Černí rytíři dobývají města

Je to jedno z nejznámějších a zároveň nejméně známých zvířat. Každý ho zná v podobě vepřové pečeně na talíři, zabijačkových jelit a jitrniček či ovaru, ale o samotném zvířeti neví většina lidí téměř nic. Jen jedno - domnívají se, že je to nečistý, opovrženíhodný tvor.
Jenže to je úplně špatně, prasata jsou ve skutečnosti stejně čistotná jako všichni ostatní savci. Jsou to neuvěřitelně inteligentní tvorové, obětavé matky, statečně bránící své pruhované dětičky před několikanásobně silnějším nepřítelem, věrní mazlíčkové a přátelé, jsou-li vychováni člověkem, a zajímavá zvířata, která mají s lidmi překvapivě mnoho společného. Stejně jako člověk jsou všežravci, mají podobný trávicí systém, pochutnávají si na podobných lahůdkách a ani jejich chrup není příliš odlišný. Jejich tkáně se těm lidským dokonce podobají natolik, že je v určitých případech lze využít při transplantacích kůže.

BŮH I ĎÁBEL

K divokým prasatům mají lidé od pradávna rozporuplný vztah. Na jednu stranu se jich obávali, současně je však uctívali. Divoká prasata jsou rychlá, silná a statečná a to jsou vlastnosti, jakých si člověk odjakživa vážil. Není náhodou, že divočáci vstoupili do různých bájí a pověstí a hrají významnou roli v mytologii mnoha národů. Severské národy uctívají divokého kance jako symbol plodnosti a bůh Frey jezdil na zlatém kanci rychlejším než nejrychlejší kůň. Bájný zlatý kanec Gullinbursti ovšem nebyl zrozen ze živé bachyně, byl stvořen ve stejné dílně jako další atributy velkých severských bohů - Odinovo kopí a Thorovo kladivo.
Na východě je kanec jedním z nejsilnějších znamení čínského či japonského zvěrokruhu a také indický bůh Višna si zvolil toto zvíře za jedno ze svých převtělení. Významnou roli hrála prasata i ve střední Evropě. U nás byl divoký kanec průvodcem čáky byl výsadou šlechty, mnohé šlechtické rody pak měly kančí hlavu nebo alespoň kly ve svém erbu. Udatný Bivoj, který přemohl kance holýma rukama a živého ho přinesl na knížecí dvůr, je jedním z nejznámějších národních hrdinů naší minulosti. Existují však i negativní pověry - někteří lidé např. věří ve spojení prasat s ďáblem - k této domněnce je vede zakroucený prasečí ocásek.

CHYTRÝ JAKO PRASE

Prase divoké (Sus scrofa), jak zní správné jméno tohoto živočišného druhu, je jedním z nejhojnějších velkých zvířat naší a vůbec středoevropské přírody. Žije u nás prakticky všude - od podmáčených lužních lesů až po pahorkatiny a zalesněné horské oblasti. Potkat však divočáka či prasečí rodinku v přírodě není ani v oblastech, kde jsou prasata přemnožená, snadné. Za dlouhé roky pronásledování a střílení se totiž tato inteligentní a přizpůsobivá zvířata naučila člověku vyhýbat. A tak se, přes svou velikost a skutečnost, že jde v podstatě o denní zvířata, v přírodě pohybují neuvěřitelně utajeně. Tam, kde jsou intenzivně lovena, dokonce změnila prasata své zvyky: přes den odpočívají a úkryty opouštějí až za tmy, nebo se nenápadně přesunují ve stínu houštin a hustého lesa. Jejich inteligence a předvídavost jsou neuvěřitelné. Když musejí za měsíčního svitu překonat otevřenou mýtinu, na jejímž okraji stojí posed, o kterém divočáci moc dobře vědí, že na něm může sedět smrtelně nebezpečný střelec, přeběhnou ji tryskem, takže nahoře sedící lovec zaznamená jen rychle se míhající stíny.
Dokonce prý existují tak vychytralé bachyně - vůdkyně tlupy (v prasečí tlupě panuje přísný matriarchát), které, než dovolí svým svěřencům vstoupit do otevřeného prostoru či na pole se zrajícím obilím, pečlivě očuchají spodní příčku posedu, aby se ujistily, že je "vzduch čistý". Divoká prasata se tak navzdory tlaku ze strany lidí v naší přírodě nejen udržela, ale v posledních desetiletích se jejich stavy zvýšily natolik, že se na mnoha místech stala docela významnou škodnou (v oblastech, kde nenalézají dostatek potravy v lesích, nijak nepohrdnou úrodou na poli), a jsou to tudíž jedna z mála lovných zvířat, která se smějí střílet po celý rok. Tedy - ne úplně doslova, dospělá zvířata se smějí střílet jen na podzim, ale letošní a loňská selata, kterých bývá v mnoha tlupách převaha, mohou myslivci střílet celoročně.

