Žáby nepatří ke všeobecně oblíbeným živočichům. Pro většinu lidí je přijatelná snad jen úhledná rosnička, ale k ostatním druhům žab se chovají značně odtažitě, v případě ropuch či kuněk pociťují mnozí dokonce odpor - štítí se jich, hnusí se jim. Do jisté míry je to pochopitelné. Lidé milují huňatá, měkká a teplá zvířátka, a žáby představují pravý opak tohoto ideálu: jsou na dotek studené a slizké - alespoň některé z nich.
Žáby nepatří ke všeobecně oblíbeným živočichům. Pro většinu lidí je přijatelná snad jen úhledná rosnička, ale k ostatním druhům žab se chovají značně odtažitě, v případě ropuch či kuněk pociťují mnozí dokonce odpor - štítí se jich, hnusí se jim. Do jisté míry je to pochopitelné. Lidé milují huňatá, měkká a teplá zvířátka, a žáby představují pravý opak tohoto ideálu: jsou na dotek studené a slizké - alespoň některé z nich.
Paradoxní ovšem je, že právě nejméně oblíbené ropuchy mají pokožku s výjimkou období rozmnožování relativně suchou, zatímco ona oblíbená rosnička je vždy lehce vlhká, jakoby "oslizlá". Přesto se symbolem ošklivosti stala právě ropucha - snad pro své zdánlivě bachraté a neforemné tělo, svou roli jistě hraje i bradavičnatá pokožka a vědomí, že tato žába může z kožních žláz vylučovat v případě ohrožení jed...
Neobliba ropuch šla dokonce tak daleko, že v různých pohádkách vystupují pouze jako příslušenství příbytků čarodějnic či jako přísada do jejich lektvarů, zatímco princové se po zakletí mění v mnohem elegantnější skokany. Ani tvůrci pohádek, jak se zdá, neuvěřili, že by princezny byly ochotné líbat ropuchy, a obávali se, že princ zakletý v tento druh žáby by se osvobození nikdy nedočkal.
Vychytralé žáby
Opovrhování ropuchami je jednou z největších nespravedlivostí, jaké se lidé vůči zvířatům dopouštějí. V první řadě nelze pominout užitečnost těchto lovců nejrůznějšího škodlivého a obtížného hmyzu. Obě naše běžně rozšířené ropuchy jsou neuvěřitelně přizpůsobivé žáby, pokud najdou jen trochu vlhké prostředí, jsou ochotny snášet i blízkost lidí: přežívají v různých odpadky zanesených lomech či slepých ramenech řek, žijí v blízkosti nevábných požárních nádrží, v okolí skládek, silážních jam či hromad hnoje vyváženého ze zemědělských podniků, a nevyhýbají se podobným lokalitám ani ve velkých městech. Dokonce se zdá, že tato nepřitažlivá místa vyhledávají záměrně.
A nejspíš tomu tak skutečně je. Ropuchy tam pravděpodobně vábí množství hmyzu, který se na různé skládky odpadů stahuje a rozmnožuje se tam. O tom, že ropuchy dovedou využívat nabídky, kterou jim nepřímo připravuje člověk, svědčí i to, že se na mnoha místech za soumraku hromadně slézají jako k prostřenému stolu ke sloupům veřejného osvětlení: dobře pochopily, že světlo přitahuje hmyz, který naráží do lamp a omráčený padá na zem. Stačí jen polykat...
Poslové jara
Většina lidí považuje za posly jara ptáky, sleduje přílet prvních skřivanů, čápů, vlaštovek... Ale ve stojatých vodách - tůních, větších kalužích, zatopených pískovnách, slepých ramenech řek ap. -začíná jaro mnohem
Dychtiví nápadníci
Brzy po hnědých skokanech se probouzejí ropuchy obecné. Na rozdíl od skokanů zimují mnohdy i daleko od vody, ale dospělí jedinci, bez ohledu na vzdálenost a obtížnost "pochodu", se k vodě dostat musejí - jen tam mohou dát život nové generaci ropuch. Vypadá to, jako by jim nějaký neviditelný ropuší vládce dal povel - na pochod k vodě, teď! Desítky, stovky ropuch se ze všech stran a vzdáleností v jednom jediném krátkém období (přibližně čtrnáctidenním) hromadně slézají k určité vodní nádrži. Pravidelně to bývá ta, v níž se samy před třemi či čtyřmi lety vylíhly a prožily v podobě pulců své "dětství". Ropuší samečkové, nápadně menší než samičky, vyhledávají své partnerky již během cesty k vodě a usilovně se jim snaží dostat na záda. Jakmile se jim to podaří, pevně se jich zachytí předníma nohama (k lepšímu držení mají na palci vyvinutý nápadný hrbol - "mozol"). Toto spojení, kterému odborníci říkají amplexus, je velice pevné - spíš byste žabám ublížili, než je odtrhli od sebe.
