Zatímco Edward Teller, otec americké vodíkové bomby, vytrvale vybízel západní politiky k usilovnému zbrojení jako jediné obraně před komunismem, Andrej Dmitrijevič Sacharov, jenž měl lví podíl na vývoji sovětské vodíkové bomby, se postupně proměnil v rázného odpůrce jaderných zbraní. Jeho postoj mu roku 1975 vynesl Nobelovu cenu za zásluhy o mír, ale také ústrky a ponižování ve vlastní zemi.
Zatímco Edward Teller, otec americké vodíkové bomby, vytrvale vybízel západní politiky k usilovnému zbrojení jako jediné obraně před komunismem, Andrej Dmitrijevič Sacharov, jenž měl lví podíl na vývoji sovětské vodíkové bomby, se postupně proměnil v rázného odpůrce jaderných zbraní. Jeho postoj mu roku 1975 vynesl Nobelovu cenu za zásluhy o mír, ale také ústrky a ponižování ve vlastní zemi.
SOVĚTSKÝ HRDINA
Počátkem 50. let zastával Sacharov názor, že v zájmu míru je důležité dohnat náskok Spojených států ve vývoji jaderných zbraní. Jen tak lze zabránit jednostrannému útoku. "Byli jsme všichni přesvědčeni, že naše práce je životně důležitá pro rovnováhu sil," napsal Sacharov o mnoho let
Z HRDINY NEPŘÍTEL
Od roku 1957 Sacharov usiloval (podobně jako Linus Pauling - viz ABC č. 3) o zákaz zkoušek jaderných zbraní. I jeho zásluhou podepsaly USA, SSSR a Velká Británie roku 1963 dohodu o zákazu zkoušek v atmosféře, vesmíru a v oceánech. V roce 1968 zveřejnil manifest, v němž horoval za jaderné odzbrojení, ale také za dodržování lidských práv a propuštění politických vězňů. Vzápětí byl odvolán z jaderného výzkumu, přišel o vyznamenání, roku 1975 nemohl odjet do Osla převzít Nobelovu cenu a o pět let později byl poslán do vyhnanství v Gorkém - města na Volze, které bylo tehdy uzavřeno cizincům. Po nástupu Michaila Gorbačova k moci začal led totalitního režimu pomalu tát. V prosinci 1986 se Andrej Sacharov mohl vrátit do Moskvy, v roce 1989 byl za opozici zvolen poslancem parlamentu. Zemřel 14. prosince téhož roku, dočkal se tak alespoň počátku velkých změn, jež svou prací pomáhal vyvolat.
