V pátek 12. prosince 2003 zemřel v norském zálivu Taknes nejslavnější delfín světa, kosatka Keikó. Celý svět dodnes dojímá příběh o přátelství chlapce a dravé kosatky. Snad každému se tají dech, když se Willy odvážným skokem vrhne přes skalní útes do volného moře. Na svobodu. Díky filmu se lidé začali zajímat o osud všech kosatek držených v zajetí. Ale skutečný příběh "Willyho" je možná ještě dojemnější. Je to příběh kosatky, která nakonec život na svobodě odmítla a dala přednost společenství lidí.
Příběh kosatky, která odmítla svobodu
V pátek 12. prosince 2003 zemřel v norském zálivu Taknes nejslavnější delfín světa, kosatka Keikó. Celý svět dodnes dojímá příběh o přátelství chlapce a dravé kosatky. Snad každému se tají dech, když se Willy odvážným skokem vrhne přes skalní útes do volného moře. Na svobodu. Díky filmu se lidé začali zajímat o osud všech kosatek držených v zajetí. Ale skutečný příběh "Willyho" je možná ještě dojemnější. Je to příběh kosatky, která nakonec život na svobodě odmítla a dala přednost společenství lidí.
ZROZEN NA SVOBODĚ
Willy se ve skutečnosti jmenoval Keikó, což je japonské slovo a znamená Šťastný. Ale o vhodnosti tohoto jména lze pochybovat. Keikó se sice narodil na svobodě - pravděpodobně v roce 1977 nebo 1978 v Atlantském oceánu nedaleko Islandu -, dlouho si jí však neužil. V roce 1979 ho jako dvouleté velrybí batole chytili rybáři a od té doby žil mezi lidmi. Dětství
BOLESTNÝ ŽIVOT V ZAJETÍ
Život kytovců v zajetí rozhodně není radostný. Místo širého oceánu jen malý bazén, v němž se jejich zpěvy zmateně odrážejí od stěn... Potápění do hlubin, v nichž tráví 80 - 90 % svého času, není v mělké nádrži možné, a tak ho většinu prožijí na hladině. Přirozenou rodinnou skupinu nahrazuje samota nebo pár přátelských lidí a zcela nepříbuzných druhů delfínů. Není divu, že se v zajetí kosatky dožívají mnohem nižšího věku než ve volné přírodě, že trpí stresem, psychickými poruchami a různými kožními chorobami. U Keikó se první vředy a rány na kůži začaly objevovat již v Marinelandu v Ontariu. Navíc měl tu smůlu, že ač pocházel z chladných severských vod, byl prodán do Mexika, kde strávil osm trudných let samoty v subtropickém podnebí, v příliš malém bazénu ve vnitrozemí, s příliš teplou vodou...
ZACHRAŇTE WILLYHO - KEIKÓ
V roce 1992 se konečně na mladého samce kosatky usmálo štěstí - dá-li se to tak říci. Stal se hlavním hrdinou filmu Zachraňte Willyho, který se natáčel v Mexickém zálivu. O rok později film, v němž Willy po překonání mnoha nástrah získá svobodu, obletěl svět. Byl natočen druhý a pak i třetí díl. Ale úspěch filmu nespočíval jen v jeho finanční návratnosti, jeho hlavní účinek možná nepředvídali ani samotní tvůrci. Milá a přátelská kosatka si získala srdce diváků a lidé celého světa začali volat po jejím skutečném osvobození.
V roce 1994 vznikla nadace pojmenovaná po filmu: Nadace Zachraňte Willyho - Keikó (Free Willy/Keiko Foundation). Na osvobození Keikó přispívaly tisíce anonymních dárců včetně dětí z celého světa. K dárcům se nakonec připojil i samotný vlastník kosatky, zábavní park Reino Aventura, který ji před lety koupil za 350 000 dolarů, a v roce 1995 Keikó věnoval nadaci. Kosatčí samec však zůstával nadále v zajetí. Nepoznal nic jiného, jeho jedinými partnery, přáteli a živiteli byli lidé. Neznal volné moře, neuměl lovit ryby. Netušil, jak se chovat ke svým příbuzným - divoce žijícím kosatkám. Jeho kůže byla samá otevřená rána a jizva. Kdyby byl okamžitě vypuštěn na svobodu, zahynul by.
