Před více než 200 tisíciletími se v Evropě a na západě Asie objevil robustní chlapík úspěšně vzdorující třeskutým mrazům ledových dob. U ohňů v jeskyních si vyráběl kamenné nástroje, s nimiž vyrážel na lov jeskynních medvědů a další zvěře. Rval se s nepřízní osudu nadmíru statečně - a pak před 25 tisíciletími náhle zmizel. Co se stalo?
Před více než 200 tisíciletími se v Evropě a na západě Asie objevil robustní chlapík úspěšně vzdorující třeskutým mrazům ledových dob. U ohňů v jeskyních si vyráběl kamenné nástroje, s nimiž vyrážel na lov jeskynních medvědů a další zvěře. Rval se s nepřízní osudu nadmíru statečně - a pak před 25 tisíciletími náhle zmizel. Co se stalo?
Vše začalo v roce 1857, kdy dělníci narazili při lámání kamene v Neanderově údolí nedaleko německého Düsseldorfu na podivné kosti. Patřily mimo jakoukoli pochybnost člověku, ale přitom nesly řadu znaků, které dnešním lidem chybějí. Nápadná byla především mohutnost celé kostry, na lebce zaujaly badatele výrazné nadočnicové oblouky, vystupující střední část obličeje a naopak ustupující brada.
Čí jsou to kosti?
Učenci svedli o kosti z Neanderova údolí urputný zápas. Jedni je vydávali
Homo sapiens přichází
Lidé moderního typu se objevili v Evropě zhruba před 40 000 roky. Drtivá většina odborníků je přesvědčena, že se tito lidé nesoucí vědecké jméno Homo sapiens čili člověk rozumný vyvinuli ve východní Africe před 150 až 200 tisíci roků a odtud postupně pronikli do zbytku světa. Jen hrstka badatelů se stále drží představy, podle které lidé druhu Homo sapiens vznikli hned několikrát nezávisle na sobě a v Evropě se vyvinuli právě z neandertálců.
Dítě z Lapeda
Nález z portugalského Lapeda naznačuje, že si neandertálci a lidé druhu Homo sapiens mohli být překvapivě blízcí. V roce 1998 objevili vědci pod jednou z tamějších skal dětský hrob starý 25 tisíc roků. Dítě bylo pohřbeno s četnými dary včetně potravy na poslední cestu. Také poprášení hrobu červenou hlinkou je typické pro lidi druhu Homo sapiens. Objevitelé hrobu ale považují některé rysy kostry za mírně řečeno podivné. Mohutný sudovitý hrudník, krátké končetiny a některé rysy lebky nápadně připomínají neandertálce.
Byly snad v Lapedu objeveny ostatky člověka, který měl za předky neandertálce i lidi Homo sapiens? Před 25 tisíci roky už na území dnešního Portugalska neandertálci nežili a s lidmi Homo sapiens se tedy křížit nemohli. Nelze však vyloučit, že dítě je potomkem takových kříženců z dřívějších dob. Znaky vzájemného křížení posledních neandertálců a prvních lidí druhu Homo sapiens nesou podle některých badatelů i další kostry objevené v chorvatské jeskyni Vindija, v německém Volgelherdu, a dokonce i v jeskyni u moravské Mladče. To by znamenalo, že v našich žilách kolují pomyslné kapky neandertálské krve. Většina odborníků ale tento názor jednoznačně odmítá.
Slepá ulička vývoje
Sestavit pravdivý obraz ze zlomků koster, kamenných nástrojů a uhlíků dávno vyhaslých ohnišť je zapeklitá práce. Naštěstí přicházejí odborníkům
Rozdíly byly tak velké, že Pääbo jednoznačně zavrhl myšlenku, že by neandertálec mohl být naším přímým předkem. Nebyl to tedy náš prapradědeček, ale jakýsi hodně vzdálený prastrýc, s nímž nás nepojí přímý pokrevní svazek. Neandertálec představuje na vývojovém stromu lidstva "suchou, odumřelou větev", jež nepokračovala v dalším vývoji. Tento závěr podporují i další podobné analýzy, např. rozbory zlomků dědičné informace neandertálců žijících před 40 tisíci roky v severokavkazské jeskyni Mezmajskaja.
Nepřátelé, nebo spojenci?
Někteří vědci se domnívají, že lidé druhu Homo sapiens, kteří přišli do Evropy od jihovýchodu, z oblasti dnešního Turecka a Balkánu, viděli v neandertálcích jen divou zvěř. Podle těchto představ byl neandertálec našimi předky vyhuben. Jeho posledním útočištěm se měl stát jih Pyrenejského poloostrova, kde v té době vládly krajně nepříznivé podmínky, a kam se proto lidem druhu Homo sapiens dlouho nechtělo. Dnes je ale jisté, že neandertálce nepotkal rychlý konec a žili v Evropě vedle druhu Homo sapiens zhruba 15 tisíc roků. Z archeologických nálezů se dá usuzovat, že na neandertálce udělali přistěhovalci velký dojem. V některých jeskyních obývaných neandertálci najdeme předměty připomínající výrobky jejich pokročilejších sousedů. Některé z nich jsou zřejmě "zmetky", které lidé druhu Homo sapines odhodili a neandertálci je sebrali. Jiné si vyrobili sami neandertálci ve snaze napodobit "modernější technologii". Některé předměty možná získali výměnným obchodem.
Dvě strategie
Neandertálcům se zřejmě nakonec staly osudnými rychlé změny podnebí během střídání ledových a meziledových dob. Je pravda, že neandertálci byli nepřízni ledových dob dokonale přizpůsobeni. Mohutné tělo se svaly zápasníka a poměrně krátké končetiny - s takovou postavou ztráceli v třeskutých mrazech mnohem méně tepla než o poznání štíhlejší lidé druhu Homo sapiens přivandrovalí z teplejších končin. Ti však vzdorovali drsným podmínkám účinnějšími prostředky - dokonalejší organizací tlup, lepší spoluprací, účinnějšími zbraněmi. Navíc už vládli řečí. Mohli se lépe domlouvat, mohli si předávat zkušenosti. Vývoj upřednostnil chytrou hlavu před silou svalů a dal zelenou lidem Homo sapiens.
***
Znali neandertálci lepidlo?
Kousky pryskyřice staré 80 tisíc roků nalezené v Německu napovídají, že neandertálci používali mízu stromů jako lepidlo pro připevňování kamenných nástrojů k dřevěným držadlům. Nalezená pryskyřice nese jasné otisky lidských prstů a pravěcí lidé ji získávali z kmínků mladých břízek držených v žáru nad ohništěm. Vědci byli tímto nálezem překvapeni, protože dokazuje, že neandertálci byli podstatně vynalézavější, než jsme si ještě nedávno mysleli.
První neandertálec
Člověk neandertálský (Homo neanderthalensis) byl popsán podle kostry nalezené v Německu v roce 1856. V té době už byl první nález neandertálce devět let starý, protože v roce 1848 objevili vědci lebku neandertálce v jedné jeskyni na Gibraltaru. Nikdo jí však nevěnoval pozornost. Pochybnosti o existenci neandertálce rozptýlil až za dalších padesát let nález kostry neandertálského muže z francouzského La Chapelle-aux-Saints.
