Škola, scuola, šola

Kolik řečí umíš...

Devítiletý Michele chodí do školy v italském městečku San Pietro al Natisone. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby... Kdyby se ve škole nevyučovalo ve dvou jazycích - italštině a slovinštině - a kdyby Míša, mající českou maminku, nemluvil navíc plynně česky.
V severovýchodní Itálii u slovinských hranic bylo odjakživa rušno. Na území si dělala nároky řada státních útvarů, žili tu vedle sebe lidé různého původu a jazyka. Posouvaly se hranice, střídaly se vlády, načas se celá oblast ocitla ve všeobjímající náruči habsburské monarchie. Dodnes tu můžete slyšet italštinu, slovinštinu (přesněji místní slovinská nářečí) i furlanštinu (mezi místními obyvateli stále živý rétorománský jazyk).

SLOVINCI A ITALOVÉ

V oblasti kolem San Pietra žije početná slovinská menšina. Slovinci tu mají kulturní spolky, divadlo, hudební školu, dokonce i politickou stranu. Mnozí však na svůj původ zapomněli a jazykem předků nemluví. V minulosti k tomu přispívala i italská škola, která slovinštinu aktivně potlačovala - děti jí měly zakázáno mluvit i o přestávkách, za porušení zákazu rodiče dostávali peněžní pokuty. Minulé století dobrým vztahům mezi oběma národy příliš nepřálo. Propast se prohloubila zvláště po druhé světové válce: Slovinsko bylo součástí komunistické Jugoslávie a Italové se na Slovince žijící v Itálii dívali skrz prsty jako na "ty komunisty z východu".

ŠKOLA ZACHRAŇUJE

Už tehdy se zrodil nápad zřídit dvojjazyčnou školu, která by pomohla udržet slovinštinu při životě a bořila by bariéry mezi oběma národy. Začátky byly skromné. Do školky, otevřené v roce 1984, chodilo první rok pouhých pět dětí. "Chtěli jsme hlavně dokázat, že je něco takového vůbec možné," vzpomíná dnes paní ředitelka. Po dvou letech sbírání zkušeností otevřeli ve školním roce 1986/87 i první třídu základní školy. Dnes mají několik desítek žáků, v roce 2000 museli poprvé pro velký zájem otevřít hned dvě první třídy. Do školy dnes chodí i děti, které předtím ze slovinštiny neznaly ani slovo.

JEDEN UČITEL, JEDEN JAZYK

Učitelé v San Pietru se inspirovali místními školami s výukou furlanštiny a slovinskými školami v nedalekém Terstu a Gorici. Na rozdíl od nich se však v San Pietru vyučuje ve dvou jazycích, slovinštině a italštině. Každý z učitelů před dětmi používá pouze jeden jazyk, aby jim obě řeči nesplynuly v jakousi "slovitalštinu". Předměty proto vyučují vždy dva lidé - jeden slovinsky, druhý italsky - a oba jazyky se pravidelně střídají.

... TOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM

Míšu jsem zastihl u řeky Natisone, kam se jeho třída vydala na procházku. Maminka na něj mluví výhradně česky, tatínek italsky. Rodiče zkrátka dodržují stejný princip jako učitelé ve škole. Díky tomu se Míša domluví v Římě stejně dobře jako v Lublani nebo v Praze. Sledoval jsem, jak staví s dalšími dětmi z říčního písku hrad. S kamarády se bavil italsky, s učitelkou slovinsky, na mé otázky odpovídal česky - během několika minut vystřídal zcela plynule tři jazyky a očividně mu to nepřišlo jako něco neobvyklého. Má tak někdo štěstí!

"ZVLÁŠTNÍ" RODINY

O dvojjazyčné škole v San Pietru její ředitelka Živa Grudenová říká: "Dnes k nám kromě dětí ze slovinských a smíšených manželství chodí i děti z furlanských a italských rodin, ale vždy to jsou rodiny něčím zvláštní. Pocházejí z jiných oblastí Itálie a chtějí poznat místní italsko-slovinské prostředí v úplnosti, mají slovinské předky nebo jiné (třeba pracovní) vazby na Slovinsko." "Nebo takové případy, jako jsme my," doplňuje ji Jana Sovová, žijící se svým italským manželem v nedalekém Merso di Sottu. Syn Michele chodí do 4. třídy, čtyřletá Silvie do školky ve stejné budově. I v ní se mluví oběma jazyky.