Malý bratříček koní

V minulém čísle jsme se obsáhle věnovali koním. Ale kůň má menšího bratříčka, který člověku slouží minimálně stejně dlouho a stejně věrně jako on. Je jím skromný, vytrvalý a houževnatý osel. Osel je bezesporu symbolem hlouposti - chceme-li někomu říct, že udělal něco hloupého, v devadesáti procentech ho nazveme oslem. Jak nespravedlivé! Vůči oslům samozřejmě.
Osel je přinejmenším stejně chytré, ne-li chytřejší zvíře než kůň. Zachoval si však mnohem víc instinktů divokého zvířete, a tak se nedá člověkem strhat nebo vehnat do nebezpečné situace.

Milovník slunce a sucha

Je zajímavé, že se ono přirovnání k hloupém oslu tak široce používá i u nás, tedy v oblastech, kde se osli nikdy ve velkém nechovali. Domovem divokých oslů jsou totiž kamenité pouště a polopouště a i po zdomácnění si

tato zvířata kromě již zmíněných instinktů zachovala mnohé vlastnosti (a to i vzhledové) svých divokých předků. Lépe se jim proto daří v oblastech, které připomínají jejich původní domov. U nás a ve střední Evropě vůbec je pro ně příliš vlhké podnebí, málo slunečných dnů, rozsáhlé zalesněné, a tudíž zastíněné oblasti... O to častěji se dodnes s osly setkáte v zemích, kde zdomácněli a kde byli tradičně chováni: především ve Středomoří, v Malé Asii a v severní Africe.
Osli byli dovezeni i do Ameriky, kde se také nejvíc uplatňují v aridních (suchých) teplých oblastech. V kalifornském Údolí smrti dnes dokonce žije populace divokých (přesněji zdivočelých) oslů. Osli jsou v chudých krajích dodnes nenahraditelní právě díky tomu, že se zdomácněním příliš nezměnili. Jsou mnohem skromnější strávníci než např. koně: stačí jim suchá tvrdá tráva a skrovná pouštní vegetace, spásají dokonce i bodláčí a různé trnité rostliny, kterým se většina ostatních zvířat vyhýbá. Také vody spotřebují daleko méně.

Nenároční pomocníci

Malý, zdánlivě drobný oslík je překvapivě silné a vytrvalé zvíře, které trpělivě nosí na hřbetě náklad, pod nímž se málem ztrácí, nebo je zapřaháno do různých povozů. Stejně jako kůň unese na svých zádech jezdce, a třebaže není zdaleka tak rychlý, díky svým strmým a pevným kopýtkům ho zase mnohem bezpečněji vozí i v obtížném kamenitém terénu, na úzkých horských stezkách ap. Přičteme-li k tomu jeho již zmíněnou skromnost a nenáročnost, je v mnoha oblastech daleko užitečnější než zdomácněním příliš zušlechtěný kůň. Lidé ale od pradávna toužili po pomocníkovi, který by v sobě spojoval vlastnosti obou, tj. rychlost, sílu, vytrvalost a poslušnost koní (osli přece jen čas od času mívají "svou hlavu") a typickou oslí skromnost, odolnost vůči horku a tvrdým podmínkám a obratnost ve skalnatém a kamenitém terénu. Kdy a jak přišli na to, že lze křížit koně a osly a že se z tohoto spojení opravdu narodí hříbě, už asi nikdy přesně nezjistíme, jisté je, že kříženci oslích hřebců a koňských klisen - muly - byli známí již ve starověkém Řecku. Potomci oslí klisny a koňského hřebce, mezci, se více podobají oslům a jsou snad ještě tvrdohlavější a méně ovladatelní, proto si tato silná zvířata lidé příliš neoblíbili.

Kříženci

Křížit dva různé živočišné druhy, byť stejného rodu, je velmi obtížné. Z tohoto spojení se životaschopná mláďata rodí jen zřídka a i v případě, že se potomstvo narodí, není plodné. Muly a mezkové se proto nemohou dál rozmnožovat a jejich chov se udržuje pouze opětovným křížením koně a osla. Kříženec má sice polovinu genů otce a polovinu genů matky, přesto se vždy více podobá matce, neboť během svého vývoje v jejím těle získá řadu jejích tělesných znaků. Mula je tedy svým vzhledem a povahou podobná koni, zatímco mezek má mnohem víc společného s oslem.

Osel

Osel domácí (Equus asinus) je potomkem divokých afrických oslů a pravděpodobně byl zdomácněn před pěti až šesti tisíci lety na několika místech současně. Značný hospodářský význam měli osli ve starověkém Egyptě, neboť přenášeli náklady zboží na dlouhých obchodních stezkách vedoucích pouští. Mimo to poskytovali lidem i maso a mléko. Dnes se na mnoha místech světa osli - především jejich zakrslá plemena - chovají stále častěji i jako domácí mazlíčci.