DIVOČÁCI VE MĚSTĚ

Přemnožená prasata se v posledních desetiletích nevyhýbají ani okrajům lidských sídel, objevují se dokonce i na území velkých měst včetně Prahy, a pokud zabloudí dále do centra, budí zaslouženou pozornost a nezaslouženou hrůzu. Mnohé tlupy (a nejen u nás, i jinde v Evropě) si na život ve městě zvykly natolik, že se naučily využívat všeho, co jim soužití s lidmi nabízí. Lidé z toho ovšem mnohdy velkou radost nemají (přestože pohled na roztomilou pruhovanou rodinku leckoho potěší) - divočáci dovedou nepříjemně překvapit. Jsou např. známy případy (a to i z jednoho pražského stadionu), kdy tlupa divokých prasat usoudila, že nejlepší a nejtučnější červi se skrývají pod travnatým kobercem fotbalového hřiště, a do rána ho doslova přeorala.
Jindy dojdou k závěru, že nejlahodněji chutnají cibule vzácných holandských tulipánů v příměstské zahrádkářské kolonii nebo že odpadkové nádoby obsahují množství lákavých pochoutek, a je tudíž nutné všechny důkladně rozházet a prozkoumat. Prasata kupodivu také dobře vědí, co je zdravé. V jedné německé oblasti vytrvale spásla drahé, ekologicky pěstované plodiny, zatímco polí obhospodařovaných tradičními metodami (tedy chemicky ošetřovaných) si ani nevšimla.

PRASE VERSUS ČLOVĚK

Takové soužití s sebou ovšem přináší i některé nečekané střety. Normálně si prasata lidí nevšímají a nejsou jim nebezpečná, ale za určitých okolností je strach z nich do jisté míry oprávněný. Divoká prasata žijící v blízkosti lidí nejenže před nimi ztrácejí obvyklou plachost (ve městě na ně většinou nikdo nestřílí, což divočáci rychle pochopí), ale setkávají se i s jejich průvodci, psy. A právě v tomto případě nejčastěji dochází ke konfliktu. Pokud pes hájící své území "obtěžuje" bachyni se selaty, ta si to obvykle nenechá líbit a dotěrné štěkající stvoření pronásleduje. A pak náhle stojí před dvounohým tvorem, ke kterému se rušitel v nejvyšší nouzi uchýlil. Bachyně se pak může leknout a napadnout (většinou jen kousnout) i člověka. Ale to jsou opravdu zcela výjimečné situace - většinou se divokým prasatům daří úspěšně se lidem a volně pobíhajícím psům vyhýbat.
Mnohé bachyně dokonce vědí i to, že pes za plotem je naopak neškodný, a projdou se svou tlupou kolem, jako by štěkající hafan byl jen vzduch. Mimoto ne každý "útok" divočáka na člověka znamená úraz. Již mnoho lidí chodících po lesích prožilo pár stresujících okamžiků, když se na ně odněkud z křovin vyřítil divoký kanec. Zděšeného turistu zuřivě pronásledoval, dokud se ten, zcela ochromen hrůzou, nezastavil, aby čelil neodvratnému osudu. Rozmazlený, v nedaleké hájovně od selete odchovaný divočák se mu pak celý blažený svalil k nohám a dožadoval se drbání - to totiž prasata nesmírně milují.

