Melodický pokřik puštíka se nesl nad údolím a odrážel se od protilehlých skal, ve tmě spíše jen tušených. Puštík se ozýval znovu a znovu, s vytrvalostí hodnou lepší věci. Byl začátek března, čas soví lásky.
Ale ovšem, řekl by ornitolog neznalý situace, ta "lepší" věc je přece obhájení teritoria a přivábení samičky.
Melodický pokřik puštíka se nesl nad údolím a odrážel se od protilehlých skal, ve tmě spíše jen tušených. Puštík se ozýval znovu a znovu, s vytrvalostí hodnou lepší věci. Byl začátek března, čas soví lásky.
Ale ovšem, řekl by ornitolog neznalý situace, ta "lepší" věc je přece obhájení teritoria a přivábení samičky.
Na místě samém by se ale nejspíš podivil - onen vytrvalý puštík se ozýval z kazetového magnetofonu třímaného v napřažené ruce a kolem této lidské sovy se tísnil shluk dětí s našpicovanýma ušima, některé z nich dokonce držely v rukou dalekohledy a optimisticky jimi prohlížely temné, dosud bezlisté koruny okolních stromů.
Sovy do škol...
Sovy nastoupily do základních a středních škol v září loňského roku. A navštěvovaly je až do prosince. Nepotřebovaly se samozřejmě nic učit, sovy jsou přece moudré - jistě ne nadarmo se staly symbolem moudrosti a starořecká bohyně Athéna jednu dokonce nosila na rameni. (Tato sova dodnes nese její jméno - Athene noctua - sýček noční.) Sovy naopak ve školách působily výchovně, lidé totiž o těchto tajemných tvorech téměř nic nevědí. Sovy přitom žijí všude kolem nás, dokonce i ve velkých městech včetně Prahy.
Přicházely proto, aby se s nimi děti seznámily a dozvěděly se, jaké druhy mohou žít v jejich okolí, učily se, jak zjistit přítomnost sov a také jak je
...a děti do lesa
Od ledna do začátku března, tedy v čase, kdy je zima nejkrutější, ale jaro se nezadržitelně blíží, prožívá většina sov svůj čas lásky. A právě období jarního toku je pro hledání a pozorování sov nejpříhodnější. Role se tudíž vyměnily - zatímco na podzim přicházely sovy za dětmi do škol, od ledna do března se vydávaly děti za sovami do lesa. Třikrát týdně vyrážela Veronika s některou ze škol, jež se zúčastnily podzimních přednášek, a s několika profesionálními ornitology na večerní vycházku do některého z pražských lesů či parků poslouchat soví houkání. Na jednu z posledních - do Šáreckého údolí - jsem se s nimi vydala i já. Byla jsem zvědavá, jak takové vábení a hledání sov vypadá.
Soví "superman"
Když se konečně ozvala odpověď z protější stráně, děti ožily, ukazovaly si do temného lesa, namířily dalekohledy směrem, odkud se puštík ozval. Houkání, které jsme přehrávali z magnetofonu, bylo totiž teritoriálním hlasem samečka, jímž si označuje svoje území a vábí samičku. Hlas cizího puštíka proto domácího pána vyprovokuje, snaží se vetřelce překřičet a nakonec se rozzlobeně přiletí na svého soka podívat zblízka, aby ho zahnal. A to je právě okamžik, na který děti čekají - je sice tma, ale silueta sovy je proti světlé obloze zřetelně vidět. Je-li puštík hodně naštvaný, nevadí mu po chvilce ani světlo silné baterky, které na něj Veronika namíří. Tentokrát ale domácí sameček vytrvale zůstával na protější stráni, náš magnetofonový puštík se mu asi zdál příliš silným soupeřem.
Ani na dalším zvoleném místě naše houkání samečka nepřilákalo, opět se držel v uctivé vzdálenosti. O to neodolatelnější bylo vábení našeho sovího "supermana" pro místní samičky.
Přestože už asi byly spárované, neodolaly, přiletěly blíž a svým tichým "kůůvik" odpovídaly tajemnému cizinci. Že šlo o samičky, to jsme poznali podle hlasu, je totiž úplně jiný než teritoriální hlas samců (ten popsat neumím, zní tak trochu, jako kdyby se kohout snažil zpívat). Sovu jsme tedy toho večera žádnou neviděli, ale slyšeli jsme je - samečky i samičky, bylo tedy jisté, že v Šáreckém údolí puštíci žijí, a to hned několik párů. Na předchozích výpravách se prý podobným způsobem nechali vyprovokovat kalousi ušatí, dokonce i výři...
