Na bobří hrázi

"Ulovit" bobra není snadné

Po hrázi rybníka vede cesta z nedaleké hospody - stojím od ní asi deset metrů. V pozdních nočních hodinách se tudy vracejí hospodští hosté. Ve světle měsíce vidí na příjezdové cestě k rybníku moje zaparkované auto a já jednoho z nich slyším: "To je auto toho vola, tady je má zaparkované a potom někde dole honí bobry..."
Když mi jeden známý řekl, že rybník několik kilometrů od mého bydliště osídlili bobři, mají tam u hráze vybudovaný bobří hrad, a dokonce tam vyvedli mladé, rozhodl jsem se, že se je pokusím vyfotografovat. Do té doby jsem o nich měl jen kusé informace. Věděl jsem, jakým způsobem žijí, čím se živí... Ale hned při jedné z prvních návštěv lokality jsem měl štěstí - bobry jsem nejen viděl, ale i fotografoval. Jsou to však noční tvorové, takže jejich fotografování nebylo snadné. Musel jsem na ně svítit baterkou, aby fotoaparát vůbec zaostřil, a při fotografování samozřejmě používat blesk. Výsledek mě příliš neuspokojil, blesk byl málo výkonný. Na další návštěvu jsem se proto vyzbrojil výkonnějším bleskem a věřil jsem, že teď už bude všechno snadné. Nebylo.

NACHYTÁNI NA JABLKÁCH

Bobři měli na potoce pod rybníkem vystavěno asi jedenáct hrází, které každou noc nepravidelně navštěvovali a upravovali. Kolem potoka pokáceli množství stromů, obvod kmene největšího z nich měřil úctyhodných 150 cm. Musel jsem se rozhodnout, kde na ně budu čekat s připraveným fotoaparátem. Několik nocí jsem strávil jejich pozorováním a pak jsem usoudil, že nejlepší místo je u přítoku do rybníka, kam bobři přicházeli kolem třetí hodiny ranní za potravou. Okusovali zde mladé olše. Úspěch se ale stále nedostavoval, bobři se vždycky živili o kousek jinde, než jsem potřeboval. Nakonec mě napadlo připravit bobrům k přítoku jablka, která většině hlodavců velmi chutnají.
A opravdu - bobři se nechali nalákat. V ne patrném světle temné oblohy jsem na hladině pozoroval stíny kroužící kolem místa, kde byla jablka položená. Musel jsem uznat, že čich mají výborný. Po chvíli se jeden z dospělých přiblížil a pustil se do jablek. To byla chvíle, na kterou jsem čekal. Bobrovi vůbec nevadilo světlo svítilny a nereagoval ani na blesk. Byl ode mne vzdálený asi šest metrů, takže se mi ani nevešel do hledáčku celý.

DENNĚ ČERSTVÉ OLŠE

Výsledná fotografie byla docela slušná, ale bobr okusující jablko mi připadal trochu kýčovitý. A tak jsem zkusil bobrům nabídnout čerstvě nařezané olšové větve, protože přírodní porost olší byl již značně prořídlý a oni museli za potravou daleko na břeh. Několik večerů a nocí jsem strávil řezáním čerstvých větví a marným čekáním do brzkých ranních hodin. Pak se konečně nechali přilákat. Jenže větve neokusovali na místě, odtáhli si je daleko na vodu, mimo dosah mého fotoaparátu.
Ale nakonec se přece jen jeden z bobrů "zapomněl" a začal větev hryzat přímo na místě. To teprve byl ten pravý zážitek! Bobr si větev přidržoval předními packami, které vypadaly jako miniaturní šikovné ručičky, a slastně přivíral oči. Ale co bylo hlavní, nechal se fotografovat. Za chvíli divadlo skončilo, bobr vzal zbytek větve do zubů a opět si ji odtáhl do bezpečné vzdálenosti.