CESTA NA SEVER
Putování Keikó do rodných vod u Islandu proto vedlo přes mořské akvárium v Oregonu. Zde byl (již roku 1994) umístěn do prostředí, jaké doposud nikdy nepoznal - žil v obrovském bazénu naplněném chladnou mořskou vodou z místního zálivu. Zvykal si na chlad, zotavoval se. Tady se mu také po dlouhých letech začaly hojit rány na kůži. Teprve po této aklimatizaci mohla být šestitunová velryba naložena do letadla a převezena do islandského Westmannayaeyjar. Na Keikó už zde čekal dočasný domov ve speciální ohradě umístěné ve volném moři. Její pletivo ho chránilo před nepřáteli, ale umožňovalo mu kontakt s okolím.
Za plotem vídal lachtany, do ohrady mohly přes pletivo vplouvat ryby, dostávali se tam ptáci a další mořští živočichové, jimiž se kosatky normálně živí. Téměř čtyři roky se Keikó seznamoval se životem kosatek ve volném moři, učil se lovit ryby, starat se sám o sebe. Rok od roku se stával odvážnějším, samostatnějším, ale také zvědavějším a sebevědomějším. Osamělá, psychicky zlomená kosatka vychovaná v po lotropických vodách, v cizím nepřátelském prostředí, se náhle ocitla v chladných vodách svého rodiště. Jaké úžasné dobrodružství!
S LIDMI NAVŽDY
Celý projekt na záchranu Keikó a jeho návrat do divočiny stál 20 milionů dolarů. Již po dvou letech výcviku ho jeho cvičitelé začínali brát (pod dohledem) na výlety do volného moře. Zde se měl učit lovit ryby, svou přirozenou kořist. O tom, jak obtížné to bylo, svědčí skutečnost, že ulovené ryby zpočátku vůbec nežral, ale oddaně je přinášel svým cvičitelům. Poprvé se odvážil své úlovky sežrat až v srpnu roku 1997. Po čtyřech letech učení byl Keikó v roce 2002 vypuštěn ze své ohrady do volného moře. Ale přestože se po celou tu dobu učil lovit ryby, zůstal závislý na týmu pracovníků, kteří ho střežili na jeho cestách oceánem. Odmítal se živit sám a vyžadoval svou každodenní dávku potravy - 40 - 50 kg ryb. Přesto nežil v zajetí, mohl si vybrat, zda se odváží do širého moře,nebo zůstane v blízkosti lidí.
NEJDELŠÍ VÝLET
Nikdo přesně neví proč, ale v roce 2002 opustil Keikó vody Islandu. Snad sledoval hejno divokých kosatek, od nichž se však brzy odpojil a sám zamířil k norským břehům. K jediné zemi v Evropě, která dosud neuznává mezinárodní zákaz lovu kytovců a zabíjí je pro komerční účely. Není divu, že se cvičitelé a všichni, kdo se o Keikó starali, začali bát, aby zde nezahynul. Ale filmové hvězdě smrt z rukou velrybářů nehrozila, právě naopak, stal se atrakcí, která k zálivu u městečka Halsa, kam doplaval, přitahovala turisty z celého světa. Ti si s ním hráli, hladili ho, plavali s ním, fotografovali se s ním. Keikó nakonec začal být z toho všeho ruchu apatický, jen ležel, neplaval, nelovil, nežral, p řestože již dokázal, že je toho schopen - jeho cesta do Norska trvala pět týdnů a po celou tu dobu neměl žádný kontakt s lidmi.
A protože ji přežil v dobré kondici a dokonalém zdraví, bylo jisté, že je opravdu schopen sám se uživit. Pracovníci z nadace ve spolupráci se starostou města proto zakázali přibližovat se k velrybě na vzdálenost kratší než 50 m. Ale aby se Keikó vzpamatoval, nezbylo než ho zase začít krmit. Z Islandu také přiletěli jeho trenéři, začali s ním znovu cvičit, znovu ho brali na výlety po moři... Zdálo se, že jejich čtyřletá práce byla zbytečná a že mohou začít znovu. Mnozí pochybovali, zda je Keikó po tolika letech života v zajetí vůbec schopen samostatného života, zda se někdy odpoutá od lidí, najde si partnerku a bude žít na svobodě s divokými velrybami.
POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ
Protože fjord u městečka Halsa v zimě zamrzá, Keikó se musel na zimu přestěhovat - jako nejvhodnější řešení se ukázal nedaleký záliv Taknes. Tady Keikó prožil poslední měsíce svého života. Záliv má spojení s otevřeným mořem, jímž občas proplouvají velryby. Keikó jej mohl opouštět a zase se vracet, jak se mu zlíbilo. Lidé se o něj dál starali, krmili ho, dohlíželi na jeho zdraví. A doufali, že jednoho dne odplave s divokými velrybami navždy. Bohužel, Keikó se toho dne nedožil. Několik dní před Vánocemi zemřel na akutní zápal plic. Bylo mu 27 let. O dva dny později byl v noci z neděle na pondělí Keikó tajně pohřben na břehu zálivu. Tajně proto, aby alespoň po smrti nalezl klid a nerušila ho veřejnost a média. Jeho hrob bude před očima zvědavců v zimě zakrývat sníh, v létě zaroste zelenou trávou.
HŘBETNÍ PLOUTEV PROMLOUVÁ
Kosatky mají výrazný pohlavní dimorfismus - kromě tělesné velikosti prozrazuje pohlaví i tvar hřbetní ploutve. Samice ji mají kratší a lehce srpovitě zahnutou, ploutev samců má trojúhelníkovitý tvar (skoro jako ploutev žraločí) a je přes jeden a půl metru vysoká (viz. obr.). Je pozoruhodné, že u kosatek držených v zajetí tato ploutev jakoby měkne a ohýbá se dolů (u divokých kosatek je tento jev pozorován zcela výjimečně) - právě takovou "smutně" ohnutou hřbetní ploutev měl i Willy - Keikó.
KAŽDÝ MOHL POMOCI
Nadace Zachraňte Willyho - Keikó vydala jakéhosi průvodce, v němž radila, jak se chovat, aby Keikó zůstal opravdu svobodný a nevázal se na lidi.
Pokud jste na břehu,
- nesnažte se upoutat pozornost Keikó křikem, šploucháním nebo jiným hlukem,
- nekrmte ho,
- nedotýkejte se ho,
- nevstupujte k němu do vody,
- omezte svůj pobyt v blízkosti Keikó na minimum,
Pokud jste ve člunu,
- chovejte se v oblasti, kde se Keikó zdržuje, tiše a opatrně,
- pokud se přiblížíte na vzdálenost menší než 50 m, vypněte motor,
- nepronásledujte ho,
- nesnažte se upoutat jeho pozornost šploucháním nebo ranami na boky člunu,
- pokud Keikó odpočívá na hladině, nerušte ho a tiše se vzdalte,
- nejezděte kolem něj.
Tato doporučení ovšem návštěvníkům dychtivým spatřit proslulou velrybu nestačila a k zálivu, v němž se zdržovala, mířilo stále víc turistů. Navíc nespolupracoval ani Keikó, lidi naopak vítal, nechal se hladit a chtěl si s nimi hrát. Norská vláda proto nakonec musela vydat nařízení, v němž zakazovala přibližovat se k němu.
CO MOŽNÁ NEVÍTE O KOSATKÁCH
Kosatka dravá (Orcinus orca) je největším druhem delfína. Dospělí samci mohou vážit až devět tun a měřit kolem devíti metrů, samice jsou menší. Tento delfín je opravdový kosmopolita - žije ve všech oceánech a mořích světa. Jejich základní sociální skupinou je rodina, kterou tvoří samice s nedospělými mláďaty (do věku deseti let), ale občas i její dospělé dcery s potomky. Dospělí samci se toulají a vyhledávají cizí samice k páření, ale jak se zdá, ke své matce se čas od času vracejí a doprovázejí ji v průběhu celého jejího života. Kolik divokých kosatek dnes žije na celém světě, není přesně známo, vědci odhadují, že jich může být kolem sta tisíc. V zajetí je drženo asi 45 až 50 jedinců.
