Dobrodružství na saních

Hrála svoji roli v tom, že jste se dal na sáňkování, také skutečnost, že žijete ve Smržovce, která je považovaná za hlavní město tohoto sportu v České republice? Nejdůležitější bylo to, že můj táta si na sáňkách vyzávodil titul zasloužilého mistra sportu. Zúčastnil se i dvou olympiád. Já šel jen v jeho stopách. Na rozdíl od táty jsem se stal pouze mistrem sportu. Takže saně byly vůbec první sport, který jsem vnímal. Chodil jsem s babičkou na dráhu nad Smržovkou a viděl, jak táta vyhrává. To se mi líbilo. Svezl vás jako dítě na závodní dráze? Ne. Nemusel. Já jsem jezdil sám od pěti let. A to byla tenkrát rarita. Měl jsem svoje malinké saně, helmu, kombinézu. Před závodem jsem sjel dráhu a všichni mi fandili. Byl jsem trošku rozmazlovanej. Ale až ve věku kolem osmi roků jsem mohl závodit naostro. Uvědomoval jste si, že máte před svými vrstevníky náskok? To si uvědomuju dodneška. Sáňkování - to je jako vypsaná ruka. Čím víc se jezdí, tím víc je zkušeností, citu pro led, pro zatáčky. Nedá se to koupit, ale ani si říct: tak a za rok budu dobrej. Musí se to vyjezdit a naučit. Zajet mnoho tisíc jízd. Kdy jste se cítil v nejlepší formě? To už je dávno. Bylo to před olympijskými hrami v Sarajevu v roce 1984. Já měl skvělou fyzičku a závodní formu, věřil jsem si jako nikdy. Jenomže jsem do Sarajeva nakonec nejel. Někomu z funkcionářů jsem se nezdál, tak jsem musel zůstat doma. Na další olympiádu do Calgary jsem už jet mohl, ale po ní jsem byl fyzicky i psychicky tak vyčerpaný, že jsem přestal na tři roky sáňkovat a jenom jsem kreslil. Sport vám nechyběl? Abyste si nemyslel, já jsem jenom neležel na kanapi, v té době bez sáněk jsem hodně běhal. Běhal jsem už odmalička, v žácích i v dorostencích jsem patřil k nejlepším v republice na střední tratě, ale čím víc jsem sáňkoval, tím víc atletika ustupovala, protože tyhle dva sporty jdou trochu proti sobě. Na sáňkování je třeba posilovat jiné svaly, než které jsou důležité pro běhání, takže já pak už byl - jak se říká - příliš udělanej a při atletických závodech mi to překáželo - neběhal jsem ladně, ale rval jsem to silou. Přesto jsem si dokázal zaběhnout osobní rekord na 800 metrů v době, kdy jsem vážil devadesát šest kilo. Jsem přesvědčen, že čas 1 minuta 55 vteřin s takovou zátěží na osmistovku moc lidí na světě nezaběhne! Které svalové partie jste posiloval kvůli sáňkování? Vršek, tedy ruce, ramena, abych dokázal dobře odstartovat a nabral hned ze začátku vysokou rychlost. Musel jsem posilovat i proto, abych měl silný krk a udržel tak v zatáčkách, kde dochází k přetížení, hlavu na svém místě. A nesmím zapomenout ani na břišní svaly, potřeboval jsem vypracované břicho, které mi pomáhalo s nohama, protože není dobré, když jsou nohy opřené o saně - zpomaluje to jízdu. Máte nějaký recept, jak se vyrovnat s obtížnými úseky dráhy? Na každé dráze je nějaké těžké místo, které se nejdřív musím naučit, a to mi chvíli trvá. Ale právě tyto úseky je nutné jet uvolněně, klidně a sledovat optimální stopu. Tu vám nikdo neprozradí. Každý ji jede jinak, podle tlaku, kterým na jezdce zatáčka působí. Když je tlak slabý, znamená to, že jedu příliš vysoko a ztrácím čas. Když je příliš silný, je mi jasné, že se pohybuju