Závod - Himalayan Run 2003 - Na střeše světa

Počátkem listopadu 2003 proběhl v indicko-nepálské části Himálaje třináctý ročník etapového běhu Himalayan run. Zúčastnil jsem se tohoto závodu a po loňském překonání části Sahary při Marathonu des Sables v Maroku si tak splnil další extrémní cíl.
Hned co jsem se zotavil ze závodu Marathon des Sables (reportáž vyšla v ABC č. 6, roč. 48), začal jsem se pídit po tom, na který extrémní závod vyrazím příště. Nakonec jsem se rozhodl pro stomílový Himalayan run, konaný pravidelně začátkem listopadu. Okamžitě jsem začal s přípravou, která se týkala nejen fyzické kondice, ale také peněz. Účast na takovém závodě je totiž finančně velmi náročná. Při fyzické přípravě jsem vycházel z mnohaletého běžeckého tréninku i ze zkušeností z Marathonu des Sables. Během roku jsem absolvoval několik maratonů, běhy do vrchu i krosy. S intenzivním tréninkem jsem začal počátkem července.

Běhal jsem pomalu, ale hodně (až 40 km denně). Když jsem pak tři týdny před odjezdem takřka s úsměvem na rtech proběhl horský maraton ve Smržovce a týden nato s lehkostí zdolal 130 km v Krkonoších, věděl jsem, že jsem připraven. Podařilo se mi překonat i nastupující chřipku a ve čtvrtek 31. října 2003 jsem seděl v letadle a přes Vídeň mířil do Dillí. Druhý den následoval už s ostatními závodníky přelet do města Bagdogra a přejezd autobusy do městečka Mirik, které bylo základním táborem celého závodu.

Jediný Čech

Setkání s pořadateli i úvodní informační brífink proběhly ve velmi přátelské a srdečné atmosféře, v níž se pak odehrával celý závod. Dozvěděl jsem se, že na startu závodu bude 55 běžců ze 13 zemí světa. V tomto pestrém běžeckém poli jsem byl podle očekávání jediným českým zástupcem. Následoval aklimatizační den s návštěvou městečka Darjeerling ležícího na úpatí Himálaje a Himálajského institutu nacházejícího se v areálu místní zoologické zahrady.

První kilometry

V předvečer startu nebyl můj běžecký stav ideální. Objevily se žaludeční problémy, pravděpodobně následek nezvyklé stravy. Naštěstí do rána to téměř odeznělo a na startu první etapy jsem stál v malé vesničce Maneybhangjang v nadmořské výšce 1700 metrů n. m. celkem v pohodě. Vyprovázela nás místní kapela a spousta vesničanů. Běželi jsme neustále do kopce, později po horské kamenité cestě, hraniční stezce mezi Indií a Nepálem. Stoupání bylo občas vystřídáno prudkým klesáním. Trasa první etapy nás nakonec dovedla do výšky 4000 metrů n. m., do vesničky Sandakphu. Tu onehdy označil brněnský běžec Tomáš Rusek, který se tohoto závodu zúčastnil před osmi lety, za nejkrásnější vesnici na světě. Nyní však bylo vše zahaleno mraky, a tak jsem se o tom, že nepřeháněl, přesvědčil až druhý den ráno, když východ slunce ozářil před námi se tyčící Kančendžengu a nalevo vzdálenější Mount Everest, Lhotse a Makalu. Naskytl se mi pohled, na který asi dlouho nezapomenu.
Hustou džunglí

Stejně jako předešlý rok do Maroka, i sem jsem si přijel běh především užít, prohlédnout si krajinu a nafotit co nejhezčí obrázky. Mým cílem bylo závod dokončit, nikoliv jej vyhrát. Už první etapy ale naznačily, že se svým zvoleným tempem na tom nebudu v pořadí až tak špatně. Průběžně jsem se pohyboval mezi desátým a dvacátým místem. Se závěrem třetí etapy, která se konala společně se samostatným závodem Mount Everest Chalenge Marathon, jsme opustili hřebeny a krkolomným srázem seběhli o 2400 výškových metrů níže do tropické vegetace, zelené džungle plné života. Někteří z běžců odnesli strmé klesání výrony či jinými drobnými úrazy.
Nastal okamžik pravdy - třetí etapa závodu startovní pole poměrně zúžila. Mě však největší krize teprve čekala, ačkoliv to tak v průběhu následující etapy nevypadalo. Podařilo se mi po dalším klesání docela rozhýbat ztuhlá stehna a následný výběh do cíle dvaadvacetikilometrové etapy mě zastihl ve výborné pohodě. Předbíhal jsem jednoho za druhým. Problém se vyskytl bezprostředně za cílem. Ozvalo se prudké pálení a nepříjemné pocity v podbřišku a močil jsem krev.

