V dětství se plzeňský rodák Jiří Boudník bavil slepováním vystřihovánek z ábíčka. O pár let později vystudoval v Americe architekturu a po několika dalších letech se ocitl pod bortícími se věžemi mrakodrapů Světového obchodního centra.
V dětství se plzeňský rodák Jiří Boudník bavil slepováním vystřihovánek z ábíčka. O pár let později vystudoval v Americe architekturu a po několika dalších letech se ocitl pod bortícími se věžemi mrakodrapů Světového obchodního centra.
Bylo 11. září 2001 a New York se stal cílem teroristického útoku. Do mrakodrapů newyorského WTC (World Trade Centre - Světové obchodní centrum), nazývaných Dvojčata, narazila dvě letadla Boeing 767. Architekt Jiří Boudník se na místě tragédie stal jednou z hlavních postav záchranných prací.
Jak jste se dostal k účasti na záchranných pracích na WTC?
Pracoval jsem jako projekční inženýr na budově federálního soudu hned vedle Brooklynského mostu, takže jsem měl k věžím kousek. Tušil jsem, že zčásti spadnou, tak jsem šel varovat záchranáře. Proti mě utíkaly přes
Pro práce na Ground Zero (tak je označováno místo trosek po katastrofě) jste vyrobil papírové modely Dvojčat, na jejichž základě byly vytvořeny počítačové trojrozměrné modely, které v mnohém usnadnily či vůbec umožnily práce záchranářů. Jak vás myšlenka papírových modelů napadla?
Ta myšlenka přišla v sobotu 14. září, během mítinku záchranářů, hasičů a inženýrů. Mnoho z nich bylo v této části Manhattanu poprvé, a tak z map a výkresů nepoznali, která budova je která. Věděl jsem, že trojrozměrný model jim usnadní orientaci v prostoru.
Inspirovalo Vás k tomu nápadu ABC, které jste v dětství četl?
Ano, tam začala vášeň stavět ve třech rozměrech. Takže ábíčko se podílelo na tom, že naše záchranářské práce probíhaly rychleji a bez větších úrazů.
Jak dlouho trvala příprava těchto modelů?
První byl hotov za dva dny a dvě noci. Zároveň jsem s kamarády začal vytvářet digitální 3D model. Nejdříve jsme překreslili dvourozměrné plány podzemních podlaží WTC a poté přidali vertikální osu. Tento model byl postupně dále vylepšován. Se studenty z mé vysoké školy architektury Cooper Union jsem během tří týdnů postavil plastikový průhledný model podzemních podlaží.
Jak k tomuto nápadu přistupoval zbytek vašeho týmu a záchranáři? Jak se vám ho podařilo prosadit?
Na ten první model jsem se nikoho neptal. Jednoduše jsem ho spolu s tím počítačovým dovezl v pondělí 17. září do hlavního štábu záchranářů. Byl to můj trojský kůň a byl přijat s nadšením. Poté mi řekli, ze mám k dispozici, cokoliv budu potřebovat. Fotografie, plány, přístup do podzemních podlaží. Řekli, že potřebují moje nápady. Od té doby jsem tam byl ve dne v noci.
Z jakého papíru jste modely dělal?
Z architektonických výkresů, map New Yorku a kartonu. Byla to taková směsice. Například na trosky jsem použil karton na vajíčka a noviny New York Times. Prostě co dům dal.
Vytvářel jste modely s přesně propočítanými údaji?
Na plastikovém a počítačovém modelu ano. Dostával jsem podrobné údaje o stavu sloupů, podlaží apod. Když jsem potřeboval informaci, často jsem prolézal sutinami a fotil tu část, kterou jsem potřeboval postavit.
Účastníte se nějakým způsobem na pracích kolem WTC dosud?
Jsem stále v kontaktu s inženýry, kteří nyní navrhují konstrukci nové Věže svobody (Freedom Tower), vysoké 541 metrů. Také mám svůj vlastní návrh pro památník WTC.
Co říkáte na nynější projekt Memory Foundations od architekta Daniela Libeskinda?
