Tiché salvy

První luky se objevily před více než šedesáti tisíci lety a sloužili k lovu zvěře a k boji. V některých částech světa se k oběma těmto činnostem používají dodnes. Co ale střelba z luku znamená pro moderního člověka?
Každý lukostřelec vám řekne, že právě střelba z luku je ideálním sportem. Bezesporu zajímavý na tomto sportu je fakt, že s ním můžete začít v kterémkoli věku - ať už je vám deset, nebo třeba sedmdesát let. Rozhodně to však neznamená, že se jedná o sport, v němž dosáhnete špičkových úspěchů za pár dní.
Střelba z luku vyžaduje klid, rozvahu, koncentraci a hodně, hodně trpělivosti.
Kdo chce z luku střílet pravidelně a opravdu na úrovni, brzy zjistí, že je to

velký nápor na fyzickou i psychickou stránku člověka. Celodenní závod obnáší až 144 bodovaných výstřelů a chození pro šípy k terči přinese i několik kilometrů v nohách. A co se týče psychiky, už v nižších soutěžích zjistíte, že stres z případného minutí terče je neuvěřitelně krutý soupeř. Tehdy teprve pochopíte, proč se světová lukostřelecká špička musí udržovat v perfektní fyzické i duševní formě.

Lukostřelba jako sport

Lukostřelba jako sport se zrodila ve starověku. Moderní lukostřelba se začala formovat koncem 19. století, kdy byla zařazena do programu druhých novodobých olympijských her. Na OH se udržela do roku 1920, kdy z programu zmizela. Znovu se objevila až v roce 1972 - nejprve v soutěži jednotlivců a od roku 1988 také v soutěži družstev. U nás se moderní lukostřelba začala provozovat v polovině 30. let 20. století, ale k největšímu rozkvětu tohoto sportu dochází až v současnosti. Lukostřelba nikdy nebyla a patrně ani nebude masovým sportem. Lukostřelci neustále opakují tentýž pohyb a musejí zvládat napínací sílu luku, která se ve váhovém přepočtu pohybuje v rozmezí 14 až 22 kg. A právě kombinace náročných požadavků, jako je koncentrace, nervosvalová koordinace, síla, vytrvalost a psychická odolnost, je příčinou toho, že ne každý je schopen se tomuto sportu vrcholově věnovat. Nic vám ale nebrání vyzkoušet si střelbu z luku na střelnici. V této rekreační formě se jedná o odpočinkový rodinný sport pro všechny generace.

Technika střelby
Základní lukostřelecká technika prošla historicky dlouhým vývojem, v němž sehrály důležitou roli typy luků, druhy šípů, způsob střelby lučištníků a jednotlivé neustále se vyvíjející disciplíny. Vývoj střelby z luku vycházel z praxe a praxí se potvrzoval. Umění lukostřelby se skrývá v duševním ovládnutí tělesné motoriky, jejíž přirozenou součástí je i správné dýchání. Při střelbě z luku jsou namáhány především svaly na rukou, horní zádové svaly a široký zádový sval.

Vybavení lukostřelce

Nejdůležitějším nástrojem lukostřelce je vhodný luk a k němu pak odpovídající šípy. Moderní luky se skládají z kovového středu (kované duralové slitiny) a ze sendvičových ramen (slepené vrstvy dýhy, karbonu a sklolaminátu). Podle typů se luky dělí na standardní, kladkové a holé. V soutěžích se nejčastěji používají luky standardní. Při volbě vhodného luku je třeba dbát na jeho délku a napínací sílu. Tyto parametry by měly odpovídat anatomickým a silovým předpokladů lukostřelce. Na základě parametrů luku se pak vybírá nejvhodnější typ šípů, přičemž nejdůležitějším faktorem je jejich délka. Pro střelbu na olympijskou vzdálenost 70 m se používají výhradně kónické karbonové šípy s dutou hliníkovou kostrou.

Chrániče a doplňky

Pro soustavnější a pravidelný trénink se brzy ukáže nezbytností pořídit si chránič prstů držících tětivu luku (říká se mu packa) a chránič předloktí ruky držící luk (nazývá se manžeta). Pro rekreační lukostřelbu ne zcela nezbytnými, ale pro vrcholového střelce důležitými doplňky jsou zaměřovač a stabilizátory. Při střelbě z luku se nejdříve mířilo instinktivně, ale u moderních luků střelci pomáhá mířidlo s jedním záměrným bodem. K lukostřelci neodmyslitelně patří toulec a to i k lukostřelci modernímu. Tento zásobník na šípy může být trojího typu: klasický na zádech, z něhož se vytahují šípy přes rameno (ten se však v moderní lukostřelbě nepoužívá), nebo dva typy, které visí z opasku do půli stehen lukostřelce. Z jednoho se vytahují šípy téměř kolmo dopředu, z druhého pak pod ostrým úhlem šikmo nahoru.

