Několik kusů srnčí zvěře se těžce probíjí hlubokým sněhem. Nejslabší jedinec již zaostává, potácí se únavou. V patách má smrt. Šedé dlouhonohé stíny se lehce míhají po sněhu, jako by se nad ním vznášely. Jejich rojnice, zpočátku široce rozvinutá, se pozvolna svírá kolem nebohého zvířete. Zbytek srnčího stádečka mizí v dálce. A na sněhu se odehrává závěrečné dějství krvavého dramatu. Vlci hodují.
Několik kusů srnčí zvěře se těžce probíjí hlubokým sněhem. Nejslabší jedinec již zaostává, potácí se únavou. V patách má smrt. Šedé dlouhonohé stíny se lehce míhají po sněhu, jako by se nad ním vznášely. Jejich rojnice, zpočátku široce rozvinutá, se pozvolna svírá kolem nebohého zvířete. Zbytek srnčího stádečka mizí v dálce. A na sněhu se odehrává závěrečné dějství krvavého dramatu. Vlci hodují.
Místo činu: Moravskoslezské Beskydy. To je dnes jediná oblast, kde u nás trvale žijí vlci. Poprvé zde byli spatřeni v roce 1994 a od té doby jsou v těchto oblastech pozorováni každým rokem. Nejsou to žádné početné smečky, obvykle se jedná o pár jedinců - podle odhadu zoologů lovili tuto
POHÁDKY O HODNÝCH VLCÍCH
Vztah lidí k vlkům se ale pozvolna mění. Pohádky o zlých vlcích vystřídaly příběhy, které jim získávají stále více příznivců. Vlkům zvláště přál konec loňského roku - večerníčkoví kamarádi Žolík a Flíček si získali srdce dětí. Možná až moc - roztomilí vlčí uličníci ničím nepřipomínali krvelačné šelmy, kterých je nutné se bát. Právě naopak, leckteré dítě nejspíš zatoužilo mít takové vlčky také. Sehnat vlčí mládě by snad nebyl ani tak velký problém, vlci se dnes v zoologických zahradách velice dobře množí, někdy je dokonce obtížné je někam umístit, takže je vítán každý zájemce. Jenže... I ochočený vlk zůstává vlkem, adoptivní rodič Žolíka a Flíčka, režisér Václav Chaloupek, si je toho sám dobře vědom. A tak, přestože vlčata od malička vyrůstala s jeho třináctiletým synem a jsou nejlepšími kamarády, přestože jsou vychována odborníkem a nemají zkaženou povahu a chovatel jim bezmezně věří, dnes, kdy už jsou z nich statní vlci, k nim Vašek pro jistotu sám do výběhu nesmí.
Ani výchova vlka není stejná jako výchova psa, což si mnoho lidí neuvědomuje (domnívají se, že když pes vznikl z vlka, jde o stejná zvířata), a pak mohou svou snahou pomoci nadělat víc škody než užitku. Pokud jim totiž vlk v dospělosti uteče, chová se právě tak, jak to lidé ve svých představách očekávají - přichází k obcím a loví domácí zvířata. Neumí totiž žít po vlčím způsobu, ztratil typickou vlčí plachost, kvůli níž se jeho divocí příbuzní lidem úzkostlivě vyhýbají, a navíc se nenaučil lovit. A tak z hladu napadá třeba ovce v ohradě, neboť to je pro něj nejsnazší způsob, jak hlad zahnat. A právě taková zvířata jen utvrzují v lidech jejich pradávný strach. Místní obyvatelé pak říkají: Jen se podívejte, vlci si chodí za bílého dne po vesnici, ohrožují naše děti, domácí zvířata... Jsou nebezpeční, je třeba je vyhubit. Skuteční divocí vlci však do vesnice nikdy nepřijdou, lidé mnohdy ani netuší, že v okolních lesích nějací žijí.
ŠKŮDCE, NEBO UŽITEČNÝ TVOR?
