"Málokterý ssavčí řád jest tak ucelený a svérázný, co se stavby těla týče, jako ploutvonožci. Ploutvonožci žijí ve vodě. Do krajnosti jsouce přizpůsobeni na toto prostředí, získali vřetenovité tělo a jejich končetiny se přeměnily na ploutve. Neméně se vzdálili od suchozemských šelem lachtani."
"Málokterý ssavčí řád jest tak ucelený a svérázný, co se stavby těla týče, jako ploutvonožci. Ploutvonožci žijí ve vodě. Do krajnosti jsouce přizpůsobeni na toto prostředí, získali vřetenovité tělo a jejich končetiny se přeměnily na ploutve. Neméně se vzdálili od suchozemských šelem lachtani."
Tato slova i další zajímavosti o ploutvonožcích bychom se dočetli v Brehmově životě zvířat. V mnohém má klasik zoologické literatury pravdu platnou dodnes, zatímco jiné údaje jsou překonány novými poznatky. To se týká hlavně otázky původu a evoluce celého řádu ploutvonožců ( Pinnipedia ). Ještě nedávno byli ploutvonožci, tedy lachtani, tuleni a
První předchůdci lachtanů se podobali psovitým šelmám a jejich fosilní nálezy staré 25 milionů let pocházejí ze severního Tichého oceánu. Byli malí, drželi se blízko pobřeží a měli (stejně jako dnešní suchozemské šelmy) trháky v dolní i horní čelisti. Během vývoje se z nich vyvinuli ploutvonožci, kteří měli málo rozlišený chrup a jejichž stavba vnitřního ucha napovídá, že jejich předchůdci žili výhradně na souši a při přechodu do vody se dokázali potápět hluboko a na dlouhou dobu, že tedy nebyli tak úzce vázáni na pobřeží. Předchůdci dnešních tuleňů jsou doloženi z období před asi 12 až 15 miliony lety a byli podobní spíš kunovitým šelmám.
NÁVRAT DO VODY
Ať už jsou názory na původ ploutvonožců jakékoliv, jisté je, že se museli vyrovnat s mnoha úskalími. Proces přizpůsobování byl u nich o to složitější, že na rozdíl od sirén a kytovců neopustili souš úplně, ale vracejí se na pevnou zem v době rozmnožování. Celkový vzhled jasně vypovídá o tom, že ploutvonožci snižují tření vody při pohybu dokonale hydrodynamickým tvarem těla bez zbytečných výčnělků, které by je brzdily. Proto mají ušní boltce maličké, nebo je nemají vůbec, jejich krk je široký, sotva znatelný a hlava s jen málo vypouklýma očima je zakulacená.
Samice mají zatažitelné struky, varlata samců jsou trvale uložena v břišní dutině a penis je ukryt v záhybu kůže. Jedinými nezbytnými "přívěsky" jsou končetiny. V jejich kostře najdeme stejné základní části jako u suchozemských savců, ale jejich proporce jsou pozměněné - články prstů, které tvoří spolu s kůží a vazivem vlastní plochu "ploutve", jsou zřetelně prodloužené, zatímco ostatní kosti jsou silně zkrácené. Končetiny přeměněné v ploutve slouží k pohánění těla (u lachtanů jsou to přední, u tuleňů zadní) nebo jako kormidlo.
LEDOVÁ VODA NEVADÍ
Savci patří k endotermním živočichům, to znamená, že mají stálou tělesnou teplotu. Ve vodě ale dochází k tepelným ztrátám mnohem rychleji než na vzduchu, a to představuje pro ploutvonožce další úskalí. Výhodou je samozřejmě co nejmenší povrch těla vzhledem k jeho objemu, a tak není divu, že mezi ploutvonožci nenajdete žádné trpaslíky (čím větší zvíře, tím menší má povrch těla).
SKVĚLÍ POTÁPĚČI
Všichni ploutvonožci pochopitelně dýchají vzduch, přesto patří k mistrům v potápění: jen málokterý savec se jim vyrovná v délce pobytu pod hladinou nebo v hloubkách, do jakých se mohou ponořit. Jakousi první linií ochrany před vniknutím vody do těla jsou uzavíratelné nozdry i ušní otvory. Je to reflex, který se nemusejí učit. Stejně automaticky funguje utěsnění dýchacích a trávicích cest při lovu, které zajišťují společně pružné patro a zadní část jazyka. Mnohem složitější mechanismy se uplatňují při zajišťování dostatku kyslíku během ponoření, které může na jedno nadechnutí trvat i půl hodiny a zvíře se při něm dostane do hloubky přes 400 m. Nic neřeší větší kapacita plic, protože plíce plné vzduchu by bránily potopení.
