Země vycházejícího slunce nezveřejňuje mnoho informací o svých aktivitách ve vesmíru. Nemá se ale zač stydět. Kromě družic totiž dokázala vyvinout nosné rakety vlastní konstrukce. Dosavadní vrchol představuje typ H-IIA. Japonsko se na rozdíl od USA či bývalého Sovětského svazu začalo věnovat kosmonautice poměrně pozdě.
Země vycházejícího slunce nezveřejňuje mnoho informací o svých aktivitách ve vesmíru. Nemá se ale zač stydět. Kromě družic totiž dokázala vyvinout nosné rakety vlastní konstrukce. Dosavadní vrchol představuje typ H-IIA. Japonsko se na rozdíl od USA či bývalého Sovětského svazu začalo věnovat kosmonautice poměrně pozdě.
Pravda, první raketu Pencil (tužka) vyvinula tokijská univerzita v roce 1955 a koncem dalšího desetiletí se zrodila řada úspěšných nosičů řady Lambda. Byly to však rakety s malou nosností, které dokázaly vynést na oběžnou dráhu kolem Země pouze nevelké zkušební satelity. Japonci samozřejmě potřebovali pro svůj kosmický program výkonnější nosiče. Aby získali potřebné technické a technologické zkušenosti a aby se vyvarovali rizika neúspěšného vývoje, rozhodli se pořídit si od americké firmy McDonnell Douglas (nyní součásti společnosti Boeing) licenci na výrobu osvědčeného
Nová etapa
Japonci jsou známi svou cílevědomostí a houževnatostí. Proto nikoho jistě nepřekvapí, že licencí získané technické a technologické poznatky plně zužitkovali při přípravě velké rakety zcela vlastní konstrukce. Byl to typ H-I se startovní hmotností 140 tun a s dvou- nebo třístupňovým uspořádáním. První z celkem osmi vypuštěných exemplářů odstartoval z hlavního japonského kosmodromu Tanegashima v srpnu 1986. "En-jednička", která umožnila dopravit kupříkladu na nízkou oběžnou dráhu kolem Země družice s celkovou hmotností 3 tuny, měla pro japonskou kosmonautiku i výrobce značný význam.
Třeba firma Ishikawajima-Harima si v ní prověřila konstrukci svého kyslíko-vodíkového raketového motoru LE-5. Shodně tomu bylo i u urychlovacích bloků SOB (Strap-On Booster), které se montovaly po šesti nebo devíti na boky prvního stupně. "Há-jednička" začala psát novou etapu v historii japonské kosmonautiky.
Se třemi diamanty
Nástupcem nosiče H-I se stal typ H-II, který začala v roce 1986 vyvíjet společnost se třemi diamanty ve znaku, tedy Mitsubishi. Ano, tato firma nevyrábí jen automobily, které ji u nás proslavují. Nová raketa s celkovou délkou 50 m a startovací hmotností 260 tun dostala do vínku dvoustupňové uspořádání. Pro pohon prvního stupně byl vyvinut kryogenní motor LE-7 o tahu 844 kN po dobu 348 sekund, pro potřebné urychlení při startu se na boky tohoto stupně montovaly dva bloky SRB (Solid Rocket Booster) s mohutným tahem 3120 kN na tuhé pohonné látky.
Nejkomplikovanějším prvkem "há-dvojky" byl již zmíněný motor LE-7 pro první stupeň, jehož vývoj se neobešel bez problémů. Proto první start tohoto nosiče proběhl po značném zpoždění v únoru 1994. V období do listopadu 1999 se do kosmu vypravilo celkem osm raket, přičemž ta pátá selhala pro technickou závadu. I tak se ale raketa H-II považuje za úspěch japonské kosmonautiky. V jejím nákladovém prostoru byla vynesena kupříkladu plošina pro pozorování zemského povrchu ADEOS či zkušební návratové těleso OREX (Orbital Reentry Experimental).
Jako stavebnice
Celkový zdar nosné rakety H-II podnítil japonský Národní úřad pro kosmický rozvoj (NASDA - National Space Development Agency), jenž byl nedávno přeorganizován na Japonský letecký a kosmický výzkumný úřad (JAXA - Japan Aerospace Exploration Agency), k objednání ještě silnějšího a dokonalejšího nosiče. Nebylo to nelogické, vždyť v plánech země vycházejícího slunce družic do vesmíru. Smlouva na vývoj nové rakety, pro kterou bylo zvoleno označení H-IIA, připadla podle očekávání opět společnosti Mitsubishi. Její specialisté využili v konstrukci rakety maximum dílů a komponentů, které se osvědčily u jejího staršího sourozence a byly technicky vylepšeny. Šlo především o kryogenní motory LE-7A a LE-5B pro první a druhý stupeň.
Průměrný tah prvního agregátu vzrostl na 1099 kN po dobu 390 s, u motoru LE-5B se zvýšil na 137 kN. U nosiče H-IIA, jehož celková délka je 53 m a startovací hmotnost 289 tun, stojí za pozornost "stavebnicové" uspořádání podle požadované nosnosti, a to připojením různých typů urychlovacích bloků k prvnímu stupni. Nejslabší je varianta H2A202 s dvěma bloky SRB-A o celkovém tahu 4512 kN, která dopraví na nízkou oběžnou dráhu ve o výšce 300 km náklad o úhrnné hmotnosti rovných 10 tun. Při letu na geostacionární přechodovou dráhu se nosnost sice sníží na 4,1 tuny,
Zatím šest startů
První raketa H-IIA se odpoutala od startovací rampy kosmodromu Tangashima 29. srpna 2001. Šlo o prověřovací let. Tím byla i druhá mise v únoru 2002, avšak "ostrý" start na sebe nenechal dlouho čekat. Odehrál se 11. září téhož roku. Nákladový prostor rakety H-IIA obsahoval komunikační satelit DRTS a zkušební návratový systém USERS. Vypuštění proběhlo stejně jako start č. 4 dne 14. prosince 2002 zcela zdárně. V pořadí pátý let v březnu 2003 je ovšem zahalen tajemstvím. Šlo údajně o vynesení dvou vojenských zpravodajských družic jako japonskou reakci na odpálení severokorejských bojových raket. Bohužel při zatím posledním, šestém startu loni v listopadu opustilo nosič H-IIA štěstí. Vlivem technické závady došlo k jeho zničení již v úvodní fázi letu. Přesto všechno se Japonsko řadí mezi kosmické velmoci a vstupenku do tohoto prestižního klubu jí bezesporu zajistily rovněž rakety řady H-II.
***
Jak raketa H-II startuje
Start nosiče H-IIA začíná v tzv. čase T, kdy jsou zažehnuty motory urychlovacích bloků SRB-A. Šest sekund předtím je ale spuštěn motor LE-7A prvního stupně. V čase T + 110 s dojde k odhození urychlovacích bloků s vyhořelými motory. V T + 264 s se uvolní kryt nákladového prostoru, první stupeň skončí svou činnost a oddělí se v T + 390 s od druhého stupně. O patnáct sekund později dojde k zažehnutí jeho motoru. Vynášená družice se od zbytku rakety osamostatní po čase T + 1466 s a za pomoci svého pohonu přejde na geostacionární přechodovou dráhu.