Vlk je šelma - živí se masem ulovených zvířat. To samozřejmě mnoho lidí považuje za špatné (třebaže sami šťavnatým biftekem, grilovaným kuřátkem či propečeným řízkem nepohrdnou). Jenže vlk byl stvořen právě proto, aby lovil zvěř, a v přírodě má svůj zcela nezastupitelný význam. V lesích, kde nežijí velké šelmy, se totiž snadno přemnoží velcí kopytníci - srnčí, jelení a černá zvěř. Na mnoha místech u nás se to skutečně stalo a lesníci i myslivci vědí, co to znamená. Celá populace slábne a degeneruje - přežívají totiž i slabí a nemocní jedinci, kteří by v normálním společenství padli za oběť šelmám. Přemnožená zvěř navíc hladoví, protože její potravní základna se nijak nezvětšuje. Je proto nucena scházet do podhůří či obydlených oblastí, kde spásá zemědělské plodiny, jelení a černá zvěř navíc drasticky ničí mladé stromky a znemožňuje obnovu lesa...
V normálním lesním společenství jsou to právě vlci (a další velké šelmy), kteří slouží jako přirozený regulátor stavu velkých býložravců a tím, že loví nemocné a slabé jedince, udržují jejich populaci zdravou a silnou. Počty vlků a kopytníků přitom zůstávají v trvalé rovnováze - vlci nikdy nezabijí tolik zvířat, aby to ohrožovalo celou populaci - ohrožovali by tím i svou vlastní existenci.
LÍNÍ LOVCI
Vlci jsou, jako ostatně většina šelem, docela pohodlní. Neradi např. běhají
Svou kořist se přitom vlci snaží hnát co nejobtížnějším terénem plným překážek, naproti tomu oni sami si vybírají mnohem schůdnější cestu. Ne každá štvanice končí krvavě - pokud vlci nejsou vyloženě hladoví, mohou dokonce zvěř jen "otestovat", stádo proženou, a ukáže-li se, že všechna zvířata jsou zdravá, pronásledování zanechají, aby zbytečně neplýtvali energií.
TAJNÉ TROFEJE A VLČÍ HLÍDKY
Zastřelit si obávanou šelmu je snem mnoha lovců. Nebezpečí hrozí vlkům zejména v zimě, kdy mají zimní, a tudíž kvalitnější srst, a kdy je lze na sněhu snáze vystopovat. Bohužel stále je dost lidí, kteří si svůj sen splní a vůbec jim nevadí, že jde o přísně chráněný druh. Tito "takémyslivci" - pytláci - se obvykle neštítí ničeho. V blízkosti posedů kladou návnady, tzv. újeď - mrtvá domácí zvířata, která neodolatelně přitahují velké šelmy včetně vlků. Kdo návnadu položil, se dokazuje jen těžko. Stejně obtížné je dokázat střelci, že zabil chráněné zvíře, pokud ho myslivecká stráž či ochránce přírody nepřistihne přímo při činu. A to je, vzhledem k obrovskému areálu, který vlci obývají, velice obtížné. Pracovníků a strážců CHKO je příliš málo na to, aby toto rozsáhlé území obývané vzácnými šelmami uhlídali. Naštěstí leží osud velkých šelem (a vzácných a ohrožených druhů živočichů vůbec) na srdci mnoha lidem. Od roku 1999 se proto pohybují po Beskydech hlídky dobrovolníků (tzv. vlčí hlídky), které mapují pobyt velkých šelem v oblasti, vyhledávají nelegální újedi a znesnadňují pytlákům jejich činnost.
