Egyptská poušť rozprostírající se na východ a na západ od úrodné nilské nivy patří mezi poslední "hity" světových vědeckých ústavů a několika jednotlivců. Od roku 2003 se v poušti pohybuje i česká egyptologická expedice Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jejíž oficiální název zní Expedice UNIS do Západní pouště.
Objevy učiněné v posledních letech zásadním způsobem mění naše představy o kořenech a počátcích staroegyptské civilizace, jejíž vývoj dosáhl jednoho z prvních vrcholů v monumentálních stavbách pyramid, hrobek panovníků říše na Nilu, přibližně před 4600 lety. Již do 9. tisíciletí př. Kr. patří například lokalita Wádí Hovar, kde byla objevena doposud nejstarší známá keramika na africkém kontinentu, zdobená vzory ve tvaru zaoblených linií.
Pradávné osídlení
Po přibližně čtyřech hodinách jízdy terénním automobilem přijedeme do oázy Baharíja, ležící necelých 400 kilometrů jihozápadně od Káhiry. Baharíja je jednou z pěti oáz egyptské Západní pouště (společně s oázami Chárga, Dachla, Faráfra a Síwa). Od pradávna byla tato místa centrem života v poušti. Není divu: právě zde byly soustředěny vodní zdroje, které dokáží proměnit poušť v úrodnou a životodárnou půdu. Oázy byly důležitými zastávkami pro karavany křižující poušť od severu na jih a od západu k východu a přinášející ceněné zboží z nitra afrického kontinentu. Ve starověkém Egyptě tvořily oázy přirozenou nárazníkovou zónu chránící egyptské zemědělce v údolí Nilu před ničivými nájezdy kočovných nomádů pouště. Z dávnější historie Baharíje toho mnoho neznáme.
V době Střední říše (1994-1797 př. Kr.) byla oáza známa jako Zešzeš a nacházela se pod přímou kontrolou egyptských panovníků. Spojnici s nilským údolím tvořila pouštní cesta nazývaná dnes Darb el-Benhasa (Benháská cesta). Nejstarší dosud nalezené významné památky z historického období, tj. z období, pro které máme k dispozici písemné prameny, jsou datovány až do doby Nové říše (14.-13. století př. Kr.). Jde zejména o hrobku Amenhotepa Huje vysekanou ve skalním útesu a některé další na pohřebišti Káret Hilwa při jižním vstupu do Bavíti. Hlavního
Češi v El-Hajezu
V únoru a březnu roku 2003 zahájil Český egyptologický ústav průzkum oblasti El-Hajez, ležící v nejjižnější části oázy Baharíja. V současné době je tato oblast osídlena pouze řídce a její dávnější historie je téměř neznámá.
První vědecký průzkum dostupných památek zde provedl egyptský egyptolog Ahmed Fakhry, který tuto oblast navštívil poprvé v letech 1938-1939, tedy více než sto let po prvním Evropanovi Giuseppem Belzonim v roce 1818.
V 90. letech 20. století proběhly pod vedením inspektorátu Egyptské památkové organizace v Bavíti archeologické práce v oblasti El-Rízu a Ajn El Chabaty. První etapa českého projektu je plánována na dobu dvou až tří let (2003-2005). Naším základním cílem je vypracování podrobné archeologické mapy oblasti El-Hajezu s hlavními lokalitami a dále s popisem jejich charakteru, uchovanosti a vztahu těchto památek ke starověké krajině. Letos počítáme i s archeologickými výkopy a rok 2005 by měl vyvrcholit průzkumem starověkých karavanních stezek, které spojovaly Hajez s oázou Síwa dále na severozápad.
Mapa se zaplňuje
Naše základna se během první expedice nalézala v odlehlém hotýlku El Bišmu, který slouží ke stejnému účelu mnoha výpravám projíždějícím touto částí egyptské pouště. Po dobu jednoho měsíce jsme se každé ráno vydávali směrem na jih, po asfaltové silnici spojující Baharíju s oázou Faráfra. Po opuštění oázy Baharíja cesta přibližně po dvaceti minutách vstoupí na území Hajezu, které se táhne po obou stranách silnice v délce nejméně dvaceti kilometrů. Naším nezbytným průvodcem se stal reis (předák) Ahmad el-Keréti, původem z hornoegyptského Kuftu. Právě z tohoto města pocházejí nejlepší předáci a dělníci pracující na archeologických vykopávkách od 19. století. Není mnoho objevů egyptské archeologie, které by byly učiněny bez jejich přičinění. Přímo na místě se k nám přidával inspektor Egyptské památkové péče a místní velitel hlídačů památek jménem Ašeri.
Právě on nám měl pomoci v mapování všech známých míst v oáze. Naše činnost spočívala v dokumentaci a detailním zaměřování všech památek do archeologické mapy celé oblasti - postupně se tak prázdná místa zaplňovala jednotlivými hrobkami i celými pohřebišti, sídlišti, vyschlými dny pravěkých rybníků, studnami a mnoha dalšími objekty.
Lidé v poušti
Zajímal nás i soudobý život této odlehlé oblasti. Její současní obyvatelé sem při hledání nových vodních zdrojů dorazili z jižnější oázy Chárgy přibližně před 150 lety. Svůj původ odvozují od kočovných libyjských kmenů a dodnes není těžké najít ženy, které nosí typické beduínské šperky a zdobí se tetováním. Celkem zde v ne více než tuctu malých vesniček žije asi 7000 obyvatel, z nichž většina pracuje v Bavíti. Mezi zajímavosti patří i to, že tato populace je zásadně monogamní (každý muž má pouze jednu ženu).