NESLYŠITELNÍ LOUPEŽNÍCI

Jednoho dne plavaly na hladině rybníka celé rostliny kukuřice. Že by bobrům někdo házel kukuřici? Nápadná cestička vedoucí z rybníka přes les na pole prozradila, že se bobři kukuřicí zásobují sami. To byla příležitost! Rozhodl jsem se čekat v lese u jejich stezky a fotografovat je, až se budou vracet s kukuřicí. To se lehko řekne, ale hůř provede. Bobři chodili na pole nepravidelně, a tak jsem opět strávil několik nocí v lese zbytečně. Až jednou, přibližně hodinu po půlnoci, šplouchla v rybníce voda a jakýsi stín zamířil k lesu. Chvíli jsem počkal a pak rozsvítil. Asi tři metry ode mne se sunul bobr vzhůru do kopce a mířil ke kukuřičnému poli. Z takové blízkosti jsem bobra nikdy předtím neviděl.
Ale fotografovat jsem vůbec nestačil, bobr byl v momentě pryč. Bez jediného zapraskání větvičky, bez jediného šelestu. Po několika minutách jsem začal v pravidelných intervalech rozsvěcet, abych tiše se pohybujícího bobra nepropásl. Po chvíli se zjevil ve světle svítilny, v zubech nesl několik rostlin kukuřice vytržených i s kořeny. Když se přiblížil na "dostřel", stačil jsem zmáčknout spoušť jen jednou, a pak už byl zase pryč.

PŘÍPRAVA NA ZIMU

Na podzim začali bobři porážet stromy. Jejich větve zatahují do blízkosti bobřího hradu jako zásoby na zimu (těmto zásobám se říká vory). Bobři neupadají do zimního spánku, přesto jsou v zimě méně aktivní než po ostatní část roku. Zásoby větví - vory navštěvují zespodu a větve okusují pod ledem. Okamžitě jsem zatoužil fotografovat bobry při porážení stromu. Bobři ale bohužel nepracují systematicky a nevracejí se další noc k nedokončené práci. Stromů poznamenaných bobřími zuby proto bylo v blízkosti hradu a hrází několik desítek. Své čekání u vytipovaného stromu začínám o desáté hodině večer. Svítí měsíc, jsou -4 °C. Asi po dvou hodinách vylézají dva staří z vody, jeden zůstává na hrázi a druhý se blíží ke stromu. Již je vidět, jak se připravuje ke své dřevorubecké práci, staví se na zadní, ale v tu chvíli se něčeho lekl a oba s velikým plácnutím mizí pod hladinou.
Do šesté hodiny ranní se u stromu žádný z bobrů neobjevil. Hned následující večer se ke stromu vracím a opět čekám. Bobři porážejí jiný strom. Slyším jejich hryzání, ale nevidím je a ani se k nim nemohu přiblížit, abych je nevyplašil. Tak to šlo po další dva dny, respektive noci. Ráno se rozhoduji. Prozatím s fotografováním bobrů skončím. Ze zcela prostého důvodu: při celonočním čekání je mi příliš velká zima. Slibuji si ale, že se určitě někdy na lokalitu vrátím. Jen na chvíli nad ránem, abych své přátele bobry viděl a přesvědčil se, že jsou všichni v pořádku.

VODA JE MU DOMOVEM

Bobr evropský (Castor fiber) patří mezi hlodavce a je jedním ze dvou zástupců čeledi bobrovitých (Castoridae). Je dokonale přizpůsoben k životu ve vodě a jejím nejbližším okolí: má neobyčejně kvalitní temně hnědý kožíšek, jehož dlouhé lesklé pesíky nepropustí vodu k tělu a jemná hustá podsada pomáhá zvířeti udržovat tělesnou teplotu v chladné vodě. Bobr je vynikající plavec, zadní nohy má opatřené plovacími blánami, široký plochý ocas je lysý a slouží především ke kormidlování. Úderem ocasu o hladinu bobr také varuje své okolí před nepřítelem. Pobyt pod vodou mu navíc usnadňují uzavíratelné nozdry a uši. Jako většina hlodavců se živí rostlinnou potravou, méně obvyklé je, že velkou část v ní tvoří dřeviny.

NÁVRAT ZTRACENÝCH DĚTÍ

Bobři byli od pradávna nedílnou součástí evropské, a tudíž i naší přírody, ale pro svůj hustý kožíšek a žlázu u kořene ocasu, jejímuž výměsku se přičítaly léčivé účinky, byl již v 19. století na většině území Evropy včetně naší země vyhuben. V padesátých letech minulého století se u nás uvažovalo o vysazení bobrů na některá vytipovaná místa, ale nakonec k tomu nedošlo - bobři natolik mění svými hrázemi krajinu, že vědci usoudili, že jejich návrat není žádoucí.
Ale bobři, kteří se v Evropě zachovali jen na několika izolovaných lokalitách, nakonec vše vyřešili sami. Díky přísné ochraně v okolních státech se začali množit a samovolně šířit na nová území. A protože nerespektují hranice států, v osmdesátých letech minulého století se poprvé objevili i u nás - v jižních a západních Čechách a na jižní Moravě, v devadesátých letech byli vysazeni na severní Moravě a později sami připluli po Labi do severních Čech. A protože už je nikdo neloví, daří se jim u nás, množí se a šíří se na nová a nová místa.