Ocelová dáma

Eiffelovka slaví 115 let

Pařížané mají Eiffelovu věž, Pražané sledují svou stověžatou matičku z Petřínské rozhledny. Obě stavby jsou od sebe vzdáleny stovky kilometrů, ale z hlediska účelového, architektonického i technického mají k sobě velice blízko.
Hlavní technickou atrakci pařížské Světové výstavy v roce 1889 vybírali městští radní ze sedmi stovek návrhů. Autory vítězného projektu byli Eiffelovi zaměstnanci - Maurice Koechilin a Emile Nouguier. Stavba věže začala na Martových polích v červenci 1887. Dvě stě padesát dělníků ji postavilo za dva roky, dva měsíce a pět dnů. Přesně 31. března 1889 byla hotova. O slavnostní otevření se postaral syn královny Viktorie, pozdější britský král a indický císař Edward VII. Věž má čtvercovou základnu o

délce strany 125 metrů a stojí na čtyřech pylonech zakotvených v hloubce sedmi až dvanácti metrů. Hmotnost ocelové konstrukce činí 7155 tun. Věž je sestavena z patnácti tisíc dílů, které jsou spojeny dvěma a půl milionu nýtů. Až do roku 1931, kdy Eiffelovku o 80 metrů předstihl newyorský mrakodrap Empire State Building (s anténním stožárem měří 448 metrů), byla věž se svými 301 metry největší stavbou světa. O dalších dvacet centimetrů Eiffelovka povyrostla po instalaci televizní antény v 50. letech 20. století a okolo patnácti centimetrů jí k výšce přidává každoroční teplotní roztažnost oceli v teplých letních měsících. Ani při prudkém větru nepřesahuje díky důmyslné konstrukci vychýlení špičky věže dvanáct centimetrů.

Zatracovaná i obdivovaná

V současnosti na Eiffelovku přicházejí miliony návštěvníků ročně, píší se o ní básně a malíři ji využívají jako model. Zpočátku však narážela na silný odpor veřejnosti. Petici proti "monstru hyzdícímu Paříž" podepsaly i takové francouzské osobnosti, jako spisovatelé Guy de Maupassant, Émile Zola, Alexandr Dumas mladší nebo tvůrce pařížské Velké opery a Casina v Monte Carlu architekt Charles Garnier. V roce 1909 měla být věž dokonce zbourána. Ne všichni však Eiffelovo dílo zatracovali. V létě 1898 zavítala do třetího patra věže, 276 metrů nad zemí, kde měl stavitel svou kancelář, vzácná návštěva. Byl to Thomas Alva Edison, který přišel obdivovat a pochválit zázrak techniky z dílny svého kolegy a podívat se z ptačí perspektivy na barevný vodotrysk - Edisonovu světelnou fontánu. Ta vedle Edisonových fonografů a prvních automobilů německých inženýrů Daimlera a Benze patřila k hlavním senzacím světové výstavy.

Výtahem či po schodech

V současnosti je turistům určeno první, druhé i třetí podlaží Eiffelovky. Dopravit se tam mohou dvěma způsoby - pohodlně a rychle výtahem nebo po schodech, kterých na vrchol vede 1700. Načerpat síly lze v prvním nebo druhém patře, kde jsou restaurace s výhledem na město. Pokud mají návštěvníci štěstí, uvidí práci údržbářů, kteří pečují o "pleť" ocelové dámy desítky metrů nad zemí.

Ocel chrání barva

Eiffel již ve svém projektu uváděl, že jedinou zárukou dlouhodobé životnosti ocelové konstrukce bude spolehlivý nátěr proti korozi. Dnes je za ochranu Eiffelovy věže proti korozi již čtvrt století zodpovědný známý francouzský odborník v oblasti aplikace nátěrových hmot Jean-Luis Rabate. Každý prvek věže je přístupný kontrole případného korozního poškození a provedení údržby. Prohlídky konstrukce věže i po 115 letech ukazují, že původní materiály (ocelové plechy, profily a nýty) jsou korozí napadeny pouze povrchově, bez závažného porušení do hloubky. Nátěry se trvale kontrolují a obnovují. Poslední nátěry se prováděly od prosince 2001 do února 2003. Náklady na zhotovení jednoho takového nátěru dosahují v přepočtu asi sto milionů korun. Při posledním nátěru se spotřebovalo okolo šedesáti tun ochranných nátěrových hmot. Agresivita okolního prostředí je v horních vrstvách vyšší než ve spodní části. V horních patrech se proto nátěr obnovuje zhruba jednou za pět let, na jiných místech má nátěr až dvojnásobnou životnost.

