Mladý pán na ženění

Richarda jsem poprvé spatřila v celním prostoru v Rozvadově. Na uvítanou mi zařval zblízka do tváře a mohutnýma rukama udeřil do mříží tak, že jsem leknutím málem vypadla z auta. Potěšeně se zašklebil: konečně nějaká legrace a vzrušení po té nudné cestě. Byla jsem jedinou novinářkou, která mu přijela naproti na hranice.
Původně jsme pro něj měli jet až do Anglie, ale ještě v pátek večer nebyla vyřízena všechna potřebná povolení. Až v pondělí mi volali ze zoologické zahrady, že Richard už je na cestě a mohu mu, jestli tedy chci, v úterý večer jet naproti do Rozvadova. Jasně, že jsem chtěla. A tak jsem se

onoho mrazivého listopadového večera klepala na rozlehlé pusté ploše rozvadovského hraničního přechodu, abych jako jedna z prvních přivítala vzácného cestovatele. Důvod zdržení byl nepříjemný, ale celkem pochopitelný, Richardovi k cestě z Anglie do České republiky nestačil jen platný cestovní pas. Jeho mimořádná osobnost podléhá celé řadě mezinárodních předpisů, kterým je třeba vyhovět. Ale jakmile bylo vše vyřízeno, nic nebránilo tomu, aby se vydal na cestu do svého nového domova. Už tady na něj netrpělivě čekaly nevěsty. Hned dvě. Dvanáctiletá Shinda a desetiletá Kijivu.

ŽENICH NEMUSÍ BÝT JEN KRÁSNÝ

Richard je skutečně mladý pán na ženění. Je mu dvanáct let, váží 215 kg a jeho hřbet právě získal krásné stříbřité zbarvení. Je štíhlý, svalnatý a krasavec k pohledání. Navíc je mimořádně mírný a přátelský, snad by se dokonce dalo říct, že je to vzorně vychovaný džentlmen. Jeho krásu a chování je ovšem nutné posuzovat podle zcela jiných měřítek, než jsou ta lidská. Richard je totiž urostlý mladý samec vzácné a v přírodě kriticky ohrožené gorily nížinné. Právě to byl důvod, proč jeho převoz do Prahy nebyl tak úplně snadný. Všechny ohrožené druhy zvířat podléhají přísným předpisům a nemůže je chovat jen tak někdo.
A už vůbec ne jen proto, aby je ukazoval lidem. Zoologické zahrady plní v tomto případě velmi důležitý úkol - snaží se udržovat populaci ohrožených zvířat, rozmnožovat je a zachovávat u nich co největší genetickou variabilitu. V praxi to mimo jiné znamená, že se pečlivě vybírají jedinci, kteří jsou navzájem co nejméně příbuzní a u kterých je naděje, že spolu budou mít zdravé a životaschopné potomstvo. A protože předpisy vztahující se na ohrožené druhy jsou opravdu velmi přísné, nelze onu genetickou variabilitu udržovat a zvyšovat tak, že se do chovu zařazují zvířata odchycená ve volné přírodě (i když se to čas od času stává), nesmějí se totiž vůbec lovit, natožpak převážet přes hranice. Počet jedinců chovaných v zajetí je z toho důvodu poměrně omezený a jednotlivá zvířata jsou roztroušená po zoologických zahradách celého světa. Aby bylo možné sestavit vhodné chovné skupinky, musí existovat někdo, kdo ví o všech, zná jejich rodokmen, věk, zdravotní stav a spoustu dalších věcí důležitých pro udržení zdravé populace. Právě z tohoto důvodu existují tzv. koordinátoři chovu, již vedou plemenné knihy ohrožených zvířat a určují, kteří jedinci se k sobě hodí nejlépe.
A tohle všechno se v plné míře vztahuje i na gorily. Richard tedy nepřijel do Prahy jen proto, že je mladý a krásný, ale také proto, že je z genetického hlediska vhodným partnerem pro Shindu a Kijivu a že s nimi může zplodit zdravé a pro budoucnost všech goril na světě nadějné potomstvo.