K vodě pak putují již pevně spojené dvojice žab. Samečků bývá většinou mnohem víc než samiček - proto někdy dochází k situacím, kdy se na jednu samičku doslova "sápe" několik samečků, jeden druhého navzájem odstrkuje a každý se současně snaží dostat co nejblíže k objektu své touhy. Objímají ji tam, kde se jim to zrovna podaří - kolem hlavy, zadních končetin, ale v té nepřehledné skrumáži těl a končetin objímají i jeden druhého. Celé neforemné žabí klubko se tak zmítá a potácí v mělké vodě, občas některý samec odpadne a jiný se připojí - až do okamžiku, kdy se některému z nich podaří uchopit samici správným způsobem. Může se stát, že další samec ještě chvilku "dělá třetího", omylem obejmul kolem těla vítězného samce, ale obvykle brzy pozná svůj omyl, pustí se a vydá se hledat volnou samičku.
Cesty žabí smrti
Žáby, které se hromadně páří brzy na jaře, to se týká především ropuch obecných a hnědých skokanů (hnědého, ostronosého a štíhlého), žijí mimo období rozmnožování často i dost daleko od vody. Aby bylo jejich páření úspěšné, tj. aby se rozmnožování zúčastnila pokud možno celá populace dospělých jedinců, putují žáby k příhodné vodní nádrži prakticky všechny naráz. Jdou cestami svých předků tam, kde se vyvíjely již celé generace žab. Bohužel pud, který je žene, není schopen žáby varovat, že se v krajině za dlouhé roky něco změnilo. Žáby proto hromadně táhnou i k místům, kde již voda není, nebo putují cestami, které přetínají silnice dnes plné rychle jedoucích aut... Jediná přejetá samice skokana přitom znamená zánik více než tisíce pulců - právě tolik vajíček může v jedné snůšce naklást (v extrémním případě dokonce až 4000!). Lze si tedy snadno spočítat, jak obrovské ohrožení populace žab znamenají místa, kde na silnicích hynou migrující žáby po stovkách nebo i tisících.
Ochránci přírody mají dnes tato kritická místa poměrně dobře zmapovaná (ono takové místo nelze dost dobře přehlédnout - průjezd silnicí plnou rozježděných žab je nepříjemným zážitkem i pro mnohé řidiče). Na kritických místech se proto můžete setkat s dopravní značkou, kterou byste ve vyhlášce jen obtížně hledali - s výstražným trojúhelníkem se siluetou žáby nebo s varováním Pozor žáby! To ale nestačí - i velmi ohleduplný řidič se bude jen obtížně vyhýbat většímu počtu pomalu lezoucích ropuch. A tak mají ochránci žab na jaře plné ruce práce - stavějí podél kritických úseků zábrany, které žabám znemožní vstup na vozovku. S jejich pomocí se je snaží navést k vybudovaným žabím podchodům nebo jen k padacím pastem - zakopaným kbelíkům, do kterých žáby padají a v nichž je pak přenášejí na druhou stranu silnice.
Proč jsou obojživelné?
Žáby, jak jistě ví každý, kdo jen trochu dával pozor v hodinách přírodopisu, patří mezi obojživelníky. To však neznamená, že by si mohly vybírat, zda chtějí žít ve vodě, nebo na souši. Obě tato prostředí současně obývat nemohou, žijí vždy jen v jednom, ale obě v průběhu svého života vystřídají. Z vajíček, která kladou do vody, se vylíhnou jejich larvální stadia - pulci. Ti mají žábry a dýchají kyslík obsažený ve vodě. Kdyby se dostali na souš, zahynuli by. Jak rostou, mění se pozvolna jejich tvar - začínají jim růst končetiny, později se zkracuje ocásek. Stále však nemohou na vzduch. Ale nakonec přijde okamžik, kdy jsou jejich končetiny funkční, ocásek zcela zanikl a v jejich těle se vyvinuly plíce schopné přijímat vzdušný kyslík. Tímto okamžikem se z pulce stává malá žabka - ztrácí žábry a musí honem na vzduch - ve vodě by se brzy utopila. Dýchání přebírají plíce a z vodního živočicha se stává živočich suchozemský.
Žáby a obojživelníci vůbec jsou tedy jakýmsi zkráceným opakováním pradávného vývoje, kdy před stamiliony let vyšli první tvorové z vody na souš a začali dýchat vzdušný kyslík. A proč se vůbec do vody vracejí? Život ve vodě vznikl a nikdy na ní nepřestal být závislý. Voda zůstala jediným vhodným prostředím pro vývoj zárodku - ve vodním prostředí se vyvíjejí i ptáci (co jiného je vaječný bílek) stejně jako savčí zárodky - jejich vodní svět je ovšem uzavřen v těle matky.