***
Puštík obecný
Je to naše nejběžnější sova, najdete ji dokonce i v parcích či v sadech v centru velkých měst. Hnízdí v dutinách stromů, ale ochotně zahnízdí i ve speciálních sovích budkách. Živí se především drobnými hlodavci. Odborné jméno Strix aluco dalo pojmenování celému řádu sov - Strigiformes. Jeho příbuzný, puštík bělavý (S. uralensis), patří naopak k našim nejvzácnějším sovám, jeho hlavním domovem jsou rozsáhlé lesy eurasijské tajgy a k nám zasahuje jen okrajově. Na rozdíl od předchozího druhu se blízkosti lidí vyhýbá.
Výr velký
Naší nejznámější sovou je nepochybně výr velký (Bubo bubo), i s ním se mohly pražské děti setkat - ovšem jen na okrajích Prahy, v místech, která jsou už součástí CHKO Český kras a kde nalézá vhodné skalnaté prostředí, v němž hnízdí. Výr je naše největší sova, jeho kořistí se stávají obratlovci až do velikosti zajíce, nejčastěji jde o savce a ptáky.
Kalous ušatý
Kalous ušatý (Asio otus) je naše druhá nejrozšířenější sova, která se podobně jako puštík nevyhýbá ani velkým městům. Aktivní začíná být již za soumraku, takže ji lze, především v době toku nebo vyvádění mláďat, docela dobře pozorovat. Na rozdíl od puštíka hnízdí v rozsochách větví, kde využívá zejména opuštěná hnízda jiných podobně velkých ptáků, především strak. Další druh kalouse, kalous pustovka (A. flammeus), je tundrovým druhem a vyskytuje se u nás především v zimním období na podmáčených lukách v rybničnatých oblastech. Je zajímavý mimo jiné tím, že občas loví i ve dne.
Jak to všechno začalo
V lednu roku 2003 se Veronika zúčastnila přednášky Věry Malátkové, nadšené milovnice a ochránkyně sov a dravců. Přednáška ji tak uchvátila, že usoudila, že tohle musejí slyšet všechny pražské děti, které mnohdy ani netuší, že nějaká příroda v Praze existuje. Tehdy se v její hlavě zrodil první náznak budoucího projektu a ještě téhož roku v březnu uspořádala první přednášku pro ZŠ Legerova a hned následující den první výpravu za sovím houkáním na Vyšehrad. Sovy přiletěly, zahoukaly a Veronika byla ztracená. Od nápadu k realizaci ovšem vede dlouhá cesta a Veronika samotná by sotva něco zmohla. Naštěstí pro svou myšlenku získala cenné spolupracovníky - kromě Věry Malátkové (a jejích hendikepovaných sov) ji podpořilo především ekologické sdružení Arnika vedené Lenkou Maškovou, s odbornou stránkou věci (Veronika není ornitolog!) jí pomáhali pracovníci České společnosti ornitologické v čele s RNDr. Jaroslavem Škopkem a Klub ochrany dravců a sov vedený Pavlem Koubkem a samozřejmě řada dalších pomocníků, ať již jednotlivců nebo celých organizací. Po úspěchu prvního březnového pokusu pak v září "vtrhly" sovy do pražských škol naplno - až třikrát týdně dojížděla Věra Malátková ze své záchranné stanice hendikepovaných živočichů v České Třebové do Prahy, přivážela výří samici Chérie (čérí), puštíky Fifíka a Fábinku a sovu pálenou Páju. Úspěch akce byl zcela nečekaný - místo předpokládané tisícovky dětí se jich nakonec celého projektu zúčastnilo deset tisíc! A z plánovaných deseti výprav za sovím houkáním jich bylo čtyřicet. Jak moc byly děti sovami zaujaté, jsem viděla na vycházce, které jsem se zúčastnila. Nestačila jsem se divit - když Veronika seznamovala děti s tím, co je čeká a jaké sovy v Praze a jejím nejbližším okolí žijí, ukazovala jim obrázky a k tomu pouštěla příslušné hlasy. A děti k mému údivu ty sovy z obrázků poznávaly! Přitom to byli třeťáci, kteří ještě vůbec ve škole nemají přírodopis, sovy si zkrátka zapamatovali z podzimní přednášky!
