Kde a jak se ti to tenkrát stalo?
V Alpách. Na překážce, na které jsem skákal předtím už nejméně dvacetkrát, na které jsem natočil i kus filmu o snowboardingu. Rozsekal jsem se. Na pohled to nevypadalo nějak hrozně, ale ve skutečnosti došlo k poranění páteře. Pak už není moc možností. Buď máš kompletní přerušení míchy, a to už nikdy chodit nebudeš. A nebo inkompletní, což znamená, že mícha zůstane alespoň zčásti nepřerušená. Potom je šance, že se ta zdravá část "naučí" všechno, co předtím vykonávala celá mícha. To je můj případ.
Vzpomínáš si ještě, jaké to bylo, když jsi na snowboardu jel poprvé?
Bylo to asi v osmé třídě a byla to hrůza. Po první jízdě jsem si nasadil zase zpátky lyže. Ale pak jsem to zkusil znovu. Měl jsem dobrou sportovní průpravu z juda, uměl jsem dobře lyžovat, takže jsem se učil snadno.
Po úrazu jsi vyměnil snowboard za superlyži se sedačkou.
Postavili mi ji na míru. Váží asi jako kolo, takže potřebuju někoho, kdo mi s ní pomůže k lanovce. Dál už se o sebe postarám sám. Jezdit na ní je hodně těžké a málokdo to dokáže. Já jsem s tím začal čtyři měsíce po zranění a od té doby lyžuju. Byl jsem třeba v Coloradu. Přiletěl jsem do Ameriky, půjčil jsem si auto s ručním řízením, dali mi vybrat i barvu a vydal jsem se sám z Denveru do Portlandu. Je to hodně daleko, ale v Americe je cestování pro handicapovaného člověka příjemnou záležitostí. Všechno je bezbariérové, i hotel v nej-menším městečku.
Speciální konstrukce se sedačkou je přidělaná k obyčejné lyži. To je docela dobrá reklama pro výrobce lyží, ne?
Když přijdu do firmy s prosbou o lyže, nejdřív vůbec nic nechápou: Co? Kriplík a chce lyžovat? Nevědí, že s tím skáču, jezdím rychle a že je to i podívaná. Je to mnohem těžší, náročnější než jízda na snowboardu - na něm se naučí každý. Ale ostatní se na mě dívají skrz prsty. Neslyšíš od lidí: Jé, ten je hustej, ten nemůže na nohy a jede na tom! Oni říkají: Ježišmarjá, ten nemůže na nohy, to bych sem nevlez. Proč nesedí doma? Ať chci, nebo nechci, jsem středem pozornosti. Snažím se na to kašlat a jedu.
Není jízda na jedné lyži příliš vratká?
Je to podobné jako na kole. Lyže se sedačkou je vratká, hlavně když stojíš. Na rukou mám lyžičky na vyrovnání rovnováhy, ale snažím se jezdit bez nich. Zrovna teď vymýšlím různá vylepšení - chci, aby celý rám byl nižší a širší a šel přidělat na snowboard. Když používám normální lyže, nejsou k tomu konstruované a často praskají. Snowboard se tolik neboří do sněhu, a navíc bych nemusel mít ty lyžičky na rukou. Mým cílem je co nejdřív vynalézt snowboard pro lidi, jako jsem já. A taky sjet horu, kterou ještě nikdo nesjel. Dávám do toho styl, který mám zažitý ze snowboardu. Je to nádhera - zastavíš se v lese a slyšíš jenom ticho.
Čím jsi chtěl být jako malý kluk?
Požárníkem. Požárníci, to byli borci. Měli auta s blikačkama a žebříkama. Později jsem si přál stát se záchranářem na horách, lítat ve vrtulníku. Líbilo se mi i povolání řidič sanitky. Kosmonautem ani prezidentem jsem být nechtěl.
Na základce jsem dělal judo. Za trest. Pořád jsem zlobil, až mě rodiče dali na sportovní školu, kde byl program od sedmi od rána do sedmi do večera. Byl jsem tak vytížený, že jsem zlobit už nestíhal. Nejdřív mě to tam vůbec nebavilo, ale potom mě to chytlo. A docela se mi dařilo. V judu jsem byl mezi dorostenci nejlepší v Praze a druhý nejlepší v Čechách. Jenže potom už to není zábava, ale jenom dřina. Během týdne i o víkendech.
Po gymplu jsem se dostal na DAMU, na alternativní herectví. Tam jsem poznal spoustu skvělých lidí, dokonce jsem hrál v divadle, v Ypsilonce. Ve třetím ročníku mě ale ze školy vyhodili, protože v té době už jsem víc jezdil na snowboardu, než chodil do školy.