Skokani
Pod obecným pojmem žába si většina lidí představí skokana. Štíhlé dlouhonohé stvoření, které se po světě pohybuje dlouhými skoky, hlasitě skřehotá v rákosí a nadouvá přitom dva rezonanční měchýřky po stranách hlavy. Skokanů (r. Rana) však u nás žije šest druhů - tři tzv. hnědí (tj. již zmínění hnědý, štíhlý a ostronosý), kteří se mimo období páření zdržují i dost daleko od vody a setkáte se s nimi třeba i v lese, když vyrazíte na houby. A tři druhy skokanů zelených (skřehotavý, krátkonohý a zelený, přičemž ten poslední je vlastně křížencem prvních dvou). Právě toto jsou ony známé žáby, které hlasitě skřehotají v rákosí. Skokan skřehotavý (Rana ridibunda - obr. dole) je navíc naší největší žábou, se svými až 17 cm délky o celých pět centimetrů přerůstá i hodně velkou samici ropuchy obecné.
Jedovaté kuňky
Kromě ropuch, skokanů a rosničky u nás žije ještě několik dalších druhů žab. Velice známé jsou obyvatelky kaluží na lesních cestách, malých mělkých tůněk, zaplavených příkopů podél cest a podobných míst, kuňky. Nevzhledná, blátivě zbarvená žabka s plochým tělíčkem se promění v neuvěřitelně pestrého tvora, jakmile ji převrátíte na zádíčka (cítí-li se ohrožena, převrátí se někdy sama). Na stříbřitě šedém bříšku září oranžové nebo žluté skvrny. To nápadné zbarvení má svůj význam - je to tzv. výstražné zbarvení, které signalizuje, že tvor není k jídlu! Kuňky (ohnivá i žlutobřichá) jsou totiž prudce jedovaté - mnohem jedovatější než obávaná ropucha. Naší poslední žábou je tajemná noční hrabalka - blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus). Na první pohled připomíná zmenšenou ropuchu s hladkou pokožkou. Ale pohled do očí ji okamžitě prozradí. Zatímco ropuchy mají vodorovnou zorničku, blatnice ji má svislou jako kočka. Setkat se s blatnicí je však ještě mnohem obtížnější než v případě rosničky - tato žába je výlučně nočním tvorem a den přečkává zahrabaná hluboko v zemi. Zato její pulci jsou nepřehlédnutelní - někteří mohou dosahovat délky až 17 cm.
Chameleon od rybníka
I velký nepřítel studeného žabího bratrstva musí připustit, že rosnička je půvabná žabka, které se není nutné štítit. Najít ovšem v přírodě rosničku je i na místech, kde žije ve velkých počtech, náročnou zkouškou zraku. Rosničky totiž žijí na křovinách v okolí vod a jsou v jejich zeleni dokonale maskované - sedí na spodní straně listu či na větvičce a samy vypadají jako zelený list. Jméno rosničku dokonale charakterizuje - podle zbarvení dostala české jméno zelená a podle míst, kde žije, ji odborníci jmenují Hyla arborea (arborea = stromová).
Přes své maskování se však rosničky v přírodě neutají - vidět je sice není, zato jsou hodně slyšet. Sotva tří- až čtyřcentimetrový sameček dovede skřehotat tak, že je ho v rovinaté rybničnaté krajině slyšet na více než kilometr daleko! A ještě něčím jsou tyto žabky zajímavé - jsou to zdatní "chameleoni" - dovedou měnit barvu. Když si někdo přinese rosničku domů (což se samozřejmě nesmí, jde o chráněný druh), může mu připravit veliké zklamání - pokud ji neumístí do nádrže přecpané zelení, rosnička se přizpůsobí a zešedne nebo zhnědne - podle toho, jaká barva v jejím okolí převládá.
Zlatooká žába
Ropuchy nejsou jen užitečné tím, že nás zbavují much, komárů a dalšího obtížného hmyzu, ve skutečnosti jsou i krásné. Je ovšem nutné se k nim sklonit a zadívat se jim zblízka do očí. Ten noční tvor má obrovské oči přizpůsobené k vidění ve tmě (při lovu se řídí zrakem, nerozlišuje ovšem tvar kořisti, ale reaguje na její pohyb). Za tmy zaujímá celé oko široce roztažená zornička, která se ovšem na světle stahuje do úzké vodorovné štěrbiny uprostřed zlatě až měděně zářící duhovky. Ropuchy totiž mají jako jedna z mála zvířat opravdu zlaté oči.
Kanárek z tůně
Vedle ropuchy obecné (Bufo bufo) u nás žijí ještě další dva druhy. První z nich je poměrně vzácný, žije vlastně jen na západě republiky, naší zemí totiž prochází západní hranice jeho rozšíření. S ropuchou krátkonohou (Bufo calamita) se tedy často nesetkáte. Ale další druh je možná ještě přizpůsobivější než odolná ropucha obecná. Ropucha zelená (Bufo viridis) je skutečně obyvatelkou každého jen trochu vhodného území. Je sice menší než ropucha obecná, ale o to krásnější. Není totiž jednotvárně hnědá, ale světlounce béžová s nepravidelnými zelenými skvrnami po celém těle. A kromě toho, že je to opravdu krásná žába, také půvabně zpívá - její zpěv rozhodně nelze nazvat kvákáním či skřehotáním, jak se hlasu žab běžně říká, sameček zelené ropuchy nadouvá vak pod hrdélkem a trylkuje vysokým nepřerušovaným tónem jako ten nejcvičenější kanárek.
