V českých lesích a horách

Na výlet bez obav II.

JDE TO I BEZ MAPY
Může se stát, že zabloudíme a nemáme ani mapu, ani buzolu, dokonce ani nevíme, jak krajina kolem nás vypadá. Stát se to v poušti, sibiřské tajze či v kanadských lesích, bylo by to na pováženou - nezkušený turista by asi zahynul. Ale jak již bylo řečeno, naše země je hustě osídlená, protkaná sítí cest, turistických značek, silnic, železnic, potoků a řek... Je jen otázkou vůle a vytrvalosti, abychom k některému z těchto "ukazatelů" došli.
A samozřejmě, opět jde i o udržení alespoň přibližně stálého směru pochodu. Vůbec nejdůležitější však je zachovat klid a rozvahu. Jen s klidnou myslí můžeme zvolit vhodné tempo pochodu, abychom se nevyčerpávali zbytečným zmateným pobíháním sem a tam, voláním o pomoc nebo dokonce pláčem, a zvolili nejvhodnější postup, jak se dostat zpět k lidem. Jakmile se rozhodneme pro určitý směr, je nutné ho dodržovat a neměnit rozhodnutí každou půl hodinu. Rychlost chůze zvolíme takovou, která nám nejlépe vyhovuje a nejméně nás unavuje. Tak lze jít i několik hodin, v pravidelných intervalech odpočívat a znovu jít zvoleným směrem. Bez buzoly nám nezbývá než se řídit přírodními ukazateli. Svítí-li slunce, je to snadné, slunce opisuje oblouk od východu k západu, když stojí nejvýš, je na jihu. Pokud je zataženo, je situace horší, pak se musíme řídit např. směrem větru, údolí či nějakého vzdáleného orientačního bodu (horský hřeben, nápadný pahorek, kouř stoupající za obzorem ap.).
Pokud jsme nuceni jít v noci, musíme spoléhat na měsíc nebo hvězdy. Tak máme naději, že dojdeme k nějaké tekoucí vodě. Jakmile dojdeme k potoku, stačí i nepatrná stružka, jdeme vždy po proudu. Jednak ho tak neztratíme, ale hlavně nás vyvede z vyšších poloh do podhůří nebo nížiny, kde opět nutně narazíme na civilizaci a lidi.

KAM NA ROZCESTÍ?

Vždy je lepší držet se cest (i neznačených), i když nevíme, kam vedou. Ale chůze po nich není tak namáhavá, vydržíme jít déle, než když se prodíráme lesem. Žádná cesta, občas se rozdvojují, křižují, snaží se nás zmást. Pokud se musíme rozhodovat na rozcestí, z něhož pokračují tři cesty (klasická křižovatka do kříže), volíme tu prostřední, na rozcestích dvou rozbíhajících se cest volbu střídáme - jednou se dáme doleva, podruhé doprava. Tím se vyhneme chození do kruhu. (Pokud se naopak chceme vrátit do výchozího bodu - alespoň přibližně -, odbočujeme stále na stejnou stranu, buď stále doleva nebo doprava. A to i na rozcestí více cest.)