Není špatný, ale byly tam lepší návrhy. Zaujal mě návrh od lorda Normana Fostera z Anglie. Jeho dvojitá věž mi připomíná Nekonečný sloup od slavného sochaře Konstantina Brancusiho.
Co byste si na místě WTC dnes představoval vy?
Svůj vlastní projekt. A pokud by muselo dojít ke kompromisu, tak svůj projekt spolu s Fosterovým.
Vzpomenete si na některé konkrétní vystřihovánky, které jste z ABC složil?
Skládal jsem modely hradů - Křivoklát, Karlštejn, dále také mlýnů a venkovských usedlostí. Hlavně se mi líbily vesmírné lodě, které byly založeny na komiksu z budoucnosti na zadní straně ábíčka. Nebo vesmírná stanice Sojuz-Mir.
Jakým způsobem se vám v Čechách dostávalo ábíčko do ruky?
Babička ho kupovala v trafice. Protože se vždy hned rozprodalo, tak paní v
Poznal jste v USA časopis, který by se vystřihovánkami nebo něčím jiným podobal ábíčku?
Vůbec ne. Občas člověk najde vystřihovánku auta nebo hradu, ale není to časopis se zajímavostmi z přírody, vědy a techniky. Je to škoda.
Jak byste si představoval ideální časopis pro děti?
Měl by zaměstnávat jejich zvídavost a představivost, aby mohly použít obojí - mysl i ruce. Nejdřív si něco přečíst, poučit se, a pak si to osvojit tím, že si to také sami postaví. Také soutěžení je dobré. Proč například nepřiložit k časopisu soutěžní CD s trojrozměrným programem a neudělat soutěž o nejlepší projekt? Vítěz pak třeba dostane software zdarma. Soutěžení také přivede děti dohromady a ty nejlepší nápady se realizují v týmové práci.
Co byste poradil mladému člověku, který chce v dospělosti stavět domy?
Číst o architektuře, a hlavně chodit s otevřenýma očima, koukat kolem sebe a kreslit. Když člověk kouká, tak vidí. Když ale kreslí, co vidí, tak tomu také rozumí, protože zapojuje i mozek. Stavět znamená odporovat gravitaci, od základů po střechu. Proto každé zvíře, každá rostlina má svou strukturu, kterou vzdoruje zemské přitažlivosti. Z toho se dá hodně okoukat. Také je dobré sledovat, jak se staví, všechny prvky stavby.
ARCHITEKTURA
Jak jste se dostal ke studiu architektury, byl to váš životní sen?
Původně jsem chtěl být malířem (stále maluji), ale dostat se na školu do Prahy bylo kvůli komunistům nemožné. Táta doporučil architekturu, protože tam člověk také musí hodně kreslit. Šel jsem na stavební průmyslovku v Plzni. V New Yorku jsem pak vystudoval architekturu.
Baví vás to, co děláte? Co pro vás znamená architektura?
Miluju, co dělám. Často se vzbudím v noci, abych nakreslil myšlenku, kterou jednoho dne budu realizovat na plátně, ze dřeva, železobetonu, anebo jen na papíře tužkou. Navíc je krásný pocit, když vidíte svou myšlenku ztvárněnou, jak pěkně stojí a odporuje přitažlivosti a lidi v ní chodí, stojí, sedí, spí a někdy se i vzbudí, aby si načrtli svoje vlastní myšlenky.
Jaká jména nebo stavby v architektuře uznáváte nejvíce?
Jména - Imhotep, Alberti, Parléř, Bruneleschi, Borromini, Sharoun, Saarinen, Corbusier, Zumthor. Stavby - Ankor Vat v Kambodži, město Samarkand, aztécké pyramidy, Akropolis, svatá Barbora v Kutné Hoře, Vladislavský sál na Pražském hradě, most v Mostaru, obranné pevnosti u Náchoda, rybníky v jižních Čechách, císařský Peking.
Definoval byste nějaký rozdíl mezi přístupem k architektonické práci nebo práci vůbec v New Yorku a v Čechách?