nízko a moc to řežu. Musím jet prostě tak akorát. Jenže před ostrým závodem bývají jen čtyři tréninkové jízdy a na vyladění to kolikrát nestačí, zvláště když jde o dráhu, kterou vidím poprvé. To už je dobrodružství. Přesně tak. A právě kvůli tomu adrenalinu, který se na saních uvolňuje, to dělám. Jsou dráhy - jako například v rakouském Imstu -, které když sjedu, tak mám vyšší tep, než když doběhnu osmistovku. A štít chránící oči mívám zaplivaný od toho, jak hekám a funím. Taky se hodně odkrví mozek. Omdlel jste z toho někdy? Jednou. Ve čtrnácti letech. Bylo to v Oberhofu a já jsem se tenkrát poprvé v životě dostal na uměle chlazenou dráhu. Jezdilo se po půlnoci a já už byl dost unavený. Najel jsem do zatáčky, praštil jsem se do hlavy, což mě úplně uspalo, vylítl jsem z dráhy, přelítl jsem i osvětlení a přitom jsem pořád ležel na sáňkách v závodní poloze - což byla moje záchrana - a v téhle poloze jsem i přistál. Nic z toho, co vám říkám, si od té pecky do hlavy nepamatuju. Probral jsem se až po přistání a ostatní mi převyprávěli svědkové. Ale k doktorovi jsem nešel. Tenkrát se to tak nebralo. Ráno jsem zase jezdil. Dosahujete rychlostí přes 120 kilometrů v hodině. Je obtížné potom zastavit saně v cílové rovince? To se zasednou patky saní a led se dře zadní částí kování. Jednou jsem to ale neubrzdil: v americkém Lake Placid, kde je strašně krátký dojezd. Na konci byla molitanová kostka, za ní dřevo a za dřevem silnice. Aby se závodníci zpomalili, tak pořadatelé házeli na dráhu sníh. Jenže když jsem jel já - úplně poslední ze všech -, tak sníh nehodili a já to nemohl ubrzdit. V plné rychlosti jsem to napálil do kostky, která prorazila dřevěnou ohradu, a se saněmi jsem skončil na silnici. Po téhle bouračce se zamysleli a dojez prodloužili. Zmínil jste se, že po olympiádě v osmaosmdesátém v Calgary jste přestal závodit. Ale v devadesátých letech jste se do světa sportu zase vrátil. Co bylo hlavní příčinou? Vyprovokoval mě kamarád, který mi říkal, že už jsem starej a že bych nezajel tak rychlé časy jako on. Naštval jsem se, vzal saně a vyhrál mistrovství republiky. A byl jsem v reprezentaci nazpět. O rok později jsem se dostal na olympijské hry v Albertville, kde jsem se zúčastnil závodu dvojic poté, co jsem si nominaci vyjel osmým místem na mistrovství Evropy. Chtěl jsem ještě na příští olympiádu, ale funkcionáři řekli, že jsem už starý, a navíc se jim nelíbí vtipy, které kreslím. Takže jsem v reprezentaci skončil. Ale v Čechách pořád závodíte. Doma je doma. Jediné, co vždycky chci, je vyhrát mistrovství republiky. Mému otci se to povedlo šestnáctkrát. Já se mu chci vyrovnat. Zatím mám titulů čtrnáct, ale mohlo jich být víc, protože jsem několikrát boural z prvního místa. Sáňkování je tvrdý sport, který bolí. Ať si někdo zkusí při jízdě autem ve stodvacetikilometrové rychlosti vystrčit z otevřených dveří loket a křápnout se o patník. Anebo v téhle rychlosti rovnou vyskočit na ledovou cestu a válet se tam. Pak možná pochopí, o co jde. Co vám sport dal? Především poznání, že člověk nedostane nic zadarmo. Že se sice musí bojovat fair-play, ale zároveň to chce mít tvrdé lokty. Sport je škola na celý život. Je dobrý k tomu, že zjistíte, že nemáte jenom ducha, ale i tělo.