Smrt na dně jezera

Krokodýlí želvy - kajmanky - dostaly své jméno právem. Jsou dravé a nebezpečné jako skuteční krokodýli, mají jako oni mohutný dlouhý ocas krytý tvrdými kýlnatými šupinami - a také se jím dovedou jako krokodýli v sebeobraně ohánět. Dokonce ani velikostí za nimi příliš nezaostávají. Obrovské nestvůrné želvy vypadají, jako by právě vystoupily z dávných karbonských močálů.
Na dně tůně se svíjí růžový červ - snad nějaká neopatrná žížala, která se nešťastnou náhodou ocitla ve vodě a teď se topí a zoufale se snaží najít cestu ven. Ale to jí nebude souzeno, v tůni žije příliš mnoho dravců, kteří právě na takové, jako je ona, dychtivě čekají. Poblíž se mihl stín, to hladová ryba spatřila lákavou kořist. Připlula blíž, stříbrné šupiny se

zatřpytily v bleskovém útoku a... Zmizel růžový červ, zmizela stříbřitá ryba, jen ode dna se zvedl obláček kalu zvířený prudkým sklapnutím pasti. Najednou je tu ohromná nestvůrná hlava podobná dračí, čelisti ostré jako papouščí zobák, potměšilá očka střílející na všechny strany. Tůň je opravdu plná dravců, ale na jejím dně žije dravec ze všech nejstrašnější, mohutná kajmanka supí. Její široký plochý krunýř pokrytý řasami a blátem ze dna tůně vypadá jako nějaký mechem porostlý balvan. Ani tmavě zbarvený vnitřek tlamy není ve vodním šeru patrný. Vidět je jen onen růžový červík jako zrádná návnada - masitý koneček želvího jazyka, jímž dravec vábivě kroutí, aby přilákal nic netušící oběť. Ryba měla tentokrát smůlu, místo aby povečeřela, sama se stala kořistí.

Sladkovodní obr

Největší sladkovodní želva světa, kajmanka supí (Macroclemys temminckii), mívá obvykle krunýř dlouhý přibližně 70 cm a váží přes 80 kg. Jsou ovšem známy i exempláře mnohem větší a těžší. Ale samotná velikost krunýře vypovídá jen málo o rozměrech celé želvy. K tomu musíte na jedné straně přičíst onen mimořádně dlouhý "krokodýlí" ocas, na straně druhé pak silný svalnatý krk nesoucí robustní hlavu s nebezpečnými hákovitými čelistmi. Krk je dokonce tak dlouhý, že kajmanka není schopná ukrýt hlavu do krunýře jako většina jiných želv. Dospělá kajmanka supí se nerada pohybuje - plave jen velmi těžce, a tak dává přednost pomalé chůzi po dně. Právě proto "vynalezla" onu rybolovnou techniku s návnadou v podobě červíčka. Neuloví na ni jen ryby, často pohltí i menší druhy vodních želv, které se nechaly ošálit. Vodní prostředí opouštějí těžkopádné kajmanky nerady a neochotně, mimo vodu lze spatřit vlastně jen samice v době kladení vajec - jen tehdy vycházejí na břeh a hledají vhodná místa pro své snůšky. Žel, i tyto obrovské dravé želvy mají svého nepřítele. Lidé je (dnes již protiprávně, protože tento druh je ve všech státech, kde žije, chráněný) loví pro maso na oblíbenou želví polévku, vybírají jejich vejce a odchytávají malé líhnoucí se želvičky, které jsou velmi žádané obchodníky se zvířaty. A to navzdory tomu, že kajmanky nejsou zrovna vhodným domácím mazlíčkem, neboť se nikdy neochočí a vždy jsou svému chovateli krajně nebezpečné.