Překonaná krize

Překlepal jsem noc a s mírnými obavami nastoupil k páté, závěrečné etapě. Zároveň jsem věděl, že poslední etapu chci dokončit v podstatě za každou cenu. Podařilo se. V půlce etapy dlouhé 28 km bolest odezněla, obavy se změnily v euforii a v ní jsem dolétl do cíle. Následovalo předlouhé objímání, focení, gratulace podobné jako v Maroku, pouze o něco prostší a o to však možná upřímnější. Blížil se závěr a s ním vědomí, že jsem úspěšně završil další rok a půl tvrdé sportovní práce a nemalého úsilí. Jako třešnička na dortu působilo celkově 13. místo, a především 3. místo v kategorii veteránů nad čtyřicet let. Celkový čas 21 hodin a 21 minut. Závod byl slavnostně zakončen vyhlášením vítězů za účasti indického ministra sportu. Následoval odjezd do Bagdogry, přelet do Dillí, den strávený v tomto podivuhodném, chaotickém a špinavém městě a relativně poklidný let do Prahy. Ačkoli jsem z Indie, jak mi bylo místními mnohokrát zdůrazňováno, takřka nic neviděl, co jsem viděl, stálo za to. Cítím se spokojený a pomalu vymýšlím, kudy poběžím příště.

***

Himalájský běh

Himalayan run je pětietapový běžecký závod konaný pravidelně v jihozápadní části Himálaj na hranicích mezi Indií a Nepálem. Celková délka 170 km, max. nadmořská výška 4200 metrů n. m. Pořadatelem je Himalayan run & trek, LTD, Indie.

Útržky z deníku
Neděle 2. listopadu - 1. etapa (38 km), Maneybhanjang - Sandakphu
- Po startu běžíme zhruba osm kilometrů ostrého stoupání, nejprve asfaltkou, potom výrazně kamenitou cestou. Následuje první klesání z 3000 m n. m. do 2460
m n. m. Teče mi krev z nosu. Žaludek mám relativně klidný, jen občas bolí a pálí. Převládá tropická vegetace.
- Stoupání s občasným krátkým klesáním do 3100 m n. m. Hůř se mi dýchá a bolí mě hlava. Běžíme většinou v mracích, takže není moc vidět.
Pondělí 3. listopadu - 2. etapa (34 km), Sandakphu - Molle - Sandakphu
- Probouzím se v 5.00 a cítím se dobře. Východ slunce ozařuje Kančendžengu. Je to úžasné, nikde ani mráček. Vlevo vylézá Mount Everest.
- Start v 7.30. Fotil jsem krásy a sotva ho stíhám. Běžíme nahoru po hřebenech, před námi je Everest, vpravo Kančendženga. Kašlu na pořadí a fotím.
- Sblížil jsem se se dvěma Španěly - kluky okolo 25 let. Sergio je špička, neustále vpředu. Fernando je můj člověk - do kopce mu utíkám, z kopce mě dohání. Dneska ale zvrací, takže na mě nemá.
Úterý 4. listopadu - 3. etapa (42 km), Sandakphu - Molle - Phalut - Rimbik
- V 5.00 je snídaně, v 6.45 start. Běží se po včerejší trase s zhruba dvanáctikilometrovým prodloužením. Začínám toho mít dost, ale zvládám to. Po 28. kilometru sbíháme do vesnice Shiri Kula. Nic podobného jsem předtím nezažil. Změť cestiček tropickou vegetací, které nemají konce. Občas se ukáže údolí, ale je neskutečně daleko. Bolí mě levé koleno a stehna.
- Vesnice Shiri Kula stojí za to. Krávy, slepice, děti, vesničané spínající ruce k pozdravu. Sbíhám po šutrech mezi chýšemi, zvířaty a močůvkou.
- Do cíle dobíhám za 6 hodin a 43 minut. Rychlá prohlídka městečka, večeře, pivko a jdu spát. Mám toho plné zuby. Fernanda přivezli autem, noha to nevydržela. Sergio opět vyhrál.
Středa 5. listopadu - 4. etapa (21 km), Rimbik - Palmajua
- Přispali jsme si, start je až v 9.00. Co se na začátku dne zdálo směšné (21 km), stává se malým hororem. Seběh po asfaltce desítkami a desítkami serpentin až k řece. Stehna mě ukrutně bolí.
- Pár kilometrů rovina mezi chýšemi a náznaky vesniček. Začíná stoupání. Chytil jsem druhý dech, předbíhám jednoho po druhém a běžím ve velké pohodě do cíle.
- Zjišťuji, že močím krev. Trochu mě to znervóznilo. Snažím se hodně pít, abych to naředil. Také mě trápí, že skoro nemůžu na nohy. S ostatními běžci přežíváme nepálské tance, trochu nucenou zábavu. Na všech je vidět, že toho mají dost. Chvílemi mnou cloumá zimnice.
Čtvrtek 6. listopadu - 5. etapa (28 km), Palmajua - Maneybhanjang
- Vstáváme v 5.00. Nebýt pálení v močovém měchýři, jsem docela v pohodě. Naštěstí zase můžu chodit.
- Start v 8.00, běžíme dále do kopců, kde jsme skončili včera. Po obou stranách je džungle a nekonečná údolí. Mám křeče v podbřišku, ale hodně piju a lepší se to.
- Po kontrole na 18. kilometru bolest ustupuje. Blízkost cíle závodu mění problémy v euforii. Když se za zatáčkou objeví vesnice, je to jasné - další rok a půl běžeckého života je za mnou.