Když jsme v roce 1999 o Martinu Černíkovi psali poprvé, byl už u nás snowboardovou jedničkou, ovšem ve světě se teprve začínal prosazovat. V následujících letech nasbíral pěknou řádku medailí a pevně se usadil mezi světovou snowboardovou elitou. Disciplínou, ve které soutěžíš, je freestyle. Co si pod tím mohu představit? Freestyle je jízda na snowboardu přes různé překážky ve snowparku, při níž si každý závodník volí originální sestavu skoků a salt.
Když jsme v roce 1999 o Martinu Černíkovi psali poprvé, byl už u nás snowboardovou jedničkou, ovšem ve světě se teprve začínal prosazovat. V následujících letech nasbíral pěknou řádku medailí a pevně se usadil mezi světovou snowboardovou elitou. Disciplínou, ve které soutěžíš, je freestyle. Co si pod tím mohu představit? Freestyle je jízda na snowboardu přes různé překážky ve snowparku, při níž si každý závodník volí originální sestavu skoků a salt.
Ke freestylu patří samozřejmě hlasitá hudba jako doprovod jízdy.
O jaké překážky se ve freestylu jedná?
Královnou freestylu je sněhová U-rampa. Další překážkou je velký skokánek zvaný Big Air a poslední je Corner Jump, vysoký sněhový schod s nájezdem, ve kterém se spojují prvky Big Airu a U-rampy. Každá z těchto
To znamená, že se překážky stavějí za sebou a soutěžící jimi v určité originální sestavě projede?
Přesně tak. Je to dost náročné, protože v jedné sestavě projedeš Big Air, Corner Jump i U-rampu a k tomu ještě raily. To jsou nízká kovová zábradlí různých tvarů, která se na prknech sjíždějí podobně, jako to dělají skateboardisté. Slopestyle je náročný v tom, že je hodně rychlý a jezdec se musí snažit, aby neudělal chybu.
Ve slopestylu se pořádají speciální mistrovství?
Ano i ne. Během sezony, která trvá od prosince do dubna, se jede seriál osmi závodů plus jeden finálový. Někde se soutěží jenom v jednoduchých disciplínách, jako je Big Air či U-rampa, jinde ve slopestylu. Jednotlivé závody jsou v jistém smyslu na sobě nezávislé, protože někomu může stačit zvítězit jen v určité kategorii, na což ostatní závody seriálu nemají vliv. Na druhou stranu dobrým umístěním ve více závodech si člověk zajistí nominaci do finálového závodu, v němž se utkávají ti nejlepší z nejlepších.
Co se na soutěži boduje?
Boduje se celkový styl. To znamená provedení skoků a salt i čistota jízdy. Samozřejmě se hodnotí i obtížnost použitých prvků. Posuzují to čtyři rozhodčí, kteří sedí na vyvýšeném stanovišti v dolní části snowparku, aby měli dobrý výhled na celou trať.
Jaké skoky či jiné prvky se ve freestylu používají?
Základem jsou rovné skoky, při kterých se člověk otáčí kolem své svislé osy o 180 a 360 stupňů. Následují rovné skoky s otočkou o 540, 720, 900 či 1080 stupňů a extrémem jsou pak otočky o 1260 stupňů (tři a půl otáčky). Také se skákají salta, většinou pozadu, ale výjimečně i popředu. Ze skoků s otočkou a salt se pak vytvářejí různé kombinace.
Dají se salta trénovat i v létě, jako to dělají např. akrobatičtí lyžaři, kteří pilují skoky s dopadem do bazénu?
To je zbytečné. Sezona je dostatečně dlouhá a trénovat lze na alpských ledovcích i v létě. Freestyle snowboarding se od akrobatického lyžování značně liší. Zatímco pro akrobatické lyžaře je důležité dobré provedení pouze vlastního skoku, u nás jsou skoky součástí celé jízdy. Takže trénování pouhých skoků zdaleka nestačí.
I když snowboarding zevšedněl už i na našich sjezdovkách, je to stále mladý sport. Došlo v něm za posledních pět let k nějakému výraznějšímu pokroku, např. ve vybavení?
