Jak se z jediné buňky - oplozeného vajíčka - vyvine něco tak složitého jako lidské tělo? Jak jednotlivé buňky poznají, zda se mají stát součástí svalů, mozku či třeba výstelky nosních dírek? Proč mají všichni lidé dvě, mouchy šest a pavouci osm nohou? Proč se občas stane, že se ve vývoji těla stane chyba? Na podobné otázky hledá odpovědi embryologie.
Jak se z jediné buňky - oplozeného vajíčka - vyvine něco tak složitého jako lidské tělo? Jak jednotlivé buňky poznají, zda se mají stát součástí svalů, mozku či třeba výstelky nosních dírek? Proč mají všichni lidé dvě, mouchy šest a pavouci osm nohou? Proč se občas stane, že se ve vývoji těla stane chyba? Na podobné otázky hledá odpovědi embryologie.
Tři na jednu cenu
Když psal v roce 1991 embryolog Lewis Wolpert knihu Triumf embrya (Academia, 1995), postěžoval si: "V embryologii byla udělena jen jediná Nobelova cena. Získal ji německý embryolog Hans Spemann v r. 1935..." Wolperta proto určitě potěšilo, že v roce 1995 získala embryologie cenu
Jejich práce vedla k lepšímu pochopení embryonálního vývoje, což je mimo jiné důležité pro léčbu vývojových chorob. Pracovali s octomilkou (Drosophila melanogaster), avšak zákonitosti objevené studiem této malé mouchy často platí i pro vývoj lidského embrya.
Recept na embryo
Nüssleinová-Volhardová s Wieschausem blokovali činnost jednotlivých genů a sledovali, jak se ztráta velení projeví na uspořádání buněk. Touto metodou odhalili geny, které řídí rozčlenění raného embrya v předo-zadním směru. Edward B. Lewis zkoumal, jak geny kontrolují další vývoj různých částí embrya ve specializované orgány. Získané údaje přispěly k poznání, že geny připomínají spíše kuchařský recept než technický výkres na "stavbu" těla. I zdánlivě drobná změna může mít na výsledek obrovský vliv. Jak by asi dopadl koláč, kdybychom do něj droždí přidali až po upečení? S vývojem embrya je to podobné. Uplatní-li se nějaký gen jindy nebo jinde, než by měl, výsledek je většinou katastrofální.
Nenáhodná podobnost
Geny řídící vývoj raného embrya jsou stejné u octomilky i u člověka. To znamená, že i po 650 milionech let, které uplynuly od doby, kdy na Zemi žil jejich poslední společný předek, je lidské embryo poslušno stejných povelů jako embryo jedné nenápadné mušky. Vývojové linie obou druhů šly svou vlastní evoluční cestou, během níž se změnily k nepoznání. Stačí se však ponořit dostatečně hluboko do tajů buněk, genů a molekul a vyvstanou před námi nečekané podobnosti. Jsme jedné krve, ty i já.