V blízkosti posedů vyvěšují informační letáky, v nichž upozorňují na to, že vlci (případně rysové a medvědi) jsou přísně chráněné druhy, které se celoročně nesmějí lovit. Ono je ostatně i pro velmi otrlého střelce dost obtížné upytlačit vytouženou šelmu, když neví, zda se někde v okolí zrovna nepohybuje nějaká hlídka. A protože se hlídky v zimním období pohybují po horách téměř denně nebo obden, dosáhly svého cíle - v poslední době nebyl v Beskydech zastřelen jediný vlk. A co víc - mnozí myslivci (ti skuteční, kterým leží na srdci blaho zvěře) se s jejich pobytem v horách začínají smiřovat - uvědomují si, že vlci jsou pro zvěř i honitbu vlastně přínosem.
NEPOUČENÍ JELENI
V lesích, kde vlci po celá dlouhá desetiletí nežili, zvěř dávno zapomněla, jaké nebezpečí znamenají. V oblastech, kam se opět po dlouhé době vracejí, mají vlci proto zpočátku doslova prostřený stůl. Zvěř ztratila ostražitost, a tak se stává, že uloví prakticky každé zvíře, na které zaútočí. Ale všude tam, kde žijí dlouhodobě a trvale, stačí, aby jen zavyli, a zvěř se dává na útěk: tak se např. chová zvěř na Slovensku, kde již po celá desetiletí žije stálá populace vlků, zatímco beskydské jeleny nechává vlčí vytí dosud klidnými.
VLCI V ČECHÁCH
U nás byli vlci vyhubeni už v předminulém století, uvádí se, že poslední vlk byl zastřelen roku 1850, některé zápisy mluví o roce 1891. V každém případě zde vlci více než sto let nežili. A nežili by tu asi dodnes, kdyby se neobjevili na Slovensku. Až k našim sousedům totiž zasahuje jeden z nejrozsáhlejších a nejzachovalejších horských systémů Evropy - Karpaty. A divoké, zalesněné a málo osídlené východní Karpaty nikdy nepřestaly být domovem vlků. Ani slovenští vlci se ovšem netěšili přílišnému hájení (přestože i na Slovensku patří mezi chráněné druhy), pokud se smečka setká se střelci a některý její člen padne, smečka se rozprchne. Zvláště přijde-li o vůdčí zvíře. Pak se někteří mladí jedinci vydají na cestu a hledají nové, klidnější oblasti, kde by se usadili. A nejblíže to mají do Beskyd, v nichž navíc nacházejí ideální podmínky k životu.
VLK OBECNÝ
Vlk (Canis lupus) je asi nejznámějším zástupcem psovitých šelem. Původně žil na celé severní polokouli - od polárních oblastí až po subtropické pásmo stepí a polopouští. V tomto rozsáhlém areálu vytvořil řadu poddruhů, které se od sebe liší velikostí a zbarvením. Bohužel vlci byli po celá desetiletí a staletí intenzivně pronásledováni, takže mnohé z nich lze dnes považovat za vyhubené. To se týká především některých severoamerických poddruhů, které obývaly jen omezenou oblast. A přes veškerou osvětu a ochranu patří vlci dodnes mezi ohrožené druhy. Výjimkou není ani naše země, vlci se vracejí jen zvolna a obtížně a stále existují lidé, kteří si po tom vzácném a přísně chráněném zvířeti s chutí vystřelí.
VĚRNÍ MANŽELÉ, HODNÉ TETY
Vlci by mohli být nám lidem vzorem - vlčí pár, který uzavře "manželství", si je věrný po celý život. Rodinná struktura je ovšem velice přísná - rozmnožuje se pouze dominantní pár, vůdce smečky a jeho družka, zatímco ostatní vlci ve skupině jen pomáhají s výchovou mláďat - slouží jako hodné tety a opatrovníci. Důvod tohoto omezení je prostý: příliš mnoho mláďat by smečka obtížně uživila, ale pokud se všichni starají o mláďata z jediného vrhu, nehrozí nebezpečí, že by strádala hladem. S tím souvisí i to, že nový, mladý vlčí pár nemůže založit rodinu, dokud nezíská dostatečně velké vlastní lovecké teritorium, území, které by je uživilo a které není obsazené jinými vlky.