Vybavení snowboardisty je prakticky stejné. K určitému vývoji v materiálech bot či prken nebo ve tvaru prken určitě došlo, ale nejsou to změny nikterak výrazné. Obrovský pokrok ale zaznamenaly snowparky. Zatímco před pěti lety byly dobré snowparky raritou, dnes vyrůstají i v menších horách. Je to díky dokonalejším frézám, jejichž pomocí je možné ze sněhového masivu vytvořit kvalitní překážky. Ty se stavějí ze zhutněného sněhu a musejí být dostatečně pevné, aby se nerozpadaly. Na výrobu U-rampy např. existuje kruhová fréza s přesným průměrem, zvaná pipedragon.
Od roku 1998 je snowboarding olympijským sportem. Pro většinu sportovců je úspěch na olympiádě jedním z největších cílů. Ty jsi na olympiádě zatím nebyl. Proč? A pojedeš za dva roky na OH v Turínu?
Jestli pojedu do Turína, ještě nevím. Dnes zatím nemohu říct ano ani ne. Olympiáda mě dosud nezlákala natolik, abych na ni musel za každou cenu jet. Líbí se mi svobodomyslný styl života, který ke snowboardingu patří. A účast na olympiádě by znamenala řadu ústupků Českému olympijskému výboru i lyžařskému svazu, pod nějž snowboarding spadá. Mnohem větší sportovní výzvou než olympiáda je pro mě freeride, při němž člověk soupeří sám se sebou a s přírodou.
Freeride je sjíždění panenských svahů, které jsou mnohdy dostupné jen z helikoptéry. Tvoje freeridové fotky z Aljašky jsou u nás dobře známé. Není to ale až příliš velké hazardování se životem?
Než se jezdec vydá na takový kopec, musí samozřejmě nasbírat hodně zkušeností, jinak je to sebevražda. Nebezpečné to jistě je i pro zkušeného snowboardistu. Je to ale zážitek, který se s normálním ježděním nedá srovnávat. Na freeridové akce jezdíme vždycky ve více lidech, na vlastní sjezd jde ale jezdec většinou sám. Je důležité si nejdříve dobře rozmyslet, kudy a jak pojedeš, a té trasy se pak držet. Na trati potkáváš stromy, strže, trhliny nebo obnažené skály, takže se může stát cokoli. V krajním případě můžeš i strhnout lavinu a pak jí musíš ujet nebo se před ní schovat třeba za skálou. To už se mi také povedlo. Takže to nebezpečné určitě je, ale považuji to za vrchol snowboardingu.
U-RAMPA
Sněhová U-rampa se vyvinula ze skejtové rampy. Podle velikosti se dá rozdělit na dva typy - halfpipe s výškou zhruba tři a půl metru a superpipe s výškou přes pět metrů. Délka U-rampy je zhruba sto metrů a sklon svahu osmnáct stupňů. Jezdci zvládnou při průjezdu rampou pět až osm, při slopestylu pouze kolem čtyř hitů (výskoků nad hranu rampy).
RAILY
Zábradlí neboli raily jsou nezbytnou součástí moderního snowparku. Jejich původ je opět ve skateboardingu. Bývají to nerezová zábradlí výšky zhruba jednoho metru. Naskakuje se na ně většinou z malého skokánku přes krátký gap (díru). Raily mohou mít různé tvary, mohou být rovné, zahnuté do zatáčky či do esíčka, mohou být vyboulené nebo mít podobu konkrétního předmětu, např. kempinkového stolku.
BIG AIR
Tato překážka se vyvinula z klasického skokanského můstku. Horní část se skládá z rozjezdového svahu, obloukového nájezdu a odraziště, které může být vysoké i více než tři metry. Pod odrazištěm je rovná plošina dlouhá od pěti do třiceti metrů a za ní je strmé doskočiště. Skáče se v přímém směru.
QUARTERPIPE
Ve snowparcích se setkáte také s překážkou zvanou Quarterpipe. Je to kompromis mezi Corner Jump a U-rampou. Její princip je v tom, že se dopadá na stejnou stěnu, ze které se odráží ke skoku. Stavba bývá vysoká čtyři až osm metrů a je k ní zapotřebí velké množství sněhu. Proto se také staví méně často.
CORNER JUMP
Pro Corner Jump se snowboardisté nechali inspirovat přírodou při freeridových jízdách. Překážka má mnohem strmější nájezd než Big Air. Za odrazištěm je dlouhá, ale úzká plošina se strmými doskočišti do obou stran. Stavba bývá čtyři až osm metrů vysoká a mnohdy přes patnáct metrů dlouhá. Na překážku se najíždí v podstatě rovně, dopadá se však na jednu z bočních stěn.