Kvetoucí Sahara
Již během prvních dnů této práce se naplnila naše očekávání - každý den jsme zaznamenávali nové lokality, některé z nich značně rozlehlé, takže trvalo několik dnů, než jsme zmapovali pouze to, co je vidět na povrchu.
Vzhledem k tomu, že jsme pracovali ve dvou skupinách, dařilo se nám významně doplňovat poznatky jak z pravěkých, tak i historických období. Ukázalo se, že oproti očekávání byla tato oblast obydlena již v době před 500 000 let - tato kultura se jmenovala acheulenská a trvala po dobu 400 000 let. V období tzv. epipaleolitu (pozdní staré doby kamenné) a raného neolitu (rané mladší doby kamenné), v rozmezí 13 000-7000 let př. Kr., se osídlení a stopy lidské činnosti v oáze soustřeďují do dvou typů oblastí. První z nich tvoří místa výchozů kvalitních kamenných surovin. V jejich bezprostředním okolí jsme mohli zmapovat dílny, ve kterých byly kamenné nástroje předpřipraveny, než byly odneseny jinam.
Naproti tomu v oblastech tzv. plají, dnes už dávno vyschlých rybníků, se soustředilo tehdejší osídlení. Břehy těchto vodních zdrojů k tomu skýtaly velmi vhodné podmínky, počínaje možností rybolovu a konče lovem zvířat, která se tam jistě soustřeďovala. Je zcela jisté, že v tomto období Sahara ještě nevypadala tak jako dnes. Byla zřejmě zčásti stále zelenou oázou, kde se pásl dobytek a existovaly vydatné vodní zdroje. Teprve postupně, od konce 4. tisíciletí př. Kr., docházelo k tomu, že Sahara začala opět vysychat (nejde o nevratný proces, cykly sucha a dešťů se opakují vždy přibližně po 6000 letech), a se snižováním srážek ubývalo i života, který se soustředil do oblastí s uchovanými vodními zdroji. Tak vznikly egyptské oázy Západní pouště.
Obilnice Říma
Období 7.-3. tisíciletí př. Kr. patří v El-Hajezu k nejhůře prozkoumaným, z této doby prakticky neexistují žádné prameny. Dodnes jsme se však nevzdali naděje, že tato stránka historie bude teprve objevena. Hlavní rozvoj oblasti nastává na přelomu starého a nového letopočtu, v době římské, kdy byl Egypt považován za obilnici Říma. V tomto období v Hajezu existovala řada osídlení zemědělského charakteru, některá sídliště dosahovala velikosti až 10 hektarů. Na okraji osídlených ploch byly postaveny dvě pevnosti, které zřejmě zajišťovaly bezpečnost oblasti, kontrolovaly obchodní cesty a dbaly i na pořádek uvnitř oblasti. Většina tehdejších sídlišť se dnes nalézá pod milosrdnými návějemi písku a je jen otázka času, kdy dojde k obdobnému nálezu, jakým se před několika lety stalo Údolí zlatých mumií.
Podzemní vodovody
Mezi podivuhodné výtvory lidského ducha patří zejména mnohokilometrová síť tzv. manawarů, tunelů na svádění podzemní vody. Tento systém sestával z podzemních mírně se svažujících tunelů, které byly v pravidelných, přibližně desetimetrových intervalech přístupné vertikálními šachtami, užívanými k jejich hloubení a následně k čištění. Každá linie manawaru vedla do nejníže položeného místa oblasti, kde byly studny, v nichž se voda soustřeďovala. Tím, že byl její tok sveden pod úroveň země, byla minimalizována možnost povrchového odparu. Zamezilo se tak ztrátám drahocenné tekutiny, která byla základním předpokladem života. Je téměř jisté, že intenzivní zemědělská činnost v Hajezu v době římské vedla k postupnému ubývání vodních zdrojů, odlesnění a následnému vysychání celého regionu.
Táž historie se opakuje i dnes, nedostatek vodních zdrojů vede k odlivu obyvatelstva do jiných, příhodnějších oblastí. Jediné možné řešení představují vrty do hloubky jednoho kilometru, kde se nachází podzemní voda. Cena jednoho takového vrtu ale dosahuje 5 milionů korun, a je tak mimo možnosti místních obyvatel. Situaci navíc komplikuje postup písečných dun z okolní pouště. Některé vesnice tak postupně zanikají a jsou pohlcovány mořem písku, který dokáže postoupit až o jeden metr za rok. Bohužel nemůžeme vyloučit, že se celá oblast jednoho dne opět promění v nehostinnou pustinu. Naše výzkumná činnost je tím naléhavější.
***
Česká egyptologie v abc
Minulost pískem zavátá - reportáž z českých výzkumů v Abúsíru (ABC č. 4/2003). Příběhy skryté v poušti - rozhovor s profesorem Miroslavem Vernerem (ABC č. 21/2003). Oba články najdete i na www.iabc.cz.
O autorovi
Doc. Miroslav Bárta, Ph.D., je zástupcem ředitele Českého národního egyptologického centra při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od r. 2003 vede expedici do Západní pouště. Řadu let se účastní také výzkumů na české koncesi v Abúsíru, specializuje se na historii a archeologii Egypta ve třetím a druhém tisíciletí př. Kr. V Abúsíru se zabývá převážně nekrálovskými hrobkami Staré říše.