VEPŘOVÁ PEČÍNKA NA ČTYŘECH NOHÁCH

Divoká prasata, ať už k nim máme vztah jakýkoliv, mají jednu nepopiratelnou zásluhu - jen díky jim dnes známe šunku či oblíbené "vepřo-knedlo-zelo", moravské vrabce, klobásy, ovar či jelítka. Jsou totiž jedním z předků dnešních domácích prasat. To, že říkáme jedním, není náhodou, na jejich vzniku se podílelo hned několik druhů divokých prasat. Je to tím, že ke zdomácnění došlo na více místech současně a že lidé ochočovali vždy jen místní druhy. Původní evropská plemena pocházela z hojně rozšířeného prasete divokého, jedním z předků asijských plemen je nepochybně prase páskované, ale možná ještě i další druhy z asijských ostrovů. Ochočit a posléze po generacích chovu v zajetí zdomácnit prase je totiž velice snadné. nim velmi přilnou, věrně je následují a považují je za své jediné příbuzné. Pak už je jen otázkou času, kdy se po generacích chovu v zajetí začne měnit jejich vzhled a vlastnosti a z divokého prasete se stane prase domácí. tisíci letí nijak nezasahovalo do přirozeného způsobu a potřeb prasečího života.
Vlastní chov a odchov domácích prasat využíval až do začátku 20. století (v mnoha zemích s extenzivním hospodařením to platí dodnes) jejich otužilosti a odolnosti, všežravosti a přizpůsobivosti. Prasata žila polodivokým způsobem - přes rok se prostě ponechávala ve volné přírodě, kde si sama hledala potravu a žila v přirozených tlupách jako jejich divocí příbuzní. V zimě, kdy je v přírodě potravy lidé by je museli přikrmovat, byla zabijačka. Mělo to ostatně i další důvod, nedostatkem potravy trpěli v zimních měsících i lidé a prasata pro ně představovala jakousi živou konzervu, která se "otevírala" v nejkrušnějším měsíci roku, v únoru. Tato tradice ostatně přetrvává až do dnešních dnů. Přestože se dnes prasata odchovávají v chlévě či v nějakém chovném stání a nejsou závislá na tom, co si v přírodě najdou, a lidé mají svoje supermarkety a obchody s potravinami, které je zbavily starostí s tím, co budou zítra či pozítří jíst, připadá období zabijaček nejčastěji na zimu. Je to však spíš tradice, jakýsi rituál, slavnost a příležitost k tomu, aby se lidé sešli a společně oslavili nadcházející čas hojnosti.

STRACH MÁ VELKÉ OČI
Strach lidí z divokých prasat vzbuzují různé tradované historky a příhody. Každý někdy viděl komický obrázek hajného odhazujícího pušku a šplhajícího na strom před rozběsněným kancem. Jenže kanec, není-li postřelen, nemá důvod na myslivce útočit. Také bachyně se se svým pruhovaným potomstvem člověku zdaleka vyhne. A protože se tyto příběhy vyprávějí mezi lovci již po celá staletí, je zřejmé, že vznikaly v dobách, kdy proti dvou- až třímetrákovému praseti stál člověk ozbrojený pouhou kuší, lukem a šípem nebo jen oštěpem.... Tenkrát byl divoký kanec člověku opravdu důstojným a nebezpečným soupeřem.

PROČ PRASAT PŘIBÝVÁ?
Divoká prasata jsou společenská zvířata, která žijí v rodinných tlupách vedených nejsilnější a nejzkušenější bachyní. Mohutnější dospělí kanci (mohou vážit i přes 300 kg) jsou samotáři a k tlupě se připojují pouze v období říje, tj. v zimním období. Prasata jsou určitou výjimkou mezi kopytníky; zatímco většina druhů mívá po jednom až třech mláďatech, bachyně mohou porodit až dvanáct selat, o která se velmi pečlivě starají. Právě tato vysoká plodnost je vedle inteligence a přizpůsobivosti jedním z faktorů, který prasatům umožňuje přežívat intenzivní lov i postupnou přeměnu krajiny. Divoká prasata jsou tak jedna z mála zvířat, jejichž populace navzdory tlaku civilizace a úbytku přirozeného prostředí spíše roste.