Zdravotní hlídka

Zatímco kajmanka supí je dnes vzácná a na mnoha místech svého výskytu se zařadila mezi ohrožené druhy, její menší příbuzná (do čeledi kajmankovitých - Chelydridae - dnes patří pouhé dva druhy), kajmanka dravá (Chelydra serpentina), patří k nejběžnějším vodním želvám Severní Ameriky. Žije doslova všude - v malých kalužích, v mokřadech, v zavodňovacích kanálech, v nejrůznějších tůních a jezerech, stejně jako v tekoucích vodách - od potůčků po řeky a přehradní nádrže, nevyhýbá se dokonce ani brakické vodě, takže ji najdete i na mořském pobřeží v ústích řek. A když se náhodou stane, že jí nějaká vodní nádrž vyschne, není to pro ni žádný problém, neomylně se vydá na cestu k jiné vodě.
V dravosti si se svou větší příbuznou nijak nezadá, přestože používá jinou loveckou taktiku. Není tak těžká, takže je pohyblivější a může svou kořist pronásledovat. Na zdravou rybu přesto její rychlost nestačí, slouží proto ve vodách jako zdravotní hlídka: loví ryby nemocné, přestárlé či poraněné a živí se i mršinami. Není však vůbec vybíravá a pohltí vše, co se dostane na dosah její bezedné tlamy: větší hmyz, korýše, žáby, vodní hady, ptáky či drobné vodní savce. Nepohrdne ani "zeleninou", pochutnává si na řasách, listech a oddencích vodních rostlin.

Nebezpečný mazlíček

Dlouhověké (dožívají se až sta let) a nesmírně odolné kajmanky jsou v mnoha zemích oblíbenými chovanci terárií. Ale přestože lze jejich mláďata výjimečně sehnat i u nás, nelze je doporučit jako domácího mazlíčka. Běžnější kajmanka dravá je sice menší, zato bývá agresivnější než kajmanka supí. Cítí-li se ohrožena, zuřivě kolem sebe chňape (většinou i po svém ošetřovateli), vztyčuje se a vysoko zvedá hlavu, točí se čelem k nepříteli, syčí a vylučuje páchnoucí sekret. Jakákoliv manipulace s kajmankou (a chováte-li ji v teráriu, nevyhnete se tomu) je velmi nebezpečná - díky dlouhému krku je schopná kousnout nejen daleko do stran, ale i dozadu na vzdálenost přesahující dvě třetiny krunýře. Už docela malá želvička kousne do krve, větší exemplář může jediným cvaknutím čelistí ukousnout prsty. K tomu je nutné počítat se silnými končetinami vyzbrojenými ostrými drápy a s kluzkým krunýřem, za který lze zmítající se zvíře jen těžko udržet. Někteří chovatelé přenášejí dospělé želvy za ocas, ale to zase může ohrozit samotnou želvu. Na kajmanky se proto jděte raději podívat do zoo. I když, upřímně řečeno, pro většinu návštěvníků to zase tak atraktivní zvíře není - tyto želvy, které jsou ještě ke všemu aktivní za soumraku a v noci, se i v zajetí chovají tak, jak jsou zvyklé v přírodě: celé hodiny nehybně leží na dně akvaterária jako řasami zarostlý balvan a jen občasný pohyb oka prozradí, že jde o živého tvora. Případně, jedná-li se o kajmanku supí a budete-li mít štěstí, spatříte na dně svíjejícího se růžového červíčka. Želva trpělivě čeká - jednou se přece i v teráriu musí nějaká ta hladová rybka objevit.

***

na zemi se nenažerou


Jako mnoho jiných vodních želv mají i kajmanky poměrně krátký jazyk pevně přirostlý v tlamě, což jim znesnadňuje polykání potravy mimo vodu. I kořist, kterou uloví na souši, proto stahují do vody a konzumují ji tam. Velká sousta, která nejsou schopny spolknout najednou, roztrhají předními končetinami vyzbrojenými ostrými silnými drápy.

teplota určuje pohlaví

Vědci již dlouho vědí, že u celé řady plazů (tedy i želv včetně kajmanek) ovlivňuje teplota, při níž se ve vajíčkách vyvíjejí zárodky, pohlaví budoucího jedince. Obecně lze říci, že při inkubaci za nižších teplot se líhnou pouze samci a při vyšších teplotách samice. Nyní se ukazuje, že tato závislost není tak jednoduchá. Pokusy s vejci kajmanek ukázaly, že pouze samice se líhnou nejen při vysokých teplotách 29-31 °C, ale také při teplotě pouhých 20 °C. Z vajec inkubovaných při teplotách mezi těmito dvěma extrémy se líhnou obě pohlaví s výjimkou teplot 23-24 °C, z těchto vajec se líhnou výlučně samci.