meči, druzí mají v rukou kulomety a lasery, jiní mají podobu obrovského anděla, další jsou čtyřnozí či jezdí na pásech. Každého mecha přitom ovládá člověk, a tak se vyplatí mít vedle figurky robota i jeho pilota. Že se tolik modelů do jednoho dětského pokoje nevejde? Žádný strach, s roboty si hrají i rodiče.

O tom, s čím si hrají Japonky, se dočtete v příštím čísle ABC.

KULIČKY
Kuličkám se v Japonsku říká bidama. Princip hry je stejný jako u nás - vítěz získává kuličky soupeřů, ovšem hra probíhá jinak. Zatímco v Čechách se kuličky kutálejí do jamky v zemi, Japonci (stejně jako Američané) hrají kuličky spíše jako petanque - nakreslí na zem kruh a z toho se snaží svými kuličkami vystřelovat kuličky soupeřů.

KARUTA
V Japonsku existují i karty, se kterými nemusíte zrovna mlátit o zem jako s menko. Říká se jim karuta a podobají se těm našim, až na to, že na nich místo stylizovaných obrázků objevíte spíše básničky - a když už obrázky, tak jako vystřižené z galerie umění.