Eiffel ve světě

Gustav Eiffel se narodil 15. prosince 1832 ve francouzském Dijonu. Díla tohoto technicky nadaného muže, respektive jeho firmy, kterou založil v roce 1866, jsou známá po celém světe. Jde například o architektonický návrh obchodního domu Bon Marché v Paříži či technické řešení kupole hvězdárny v Nice, která měla hmotnost 95 tun, a přesto jí snadno otáčela jediná osoba. K jeho pracím patří i projekt vnitřní nosné konstrukce americké sochy Svobody od francouzského sochaře Fred`erica Augusta Bartholdiho, která stojí v newyorském přístavu Liberty Island. Ocelová konstrukce obrovské postavy ženy byla po dokončení obložena 300 měděnými pláty, rozebrána a ve 214 přepravních bednách o váze 225 tun přepravena z Francie do New Yorku. Od roku 1886 stojí na 27 metrů vysokém podstavci, pod kterým je ještě 20 metrů vysoký sloup z betonu. Koruna sochy, ke které vnitřkem vedou schody, je ve výšce 93 metrů nad úrovni moře.

Průplavy a mosty

Přes devadesát let již slouží také Eiffelovy zdymadlové komory v 82 km dlouhém Panamském průplavu mezi Tichým oceánem a Atlantikem. Do historie techniky se Eiffel zapsal i třemi mosty, které projektoval sám nebo se svými společníky ve firmě a které svět zná jako Viaduct de Rouzat, Maria Pia Bridge a Viaduct du Garabit. První z nich je nad řekou Sioule nedaleko Vichy (z roku 1869). Má délku 162 metrů a výšku 51,5 metru. Nosník druhého mostu přes řeku Douro, postaveného o sedm let později u portugalského Pôrta, dosahuje rozpětí 160 metrů. Nejmladší z trojice slouží od roku 1884. Překonává údolí řeky Truy`ere v jihofrancouzském departementu Cantal. Most, po kterém dodnes jezdí rychlíky z Paříže na středomořské pobřeží, má délku 564,5 metru, rozpětí hlavního oblouku je 165 metru a výška od hladiny řeky 122 metrů. Když bylo Eiffelovi osmdesát, začal se systematickým výzkumem pohybu plynů (především vzduchu) a jejich účinku na modely staveb. Proslulý francouzský architekt a konstruktér ocelových staveb zemřel 27. prosince 1923 ve věku jedenadevadesáti let.

Petřínská věž - menší, ale taky dobrá

Petřínská rozhledna byla postavena u příležitosti Zemské jubilejní výstavy v roce 1891 v rekordně krátké době. O tom, že Eiffelovka bude vzorem rozhledny v Praze, rozhodla výprava Klubu českých turistů na Světové výstavě v Paříži. Symbol akce - ocelová věž - je okouzlil natolik, že už 16. března začaly v Praze stavební práce. Vycházelo se z již existujícího návrhu vrchního inženýra Českomoravské strojírny Františka Prášila, upraveného po vzoru pařížské věže. Rozhledna na Petříně začala sloužit 20. srpna 1891. Vlastní stavba trvala 53 dní a stála 32 tisíc zlatých. Osmiboká kostra má u paty průměr dvacet metrů, její hmotnost dosáhla 168 tun a výška je rovných 63 metrů.
První patro se nachází 20 a druhé 55 metrů nad zemí. Na vrchol věže vede 299 schodů, přičemž schodiště má tvar šroubovice. Čísla jsou sice v porovnání s Eiffelovkou pětinová, ale dojem z prohlídky je stejně úchvatný. Je potřeba si uvědomit, že věž stojí na vrcholu Petřína, takže turisté mohou krásy města sledovat z výšky téměř 200 metrů nad hladinou Vltavy. Vrchol Petřínské rozhledny je navíc ve stejné nadmořské výšce jako vrchol Eiffelovy věže.
Stejně jako slavnější sestra ve Francii jsou i ocelové stavební prvky "české Eiffelovky" nýtované. Pozoruhodnou konstrukci krášlí ozdobné prvky z ocelových profilů ohýbaných za tepla. Ocelové konstrukční prvky pro Petřínskou rozhlednu byly vyrobeny moderním způsobem, z takzvané plavkové oceli, tedy oceli zpracované v tekutém stavu. Do této doby se používala tzv. svářková ocel, zpracovávaná v těstovitém stavu kováním.

***

miliony návštěvníků

Eiffelova věž přivítá ročně miliony návštěvníků a jejich počet rok od roku stoupá. Vloni jich na věž vystoupalo 6 103 978. Zajímavé statistiky nejen o počtu návštěvníků najdete na oficiálních internetových stránkách této pařížské atrakce http://www.tour-eiffel.fr.

Magnet pro sebevrahy

Eiffelova věž se bohužel stala nejen místem krásných zážitků a inspirací pro umělce. Svůj život skokem z některého z jejích pater skončilo již více než 370 nešťastníků.