Terčovnice

Aby se vystřelené šípy nezničily, je nutné je zachytit a zbrzdit vhodným materiálem. K tomuto účelu se dříve používala kroucená a lisovaná sláma nebo určité druhy tepelně-izolačních materiálů. Dnes se terčovnice vyrábějí většinou z kombinace desek polystyrenu a pásů hobry. Na terčovnice se pak upevňují terče.

Terče

Pro venkovní dráhovou lukostřelbu se na vzdálenost 60 m a více používají pětibarevné desetikruhové terče o průměru 122 cm. Na menší vzdálenost se používají terče o průměru 80 cm. Každá barva je rozdělena dvoumilimetrovou kružnicí na dvě bodovací pole. Vzniká tak deset bodovacích polí stejné šířky - žluté (10, 9), červené (8, 7), světle modré (6, 5), černé (4, 3) a bílé (2, 1). Pro terénní lukostřelbu se používají dvoubarevné pětikruhové terče o čtyřech průměrech - od 20 až do 80 cm. Pro halovou lukostřelbu pak pětibarevné desetikruhové terče o průměru 60 cm a 40 cm. Pro loveckou lukostřelbu 2D se používají terče s jednobarevnou siluetou různých druhů zvěře, pro loveckou lukostřelbu 3D figuríny zvěře ze speciální hmoty, a to v poměru velikosti 1:1.

***

luky na internetu

Internetové spojení na kluby naleznete na webu Českého lukostřeleckého svazu www.czarc.com. Odpověď na jakoukoliv otázku, která se vztahuje k lukostřelbě, dostanete na lukostřeleckém informačním webovém servisu:
www.lukostrelba.kvalitne.cz.

lukostřelecká nej

Nejrozšířenější loveckou technikou je střelba z luku. Dodnes slouží jako způsob obživy některých kmenů v Africe, Asii a Jižní Americe. V USA, kde je dostatek zvěře, a tedy i lovců, je velmi využívána možnost zakoupit si lovecký lístek opravňující k lovu lukem.
Nejmodernější a mediálně nejvíce podporovanou je dráhová lukostřelba. Střílí se na desetikruhové barevné terče na vzdálenost 90, 70, 60, 50 a 30 metrů. Tato ryze sportovní podoba dovedla střelbu z luku mezi olympijské sporty. Na olympijských hrách se střílí pouze na vzdálenost 70 metrů. Nejdříve základní počet výstřelů závodníky rozřadí a pak následují vyřazovací souboje podle žebříčku až do finále.
Nejobtížnější je lukostřelba terénní, při níž se střílí na pětikruhové černé terče se žlutým středem. Vyžaduje velký počet výstřelů (s kopce, do kopce) s nutností přesných odhadů neznámých vzdáleností v náročném terénu. Závodník se vyrovnává se záludným postavením terčů na závodním okruhu, kde hrají roli i světelné podmínky (proti slunci, za šera, přes vodu) a navíc musí zvládnout neobvyklé, komplikované postoje na střelecké metě.
Nejklasičtější a velmi oblíbenou je střelba z luku na figuríny zvěře v přirozeném přírodním prostředí za pravidel velmi se přibližujících někdejšímu lovu pro obživu. Dnes se tato disciplína označuje 3D. Obdobou je disciplína 2D, což jsou pouze barevné terče zvěře.
Fyzicky nejnáročnější lukostřeleckou disciplínou je lyžařský biatlon (skiarc), který se jako jediný druh střelby z luku hodnotí na výsledný čas a nikoliv na přesnost zásahů, i když ty samozřejmě taky ovlivňují výsledek závodu.
Nejdelší dobu je šíp ve vzduchu při dálkové lukostřelbě. Říká se jí též lukostřelecké lety, střílí se při ní několik sad šípů určeným směrem do dálky a započítává se nejdelší vzdálenost dopadu šípu od střeliště. Běžně to bývá několik set metrů.
Nejadrenalinovější lukostřeleckou disciplínou je střelba v pohybu, nejčastěji z pohybujícího se koně (klus, cval, trysk), nebo z raftových člunů.
Nejzajímavější střelba z luku, hlavně pro děti a mládež, je zábavná, například na nafukovací balonky či letícího papírového draka.