Který herec ti imponuje?
Woody Harelson, ten je mi prý podobný.
Co děláš nejradši?
Miluju cestování. Byl jsem v Americe, ve Francii, v Rakousku. Cestuju hodně. V létě jsem se koupal v oceánu. Není to jako dřív, kdy jsem si dělal, co jsem chtěl, ale o to víc si toho vážím.
Když necestuješ, jak trávíš všední dny?
Nemůžu se každé ráno probudit a soustředit se jenom na to, že jednou budu zase chodit. V létě si rád přispím, ale v zimě vstávám tak v osm, v devět hodin, protože nechci přijít o den, který je hodně krátký. Potom si sednu k počítači a čtu si noviny na internetu. A pak cvičím, vlastně dřu. Odpoledne jedu autem vyřizovat různé věci - třeba do grafického studia nebo do rádia. Pracuju totiž pro sportovní firmu Quiksilver, vymýšlím pro ně reklamu, jednám s obchodními partnery. Moje dny jsou volné, ale nechci být povaleč. A to je někdy nejtěžší.
Zmínil ses o cvičení. Čemu se věnuješ?
Plavu v bazénu, jezdím na koni, lyžuju. A doma jsme z jednoho pokoje udělali tělocvičnu. Posiluju na bradlech, mám taky velký balon, na kterém sedím a odrážím se, což svědčí i mojí páteři, nebo chodím po čtyřech. Ale hlavně mám nové ortézy. To jsou takové lehoučké plastové konstrukce - každou si připnu na jednu nohu, vezmu si berle a chodím. To mi vyrobil jeden perfektní kluk na míru. Z odlitku nohy udělá všechno sám. Stojí to několik desítek tisíc korun. To, že takhle chodím, není jen tak. Jsou za tím dva roky dřiny. Mám štěstí, že se můj stav po čase zlepšil. Já cítím nohy. Cítím, kde je mám.
Většinu dne ale sedíš a jedeš. Je to alespoň pohodlné?
Ne. Ale rozdíl je v tom, jestli máš vozejk za dvacet tisíc korun (přibližně tolik ti zaplatí pojišťovna) nebo za devadesát tisíc. Já mám ten za devadesát. Cena je tak vysoká proto, že ho vyrábějí v tak malé sérii. Představ si, že by na kolech jezdilo jenom tolik lidí, jako jich je na vozíku. Taky by pak jedno kolo stálo spoustu peněz.
Je ti dvacet čtyři a musel ses už poprat s mnoha věcmi...
Právě že jenom s jednou věcí. Potkala mě šílená, extrémní změna. Jako kdybych se narodil v úplně jiné době. Byl to přesun do úplně jiného světa. Jsem na vozejku, ostatní se na mě dívají jako na jiný živočišný druh. Ty seš na vozejku, tak budeš pokornej. Já jsem si to nevybral! Když se dítě zeptá: Proč je ten pán na vozíku? Rodiče ho táhnou pryč: Pojď! A nedívej se tam! Proč mu neřeknou: Něco se mu stalo, má něco s nohama. A když už jsme u toho, nesnáším slovo vozík a vozíčkář. Nevyjadřuje to tu podstatu.
Máš pro to lepší výraz?
Já říkám kriplkára a kripl.
ABC jsi v dětství četl?
Můj děda měl protekci v tabáku a díky němu jsem měl svoje ABC. Kdo měl tenkrát ábíčko, to byl velký frajer. Bavilo mě číst všechno, i comics, ale taky jsem si něco vystřihoval. Určitě mám nějakou vystřihovánku ještě někde schovanou.
MAREK SCHNEIDER
Datum narození: 3. 12. 1975 Nejlepší kamarádi: To se pěkně vykrystalizovalo po tom, co jsem se stal kriplem. Přesně jako v nějakém filmu. Najednou prohlídneš veškerou přetvářku a skoro žádný kamarády - až na ty nejlepší - nemáš. A zase třeba lidi, od kterých bych to nečekal, jsou super. Oblíbené jídlo: Zelenina, ryby. Francouzská kuchyně a všechny mořské potvory. Nemám rád jídlo ze školních jídelen - ty omáčky a knedlíky. Oblíbený film: Takoví normální zabijáci, Tanec s vlky, Pulp fiction, i když to je profláklý. Mám rád filmy o realitě, ale i ty úplně ulítlý. Oblíbená muzika: Jednoznačně vede Ozzy Osbourne. Nesnáším techno, ale jinak poslouchám širokou škálu muziky, když je dobrá, může to být jakýkoliv styl.