PŘIVÍTÁNÍ V NOVÉM DOMOVĚ

Do pražské zoo jsme přijeli až po půlnoci. Přijeli, to znamená: já, filmař a fotografka zoo v dodávce řízené Tomášem Kapicem, který zodpovídá za všechny dovozy a vývozy zvířat v zahradě. Následoval nás speciálně upravený krytý náklaďáček s anglickou "espézetkou", vezoucí transportní klec s Richardem. Za hluboké tmy jsme projeli k zadní části zrekonstruovaného pavilonu goril, zdánlivě temnému a opuštěnému. Ale v okamžiku, kdy jsme zastavili, se ukázalo, že jsme očekáváni početným davem, v němž nechyběl veterinář, ošetřovatelé lidoopů, zoolog a mnoho dalších. Richarda přišel dokonce přivítat i samotný ředitel zoo, dr. Fejk. Jedním z nejobtížnějších kroků celého transportu bylo vyložit masivní transportní klec s dvoumetrákovou gorilou z uzavřené ložné plochy náklaďáku a přemístit ji do pavilonu k uzávěru výběhu tak, aby k němu těsně přiléhala zvedací mříž (ve slangu pracovníků zoo se toto zařízení nazývá "šubr") přepravky.
Tma a nedostatek manipulačního prostoru úkol ztěžovaly, ale naštěstí tu byl dostatek ochotných rukou, takže klec byla nakonec úspěšně přemístěna - částečně nakladačem, částečně lidskými silami... Sledovala jsem, co na ten mumraj říká Richard. Kupodivu, byl docela klidný - zpočátku sice párkrát zařval, podobně jako na mě v Rozvadově, ale tady to nebyla taková legrace. Nikdo neměl čas se tak pěkně a efektně lekat, nikdo si ho moc nevšímal, takže toho po chvilce nechal a jen zvědavě vyhlížel přes mříže. Navíc ho uklidňoval, tak jako ostatně po celou cestu, jeho kamarád, anglický ošetřovatel Craig. Jak vykládka pokračovala, byl zjevně čím dál smutnější, bylo zřejmé, že mu loučení s Richardem doslova "rve srdce". Ostatně, jak jsem se později dozvěděla, Rick, jak ho Craig oslovoval, byl smutný neméně, také se mu po Craigovi stýskalo.

NEDOČKAVÉ NEVĚSTY

Jakmile se zvedla mříž přepravky, Richard bez zaváhání vběhl do svého nového domova. Zvědavě se rozhlížel, prohlížel si neznámé tváře za sklem výběhu. Zatím jen lidské, prvních několik dní musí strávit v karanténě, než proběhnou nutná vyšetření (už jen na vnější a vnitřní parazity, protože hlavní veterinární prohlídku absolvoval v Anglii včetně odběru krve a vyšetření na tuberkulózu), takže své budoucí manželky neviděl. Ty navíc hluboce spaly v protější ubikaci oddělené od té jeho přípravnou.
Ale rozruch v pavilonu nakonec navzdory pokročilé noční hodině jednu z nich, Shindu, probudil: přiběhla vyzkoumat, cože se to zajímavého děje. A přes manipulační prostor pavilonu spatřila něco jako pohádkového prince ze snů (samozřejmě z gorilích snů). Určitě to tak vnímala, protože se dychtivě přitiskla ke sklu a začala do něj oběma rukama bušit, aby přilákala jeho pozornost...

VLÍDNÝ VŮDCE TLUPY

Richarda a obě jeho nevěsty jsem navštívila o deset dní později. To už byli všichni umístěni v jednom výběhu a ošetřovatelé, veterinář i zasvěcená veřejnost očekávali, jak se budou dál vyvíjet vztahy mezi Richardem a oběma samicemi. U výběhu měl neustále někdo službu - ostatně, gorily jsou jako děti a vyžadují neustálou pozornost. Richard už si také začal zvykat ošetřovatele lidoopů Marka Ždánského, od kterého už byl ochoten se např. napít čaje z láhve podávané přes mříže. Ale seznamování Richarda se svými nastávajícími (až do odpoledne předchozího dne se s nimi viděl jen přes okno) probíhalo mimořádně klidně.
Richard byl sice v neznámém prostředí, ale jeho převaha byla od samého počátku zjevná. Drobné samice rychle uznaly nadvládu svého nového pána a manžela a tak se s ním jen navzájem "oťukávaly" - zjišťovaly, co si mohou a nemohou dovolit. Richard se ovšem i v této situaci projevil jako rozený džentlmen. Nezneužil své obrovské síly a převahy k tomu, aby slabším samicím ublížil. Ani to nepotřeboval, k převzetí vůdčího postavení v té gorilí minitlupě mu stačil jeho impozantní zjev a jen občas, snad aby ukázal, že také umí běhat, se za některou ze samic rozeběhl, a pokud se včas neodklidila, plácnul ji po zádech plochou dlaní. A pak se zase někde klidně posadil a zvědavě obhlížel své nové království. Možná se mu dokonce i přestávalo stýskat po Craigovi, vždyť má konečně svou tlupu - zatím sice malou, ale jestli bude všechno pokračovat podle plánů a očekávání, měla by se časem rozrůst. Tentokrát o vlastní potomstvo.