Proto se přidává schopnost vázat kyslík na svalovou bílkovinu myoglobin, automatické zpomalení srdeční činnosti, nasměrování krve hlavně do mozku a omezení přísunu kyslíku k jiným orgánům. Další problém, s nímž se musejí ploutvonožci vyrovnávat, zná každý potápěč pod názvem dekompresní nemoc. Při aerobním dýchání totiž vzniká spousta odpadního oxidu uhličitého, který může při prudkém vynoření vážně poškodit organismus. Naše vodní šelmy to řeší tak, že při delším potápění přejdou automaticky na anaerobní dýchání. Jeho odpadním produktem je hlavně kyselina mléčná, k jejíž vysoké koncentraci jsou ploutvonožci obdivuhodně odolní. Samozřejmě pak musejí odpočívat dostatečně dlouho stejně jako každý lidský sportovec, který "jede na kyslíkový dluh". Jiným projevem
Neškolený potápěč tak může snadno ohluchnout, ale lachtani a jejich příbuzní mají v uchu šikovné zařízení. Je to soustava krevních kanálků, které se při sílícím tlaku napl ňují krví, tím se zvětšují a nakonec vyplní celou dutinu, ze které tak vytlačí onen nebezpečný vzduch. A s dýchacími cestami si rovněž dovedou poradit - před ponořením částečně vydechnou, a navíc se jejich plicní sklípky dokážou stáhnout, čímž vypudí zbývající vzduch do bezpečnějších horních cest dýchacích.
SPOLEČNOST NADE VŠE
Ploutvonožci jsou společenské šelmy, které žijí v různě početných skupinách. Zvláště to platí pro dobu, kterou tráví na souši a kterou věnují rozmnožování. Není se ostatně čemu divit, protože před suchozemskými predátory nemají jinou možnost obrany než právě ve velkém množství. Během doby strávené daleko v oceánu se zvířata rozptýlila a samci žili a lovili samotářsky. Před pravidelnou dobou páření a porodů se ale všichni důkladně vykrmí a pak zamíří ke známým břehům. Samci připlouvají jako první a jejich hlavním cílem je zabrat si příhodné teritorium. Svádějí o něj zuřivé boje, protože majiteli teritoria budou patřit všechny samice, které se v něm usadí. Ale ani potom si páni harému neodpočinou, protože budou muset své "manželky" žárlivě střežit a odhánět od nich každého soka. Samice připlouvají březí a krátce poté, kdy vystoupí na břeh, přivádějí na svět mláďata. Jsou to jedináčkové a zpočátku vypadají trochu jako plyšové hračky. Chrání je hustý kožíšek zvaný lanugo, který je bílý nebo černý, není však nesmáčivý.
Mláďata proto tráví první týdny či měsíce na suchu a do vody se vydají až poté, kdy jim naroste typická vodoodpudivá srst. Mateřské mléko je tučné a výživné a mláďata rostou velice rychle. U některých druhů tuleňů jsou odstavena už po deseti dnech, zatímco lachtaní matky kojí své potomky téměř rok. V prvním případě se samice po dobu kojení postí, v tom druhém se vydává pravidelně na lov. Po návratu bezpečně pozná své
TULEŇ, NEBO LACHTAN?
Ploutvonožce rozdělujeme do tří čeledí. Jsou to lachtanovití, tuleňovití a mrožovití. Mrože pozná asi každý, a to především díky prodlouženým horním špičákům a mohutnému vzrůstu. Mrož je jediným zástupcem své čeledě, a třebaže je v mnoha ohledech jakoby kombinací obou dalších (například na souši se pohybuje jako lachtan, ale ve vodě jako tuleň), vyznačuje se zcela jedinečnými znaky. Kromě již zmíněných klů k nim patří silná vrásčitá kůže, u samců s řídkým porostem tuhých chlupů, a nápadné hmatové vousy na masitém horním pysku. Souvisejí s další zvláštností: mroži neloví ryby, ale vyhmatávají na dně měkkýše i jiné bezobratlé. S mroži se setkáme výhradně v Severním ledovém oceánu, a dokonce i mláďata se rodí na ledových krách. Mnohem častěji se lidem pletou lachtani a tuleni. Pravda, nemají nápadné kly, ale při troše pozornosti jsou rozdíly mezi nimi zcela zřetelné. Začněme u celkového tvaru těla. Tuleni mají mnohem kulatější hlavu bez ušních boltců a takřka neznatelný krk. Naproti tomu lachtani na první pohled prozradí svou šelmí podstatu. Stačí se po-malé, nicméně zřetelné boltce.
Další rozdíly se projeví při sledování pohybu ve vodě i na souši. Při plavání veslují lachtani předníma nohama a zadníma (mezi nimiž se skrývá kratičký ocásek) jen kormidlují. Naproti tomu tuleni plavou vlněním těla, s předními ploutvemi přitisknutými k bokům. Na souši je rozdíl ještě nápadnější. Zatímco tuleni se jen neohrabaně plazí a zadní nohy, které jsou až k prstům zarostlé v kůži, bezmocně vlečou za sebou, dovedou lachtani celkem hbitě, i když trochu legračně, poskakovat. Mají mnohem ohebnější páteř a dokážou podsunout zadní nohy pod tělo, zatímco se opírají o přední s vysoko zdviženou hlavou. Těch rozdílů je samozřejmě víc, ale pro orientaci snad tyto postačí.