V New Yorku je to jako v němém filmu - všechno je zrychlené. Například čtyřicetipatrová budova ze železobetonu se postaví, od počátečních náčrtů architekta až po vymalování, během tří let. Je to tím, že fyzická práce je velmi drahá. V Čechách je to naopak - drahý je stavební materiál. V tom je ale výhoda, protože se může lépe sledovat kvalita práce. Kamarád Václav Apolín, se kterým jsem studoval na průmyslovce, teď dostavuje budovy Západočeské univerzity na Borských Polích v Plzni. Byl jsem mile překvapen, že kvalita konstrukce byla v mnohém vyšší než v Americe.
Ovlivňuje architektura města život jeho obyvatel? Jak se v tomto ohledu liší New York od Prahy?
New York je ostrov, a tak omezená stavební plocha vytvořila vertikální město skleněných kanonů. To je fascinující zevnitř, ale také zdálky, ve tmě, když natěsnané mrakodrapy svítí jako dlouhé lampiony. Protože jsou všechny pohromadě, vypadá to jako nádherná světelná lázeň a já chci být uvnitř toho všeho. Ale v dramatičnosti New York na Prahu nemá. Ta má tolik nádherných vedut a pohledů - z mostu, na most, na Hrad, z Petřína, od Muzea, v metru, tisíce malých zákoutí, která vyvolávají pocit tajemství, záhady, ale hlavně zvědavosti. Praha je posvátným městem snílků a romantiků. Z člověka se stává básník jen tím, že tam žije.
ZÁKLADY VZPOMÍNEK
Na místě tragédie z 11. září 2001 roste dnes v New Yorku nová nejvyšší budova na světě. Stavaři se na projekt vrhnou na podzim a budova by měla být plně zprovozněna v roce 2008. Freedom Tower (Věž svobody), jak se stavba nazývá, bude měřit 541 metr a překoná tak dosavadní rekord nejvyšších budov na světě, dvojice 452 metrů vysokých věží Petronas v hlavním městě Malajsie Kuala Lumpuru. Freedom Tower je přitom součástí většího projektu architekta Daniela Libeskinda, nazvaného Memory Foundations (Základy vzpomínek). Na pozemku o šesti a půl hektarech vyroste kromě několika okolních budov také mnoho památníků obětem katastrofy. Zásadní z nich bude tvořit součást původních základů Světového obchodního centra, přezdívaná "vana", která sloužila jako ochranná bariéra před zatopením. Návštěvníci budou moci sestoupit podél zdi, která ničivý útok přestála, až k místům, kde bylo objeveno nejvíce obětí katastrofy. Vrcholem projektu jsou svébytně řešené Zahrady světa (Gardens of the World), které budou založeny v nejvyšších patrech budovy - půl kilometru nad místem nazvaným Klín světla (Wedge of Light), kam v určitý okamžik vždy jednou za rok nebudou dopadat žádné stíny. Tím okamžikem je pochopitelně čas mezi 8:46 a 10:28 11. září, což je doba, která uplynula mezi nárazem letadla do první věže a zřícením druhé věže Světového obchodního centra.
JIŘÍ BOUDNÍK
Narodil se roku 1970 v Plzni, kde studoval stavební průmyslovku. Jako kluk rád maloval a kreslil. V roce 1987 emigroval s maminkou a sestrou do Rakouska, kde strávil dva roky v uprchlickém táboře. Na jaře 1989 se usadil ve státu New York, kde studoval umění a poté architekturu na Cooper Union ve městě New York. Po studiu pracoval pro stavební inženýrskou firmu Cantor Seinuk Group, která se nyní podílí na stavbě nejvyšší budovy světa Freedom Tower pro WTC. V době před 11. zářím byl Boudník zaměstnán jako projekční inženýr u stavební firmy J. A. Jones. Od teroristického útoku pracoval jako dobrovolník na Ground Zero, kdy založil firmu Brainstorm, která vytváří 3D digitální modely pro konstrukční projekty. Mimo to navrhuje a staví rodinné domy na Long Islandu. Po večerech kreslí a maluje.