RICHARD
Narodil se v zoo ve Frankfurtu 9. 11. 1991. V zajetí se narodila i jeho 21letá matka Rebecca, zatímco otec Matze, kterému je dnes neuvěřitelných 46 let, pochází ještě z volné přírody - je to tedy jedna z posledních goril, která přišla do zoo z divočiny. Richard má díky tomu velmi cennou genetickou výbavu. Mimo to měl štěstí, že ho odchovala jeho vlastní matka v přirozené gorilí skupině, odmalička má tedy tu správnou gorilí výchovu. Také jeho další životní dráha odpovídá zvykům goril: v sedmi letech byl odstaven a přestěhoval se do zoo v anglickém Paigntonu, kde žil v pětičlenné samčí tlupě (než ji opustil, získal v ní postavení samce b , tedy hned druhého nejsilnějšího samce po vůdci), v níž získal kamarády, a především "mužský" vzor chování.
Dá se tedy předpokládat, že se vůči svým partnerkám bude chovat jako skutečná gorila. Což v první řadě znamená, že bude schopen navázat s nimi normální vztahy typické pro gorilí tlupu a v pravý čas se s nimi i normálně pářit. (Zatím vše probíhá podle těchto předpokladů a již na začátku prosince se Richard opravdu s oběma samicemi pářil.)

CO VŠECHNO PŘEDCHÁZELO
Na počátku všeho byla žádost adresovaná dr. Schmidtovi o výběr samce vhodného do pražského chovu. V zoo ale také nelenili a sami si vytipovali asi 12 samců, kteří by připadali v úvahu. Vybrán byl nakonec Richard. Následovalo nevyhnutelné papírování - nejprve povolení CITES z české strany, pak totéž od Britů. Veterinární povolení od nás a formulář o zdravotním stavu zvířete, který musí vyplnit vyvážející země. Mnohem obtížnější bylo podle slov Tomáše Kapice vyhovět neformálním podmínkám, které si kladla anglická strana.
Vyžadovali doklady o všech opatřeních, která zabrání opakování loňské tragédie při povodních, kdy se v pavilonu utopil mladý samec. Chtěli proto vidět povodňový plán, ale také např. upravené pletivo, které nedovolí gorilám přístup do hluboké vody ve vodním příkopu. Gorily totiž neumějí plavat, mohly by se proto utopit i v něm.

CO JE EEP
Je to mezinárodní program na záchranu ohrožených druhů zvířat, kterých je už tak málo, že se jim musí věnovat zvláštní pozornost. Každý druh má svého koordinátora chovu (koordinátorem chovu goril je dr. Schmidt, ředitel zoo ve Frankfurtu), který zodpovídá za optimální sestavení rodičovských párů či chovných skupin. Pražská zoo je členem tohoto programu, právě proto mohla požádat koordinátora chovu o výběr samce vhodného k oběma samicím. Členství ji však zároveň zavazuje k tomu, že se bude řídit jeho pokyny. Jestliže se např. po několika letech ukáže, že Richard v Praze svůj úkol splnil a byl by potřebný v jiné zoo, budeme se s ním muset zase rozloučit. Gorily totiž nepatří zoo, ale jsou jakoby majetkem tohoto programu.

OHROŽENÉ GORILY
Gorila ( Gorilla gorilla ) je největší lidoop světa. Jejím domovem jsou deštné lesy jižní a střední Afriky, kde vytváří tři (podle posledních výzkumů možná čtyři) poddruhy. Gorila nížinná ( G. g. gorilla ), kam patří i trojice z pražské zoo, byla donedávna považována za nejrozšířenější a její populace nejpočetnější: uvádělo se, že jich v celém areálu rozšíření žije přibližně 94 000. V poslední době však jejich další osud visí na vlásku - kromě pytláctví a úbytku životního prostředí je decimují i lidské nemoci, vůči kterým jsou pro své blízké příbuzenské vztahy s člověkem velmi vnímavé. V první řadě je zabíjí virus Ebola, který již snížil jejich počty na 56 % původního stavu. V oblastech masivního výskytu nemoci pak vyhynulo až 90 % všech goril!

SHINDA A KIJIVU
Proti Richardovi jsou to drobečkové, silnější Shinda váží 84 kg, slabší a bázlivější Kijivu pouhých 72 kg. Obě se narodily v zajetí v Apeldoomu v Belgii: Shinda 14. 6. 1991, Kijivu je o necelé dva roky mladší, narodila se 18. 3. 1993. Protože mají společného otce (samce jménem Kibabu), jsou to polosestry. V roce 1986 se přestěhovaly do zoo v Sydney, kde žily až do května roku 2001, kdy byly přemístěny na základě mezinárodní dohody o výměně zvířat mezi Evropou a Austrálií (zoo v Sydney je stejně jako pražská členem EEP programu) do Prahy. Po povodních, které v srpnu 2002 zničily nový pavilon goril, strávily rok v zoo ve Dvoře Králové, ale krátce před Richardovým příjezdem (v polovině října) se do Prahy vrátily.