LACHTANI V PRAŽSKÉ ZOO
- Proč lachtani cvičí
Zoologická zahrada není cirkus a zvířata tu žijí většinou po svém, bez příliš blízkého kontaktu s lidmi. Jenže každé pravidlo mívá výjimky a v zoo k takovým výjimkám patří lachtani. Je potřeba je zaměstnat, a cvičení navíc usnadňuje manipulaci se zvířetem v případě lékařského zákroku. Když na počátku devadesátých let dorazila do pražské zoo čtyři mláďata lachtana jihoafrického, hned se s nadšením vrhla do velkého bazénu a začala dovádět. Byl jim koneckonců teprve rok a ještě před několika týdny se spolu s desítkami dalších lachtanů pokoušela lovit v moři kolem jižní Afriky. Zatím mezi nimi velký rozdíl ve velikosti nebyl, ale už od samého počátku bylo jasné, že vůdčí osobností skupiny bude sameček Gaston. Vítal každý nový povel chovatelky jako báječnou hru a s vervou se pouštěl do všech cviků. Tři útlé samičky Bára, Myška a Julinka se sice do zábavy zapojily také, ale přece jen trochu s odstupem.
- Cvičení hrou
Cvičení zvířat v cirkusech, oceanáriích i zoologických zahradách vždy vzbuzovalo mnoho otázek. Je to vůbec správné, nutit zvířata k něčemu, co by v přírodě nedělala? Je pravda, že není etické zvířata opravdu nutit, nemluvě o používání násilí při výcviku. Na druhou stranu je cvičení lachtanů (ostatně i jiných zvířat, v pražské zoo například slonů) založeno na jejich přirozených projevech, například loveckých dovednostech, hravé povaze a principu dobrovolnosti. Hraví opravdu jsou. Dokonce i v přírodě věnují část dne společnému dovádění, při němž se potápějí, házejí si a chytají různé řasy nebo větvičky, případně vynesou na hladinu kámen, pustí ho dolů a pořádají závody, kdo ho dřív na dně zase získá. Není tedy divu, že stačilo, aby se chovatelka objevila s míčem nebo kruhem a lachtaní čtveřice ji nadšeně vítala. Pravda, Julinka se někdy držela poněkud rezervovaně vzadu a do cvičení se nijak nehrnula, ale nakonec se také nechala strhnout. Zato Gaston vkládal do cvičení celé srdce, a dokonce se ani nesháněl po rybách jako po odměně. Čas plynul a Gaston vyrostl ve statného samce se svéráznou, přímo košatou povahou. S oblibou se slunil na skále nebo odtud obhlížel své malé království. Na vetřelce chraptivě poštěkával, ale spíš jen proto, aby učinil zadost povinnostem domácího pána.
Nikdy nikomu neublížil. Ke svým partnerkám se choval přímo vzorně, nikdy je neodháněl od jídla. Také mláďata přijímal shovívavě, snad proto, že dobře věděl, že jsou opravdu jeho a žádný jiný samec mu nemůže otcovství upřít.
- Osudný výlet
Dramatické chvíle prožili čtyři pražští lachtani při povodni v srpnu 2002. Velká voda je rozprášila do všech stran a Gaston dokonce doputoval po Labi do Německa. On jediný stresující situaci nepřežil. Jeho "manželky", syn Meloun i dcera Abeba však už zase dovádějí v bazénu. A to ještě netuší, že jejich příbytek projde rekonstrukcí, aby měli ještě více možností a prostoru ke hrám.
TĚŽKÉ PŘEŽÍVÁNÍ
Lidé se stahují k vodě - i k té mořské. Zabrali již desítky kilometrů pobřeží a tulení a lachtaní matky tak stále obtížněji hledají místa, kde by mohly bezpečně přivádět na svět své zranitelné potomky. V mořích mimo to ubývá přirozená potrava ploutvonožců - ryby. Hrozbu představují i ropné skvrny, a především chemické znečištění vody. K nejohroženějším ploutvonožcům patří druhy vázané na ostrovy (lachtan galapážský) a malá moře či jezera (tuleň bajkalský nebo tuleň středomořský). Naštěstí jsou ploutvonožci velice přizpůsobiví a většině druhů zatím bezprostřední nebezpečí nehrozí.
LOVCI NĚVIŇÁTEK
Pro severské národy, např. Eskymáky, jsou ploutvonožci důležitým zdrojem obživy a dalších životních potřeb. Stali se proto i náměty a inspirací k mnoha severským bájím a kresbám. Snadný lov však lákal i další lovce - v době námluv jsou tato zvířata namačkána na souši bez možnosti obrany a stávají se tak až příliš snadnou kořistí. Nejdrastičtěji si však počínají lovci, kteří v některých oblastech dodnes ubíjejí (opravdu ubíjejí - palicemi, holemi) úplně malá bezbranná mláďata tuleňů pro jejich jemnou hřejivou kožešinu.
