Dvakrát ročně mohou lidé v Severní Americe pozorovat úchvatné divadlo - na podzim táhnou motýli v obrovských hejnech několik tisíc kilometrů na jih do svých zimovišť ve středním Mexiku, v letním období se pak vracejí na sever do oblasti Velkých kanadských jezer, kde se rozmnožují. Podobné divadlo se odehrává i na západním pobřeží - populace monarchů, která v létě obývá Skalnaté hory, zimuje v Kalifornii.
Nejlepší letci Evropy
Za tažnými motýly nemusíme jezdit do Ameriky, vynikající letci, kteří jsou 
schopni překonávat tisíce kilometrů, žijí i u nás. Ty nejlepší poznáme už podle vzhledu - mají silné robustní tělo a dlouhá, úzká a velice pevná křídla, která v klidu skládají střechovitě nad tělíčko. Mnozí už určitě poznali, že je řeč o lišajích. Většina druhů u nás žije trvale, to jsou ty, jejichž kukly přežijí naši mrazivou zimu. Ale někteří velcí lišajové, jako je lišaj svlačcový (Agrius convolvuli) nebo u nás vzácně se objevující lišaj oleandrový (Daphnis nerii), mají svůj hlavní domov daleko na jihu, ve Středomoří, odkud k nám každé jaro přilétají a překonávají přitom nejen vzdálenost mnoha set kilometrů, ale i pohoří, jež se jim stavějí do cesty, včetně alpských průsmyků. Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos) pochází dokonce ze severní Afriky, takže cestou k nám musí ještě navíc přeletět celé Středozemní moře.
Kdo neodletí, zahyne
Důvody, proč se lišajové vydávají na tu dlouhou obtížnou cestu, nejsou úplně přesně známé. Nepochybně v tom hraje roli to, že v našem mírném pásmu nacházejí mnohem lepší potravní nabídku pro své potomstvo. To se týká hlavně lišaje smrtihlava, jehož housenky ožírají listy různých lilkovitých rostlin, u nás především brambor, a lišaje svlačcového, jehož živnou rostlinou jsou, jak jméno napovídá, svlačce. V příznivých letech mají tito lišajové dokonce i u nás dvě generace (na jihu je to běžné). Druhá generace však nemá naději na přežití: dospělý motýl se nevylíhne před zimou, a zatímco ve Středomoří kukly přezimují, v našich mrazech zahynou. Přežijí proto jen lišajové, kteří se stačí vylíhnout ještě na konci léta či na začátku podzimu a včas odletí zpět na jih.
Statečné babočky
Mezi naše nejnápadnější a "nejobyčejnější" motýly patří bezesporu babočky. A tak jen málokoho napadne, že i mezi nimi jsou vynikající letci: tím úplně nejlepším je babočka bodláková (Vanessa cardui), ale nezadá si s ní ani všeobecně známá babočka admirál (Vanessa atalanta). Obě patří
Za věčným jarem
Životní cyklus tažných baboček patří k nejdokonalejším vynálezům přírody. První motýli se objeví brzy na jaře ve Středomoří, kde přezimovali. Nakladou vajíčka na mladé rašící rostliny a zahynou. V květnu až červnu se líhne první generace toho roku - jenže to už ve Středomoří začíná léto a vegetace usychá. Babočky proto neprodleně vyrazí na sever, do našich krajů. Tady je jaro v plném proudu, vegetace bují. Babočky zde nacházejí prostřený stůl nejen pro sebe, ale i pro své housenčí potomstvo. V létě se u nás líhne jejich druhá generace. Ale ani ta nemá klid - migruje dál, nejčastěji do vlhkých mírných oblastí západní Evropy, do krajů, kde zeleň neusychá.
Část populace táhne na východ, část zůstává v chladnějších oblastech i u nás. Brzy na podzim se líhne třetí generace, ale ta už na severu nemá stání. Motýli se rychle vykrmí na podzimních květech či kvasícím ovoci a zamíří k jihu. Naši tuhou zimu by nemuseli přežít, letí proto zimovat zpět do Středomoří. Migrující babočky si tímto důmyslným způsobem nesmírně rozšířily areál svého výskytu a zvýšily početnost své populace: kdyby žily jen na jihu, druhá generace by se již neměla čím živit. Na severu zase trvá jaro a léto příliš krátce a zimní mrazy by značně decimovaly jejich stavy. Takto babočky využívají výhod několika klimatických pásem a nevýhodám se vtipně vyhnou. Celý rok pro ně trvá jaro.
***
nový návyk
Migrace monarchů není příliš starou záležitostí - zdá se, že se svými tahy započali až někdy v průběhu 18. století, když evropští přistěhovalci odlesnili rozsáhlá území Severní Ameriky. Na uvolněné plochy se rychle rozšířily klejichovité rostliny a umožnily tím i šíření monarchů na nová místa. Motýli se nakonec rozšířili i do chladnějších míst, která musejí na zimu hromadně opouštět. Tuto teorii potvrzují populace monarchů, které osídlily jiné oblasti světa, např. Austrálii: na tomto kontinentu nejsou migrace monarchů zdaleka tak masivní.
nejvzácnější hosté
Oleandry nepatří k naší běžné květeně, ve volné přírodě by nepřežily zimu, a tak jsou odkázány na lidskou péči. Není proto divu, že se u nás lišaj oleandrový vyskytuje jen velmi vzácně a prakticky se nerozmnožuje - jen málokdy se mu podaří objevit dostatečně vzrostlý oleandr někde na balkoně, terase či zahrádce. Ještě vzácnějším hostem je lišaj vinný (Hyles lineata), většina na sever táhnoucích motýlů nepřekoná Alpy a k nám se zcela výjimečně dostanou jen jedinci, jimž přes hory pomohl např. prudký vítr.
s větrem v zádech
Křehké babočky svým vzhledem klamou - jsou to vytrvalí a rychlí letci, kteří stejně jako robustní silní lišajové překonávají často ještě zasněžené alpské průsmyky a táhnou stovky kilometrů na sever. S větrem "v zádech" mohou letět rychlostí i přes 50 km/hod. (Lišajové tuto rychlost zvládají i bez pomoci větru.) Ale pomoc větru není nutná, jsou schopné letět i proti značně silnému větru, jaký nám např. bere z rukou deštníky. Přestože jich na sever letí každé jaro tisíce až miliony, není jejich tah tak nápadný, jako tah monarchů. Babočky totiž táhnou v široké frontě, spíš jednotlivě a nízko při zemi a jejich migrace je rozložená do delšího časového údobí.
fuj, ten je hnusný
Hejna monarchů zdánlivě představují prostřený stůl pro hmyzožravé ptáky. Ale ti si jich kupodivu nevšímají, proletují kolem, jakoby tu žádní motýli nebyli. Ptáci totiž dobře znají pestré výstražné zbarvení jejich křídel, mají s monarchy své zkušenosti. Ti zdánlivě bezbranní tvorečkové nejsou poživatelní, neboť jejich housenky se živí výlučně listím jedovatých klejich (čeleď Asclepiadaceae - klejichovité) a hořký jed, který zkonzumují, se v nich ukládá, prosycuje jejich tělíčka a uchová se v nich již napořád - až do stadia dospělého hmyzu.
